Fúsi

Dagur Kari je jednotkou na mojom zozname neobľúbených režisérov. Preto som sa Fúsimu dlho vyhýbal. Je tu načrtnutých viacero zaujímavých tém (vzťahy, šikana na pracovisku), ktoré sú podľa mňa úmyselne rozvíjané primálo, čo je veľká škoda. Dagur má takmer v každom filme za hrdinu dosť nesympatického outsidera. Spočiatku to vyzeralo, že sa mu konečne podarilo natočiť plnokrvný mainstream. Žiaľ, je to zase iba studenokrvný islandský art. (17.04.2016)

Pokiaľ si vaše srdce, rovnako ako to moje, za pomerne dosť dlhú dobu nedokázal získať jedinec, ktorý na prvý pohľad vyzerá ako "verbal", skúste "Fúsi-ho" a možno budete rovnako milo prekvapený ako Ja. Skutočne veľmi príjemná, komorná dráma bez mimoriadne emocionálne depresívno zarážajúcich scén, no zato s pár zvratmi v záverečnej tretine zo života dobráka, s ktorým sa divák vcíti omnoho skôr, ako by to spočiatku sám predpokladal. Musím uznať, že ma Gunnar Jónsson svojim svojsky mĺkvym hereckým výkonom skutočne zaujal. Pekný film na "hocikedy". (03.05.2016)

Zvláštní film, který osciloval mezi hořkou tragikomedií a depresivní romancí, mě nakonec emocionálně nechytil natolik, abych uvažoval nad čtvrtou hvězdičkou. Fúsi a Sjöfn toho na první pohled měli společného asi jako Slayer a Dolly Parton, ale jejich vztah fungoval zejména díky uvěřitelným civilním hereckým výkonům obou herců. Další velice osobitý islandský film, který si vystačí s málem. (15.05.2021)

Už úvod, ve kterém si dospělý syn jde radši do vánice hrát s autem na dálkové ovládání (jen aby nemusel doma sledovat matčina nového přítele, jak ji klátí), přesně vystihuje jeho život, povahu a vlastně celý film. Ten je hodně smutný, místy skoro až depresivní (každý objevivší se plamínek naděje brzy něco sfoukne), ale přitom mu nechybí hořký humor (některé scény jsou až groteskní). I přes pomalejší tempo se divák nenudí, neb si rychle oblíbí Fúsiho (skvělý Jónsson), kterému fandí a doufá, že se nakonec přece jen dočká svého štěstí. Na tom je nejsmutnější fakt, že kdyby se hlavnímu hrdinovi všichni (krom věrného kamaráda) nemontovali do života, byl by vlastně docela spokojený ve svém malém, izolovaném, ale bezpečném světě, jenže jakmile se otevře, přichází jedno zklamání za druhým (až se člověk sám sebe ptá, kolik ho asi tak může ještě snést). Fúsi téměř nemá žádný důvod se radovat, přesto se (tuším) 4x za celý film lehce usměje, ale ten poslední úsměv je ze všech nejzajímavější (a nejvíc toho o něm vypovídá). Za mě silné 4*. (05.05.2019)

Videné v jeden týždeň s ďalším islandským filmom Barani. A veruže ma Barani bavili viac (hoci hodnotenie dávam totožné), lebo pri Fúsim som sa pristihol, že sa občas nudím, ba priam som až sklúčený. Avšak to bol tvorcovský zámer. Inak je hlavná postava veľmi príjemná, ktorú ľutujete, súcite s ňou a nakoniec je aj fandíte. Baví ma ten islandský minimalizmus, aj čo sa týka stopáže a taktiež aj množstva použitých slov. Na rozdiel od Baranov nie je Fúsi až tak spätý s miestom vzniku, ale nechcem si predstaviť ako by takýto film vyzeral, keby sa natočil v našich končinách. (16.04.2016)