Pozor na Slendermana

Ehm, nějak nechápu místní negativní přijetí. Beware the Slenderman totiž funguje produktivně v obou rovinách, které se režisérka rozhodla sledovat, ať už v lini fiktivního (internetového) světa či problematice reálného zločinu. Dokument nijak nedekonstruuje ani neracionalizuje povahu onoho syntetického moderního mýtu (nebo creepypasty, pokud máme labelovat, urban legends jsou nedostatečným termínem) z jednoho prostého důvodu. Ať už chceme nebo ne, Slenderman zůstává centrální postavou celého filmu. V první třetině je divák v dostatečné míře seznámen s jeho osobností a jejím nejednoznačným charakterem, umožňujícím různé možnosti výkladu. Následná prezentace zločinu prostřednictvím výpovědí viníků, skrze videozáznamy z výslechů, jen zvýrazňuje autenticitu a tíživou povahu samotného činu. Vyhýbání se přímým záběrům do tváří vražedkyň jak u soudních přelíčení tak výslechů, a to až do doby vynesení rozhodnutí soudu, tato forma absentujícího obličeje pak chytře implementuje znepokojivou všudypřítomnost Slendermana. Režisérka se ale pouští ještě hlouběji, pod povrch tragédie, a zaměřuje se na rodiče, kterým fiktivní postava „odnesla“ jejich děti. Představuje skutečné světy viníků, ty, ve kterých vyrůstaly, a staví je do kontextu s těmi fabulovanými. Neschopnost rodičů určit, kde a na kom/čem leží vina, bez zbytečného ukazování prstem ze strany tvůrců, vytváří vhodnou analogii ke zmiňované nejednoznačnosti povahy Slendermana. Zůstává tak na divákovi, jak si předložená fakta interpretuje. A abych zareagoval ještě na Mattyho komentář, převažující kolektivní vnímání viníků jako oběti v tomto případě není dáno sníženou pozorností tvůrců ke skutečné oběti, jíž a jejíž rodinu vzhledem k přetrvávající psychické újmě pochopitelně nechtěli vláčet natáčením, nýbrž jejich nízkým věkem a skutečností, že je nelze vnímat jako dospělé, racionálně uvažující lidi. Beware the Slenderman nikoho neadoruje, stejně jako předložené obrázky v závěru filmu, v jejich případě je to povětšinou přímo naopak. (25.02.2017)

Ve více ohledech znepokojivý dokument. Zprvu jde o fascinující případovou studii velmi aktuálního problému – uzavírání se do sociálních bublin a vytváření alternativní reality na základě bludů šířených po internetu. Jenomže režisérka slendermanovskou rovinu postupně opouští, aby se věnovala útočnicím, resp. jejich rodinám, což si vybírá daň v podobě mnoha nic nesdělujících emotivních záběrů plačících tváří. Dívky, které brutálně napadly svou vrstevnici, z dokumentu nakonec vycházejí jako oběti (internetu, kolektivu, psychické poruchy, nikoliv ovšem nedůsledné výchovy). Závažnost zločinu přitom zůstává stát bokem a skutečné oběti se nedostává zdaleka tolik pozornosti jako obviněným, z nichž se i díky tomuto filmu stávají v zásadě celebrity, jejichž „legenda“ se bude na jistých internetových fórech zřejmě šířit podobně jako legenda o Slendermanovi (viz fanouškovské kresby obou dívek s noži v ruce). Za ještě problematičtější než převrácení rolí útočníka a oběti (zčásti možná vycházející z americké mediální kultury, fascinované zločinci) považuji přiživování (se na) mýtu o Slendermanovi. Namísto toho, aby film jasně deklaroval, že jde o povídačky k vystražení teenagerů, snaží se vytvářet hororovou atmosféru fotografiemi a videi se Slendermanem podbarvenými zneklidňující hudbou. Mýtus tak dokumentem ve výsledku (zřejmě nechtěně) není s racionálním odstupem dekonstruován, ale bez většího odstupu spoluutvářen. Nedivil bych se, kdyby po zhlédnutí filmu stoupl počet lidí, kteří začnou na různých místech vídat vysokého muže bez obličeje a s chapadly na zádech. 50% (03.02.2017)

Ja som si tu prečítal pár komentárov a čakal nie úplne seriózny dokument, ktorý sa bude čiastočne na slendermanovskom mýte priživovať, no a po pozretí nemám vôbec pocit, že by zábermi na deti sledujúce creepypasta videá, prestrihávané komentármi Richarda Dawkinsa, niečo také robil. Každopádne je to moderný dokument na modernú tému, a tie sa vždy snažia baviť. A práve v tomto ohľade mi z toho nevychádza úplne úspešne. Takže mi v podstate vadí, že nerobí to, čo mu ostatní vyčítajú, ale asi je to skôr celkovou nudnosťou a stupiditou Slendermanovej konšpirácie. (03.04.2022)

Omnoho viac, ako o šialenom čine dvoch malých dievčat, či akejsi legende o “chlapíkovi bez tváre”, je hlavným zámerom tvorcov, pohľad na závažnú duševnú chorobu, zvanú schizofrénia, ktorá bola zrejme hlavným dôvodom, spáchania daného skutku. Byť to o 30 minút kratšie, aj tunajšie hodnotenie by bolo rapídne vyššie. (09.01.2018)

Tie dve dievčatá boli čudné už od prvého pohľadu. Ale takým nezdravým spôsobom. Kebyže som slovenský turista a idem do USA a za slnečného dňa by ma zastavili doobeda vo vyľudnenej štvrti na americkom predmestí a ponúkli by mi cookies, hystericky zvresknem, hodím do nich kofolu v dvojlitrovej PET fľaši a zdrhám. Určite mi nepripadajú ako dve sympatické, neškodné puberťáčky. A samotný film Pozor na Slendermana? Je komplikované pochopiť, čo vlastne chce. Jednak rozpráva o skutočnom prípade dvoch dievčat, ktoré pobodali svoju rovesníčku (prežila, ale schytala skoro dve desiatky bodných rán nožom a do konca svojho života bude traumatizovaná). Jednak je o Slendermanovi, na ktorého svojím krvavým činom chceli zapôsobiť. Zároveň však tento dokument je aj o negatívnom vplyve médií na deti. Plus pátra po tom, čo sa musí stať, aby sa z dvoch detí stali krvilační vrahovia. A filozofuje nad vznikom mýtov, mestských legiend a monštier. Nie málo tém na jeden film! Možno i preto má až dve hodiny. Lenže v ničom nie je dôsledný. Nedoťahuje veci do úspešného konca. Jednotlivé myšlienky nie sú zlé, atmosférické letecké zábery na americké mestečká v lesoch sú strašne inšpiratívne (takmer by ste verili, že Slenderman nie je internetový výmysel, ale skutočný mýtus zo 17. storočia) a samotný zločin je desivý sám osebe. Ale na štvrtú hviezdu by som to nevidel. (13.01.2018)