Vojna a mier

Britské filmové adaptace literárních děl mám ráda, patří zpravidla k tomu nejlepšímu, co lze na plátně vidět. Nicméně tento počin mne zklamal. Níže se tedy pokusím shrnout proč, a to za použití konkrétních příkladů, poněvadž možná právě takové rozdíly stojí za někdy ambivalentním pocitem diváků z tohoto snímku, který pro jeho obtížnou uchopitelnost vyjadřují zpravidla konstatováním o chybějící ruské duši. Nelze se přitom vyhnout ani srovnání s o padesát let starší ruskou verzí. Prvním a zásadním problémem této nové britské série je, že ani jeden z herců se typově nehodí na postavu, kterou má hrát, a to nevyjímaje představitele Bezuchova a Marji, kteří jsou jinak očividně dobří herci a zmíněná herečka odvedla asi nejpříjemnější výkon ze všech zúčastněných. Bezkonkurenčně nejhorší je v tomto směru představitel Anatola Kuragina, silně mu konkuruje představitelka Jeleny Bezuchovové. Ačkoli Bondarčukova manželka byla na tu roli poněkud starší, než by měla být, člověk jí alespoň věřil, že jde o dámu, která je ve společnosti uznávaná a vede salon prestiží srovnatelný se salonem carevniny dvorní dámy Anny Pavlovny Šererové. V tomto snímku působila jen jako laciná, ale opravdu velmi laciná štětka. Představitel Dolochova (dám stranou, že měl být blond) sice nehrál špatně, ale hodil by se spíše do nějakého pirátského filmu. S výkonem Olega Jefremova, který tu postavu trefil přesně, nelze srovnávat. Stejně tak představitelka Nataši (pominu že je blondýna, ač měla být černovlasá) nesplňuje představu třináctiletého holčičky na začátku, která postupně dospěje a prozře. Nataša byla živá a otevřená, ale zároveň stále naivní dítě, které tak docela netušilo, oč jde ve vztahu muže a ženy. Naproti tomu zdejší představitelce z očí doslova čiší, že je s tím obeznámena více než dobře a o nic jiného jí ani nejde. Rozdíl je patrný i ve scéně plesu, jedné z nejlepších scén Bondarčukovy adaptace, kde ruská představitelka na rozdíl od čistě natěšené anglické herečky vystihla Natašiny, podle knihy smíšené, pocity, od nadšení a chuti tančit po zoufalství a potlačované slzy, že pro ni nikdo nejde. To se nepovedlo dosud v žádné jiné filmové adaptaci. A takto bych mohla pokračovat dál. Srovnávat válečné scény v této sérii a dechberoucí výjevy sovětského snímku nebudu, nemá to smysl, protože tak jako Sověti už to asi nikdy nikdo nenatočí. O historických nepřesnostech se tu již zmiňovali jiní, Slavkov plném létě zvlášť Čechy zrovna nepotěší. To, že tento seriál nemá ruskou atmosféru, je jedna věc, ono mu nelze věřit ani to 19. století. To u britského filmu poněkud překvapí vzhledem k tomu, že u adaptací svých vlastních literárních děl na to Britové obvykle puntičkářsky dbají. Začíná to drobnostmi typu citového výlevu Lízy na začátku před palácem (který proběhl v knize v soukromí jen za přítomnosti Pierra, a i to bylo pokládáno za nevhodné, takovou ostudu by mu na veřejnosti rozhodně neudělala) a končí to vysloveně dekadentním chováním některých dalších postav. Vadila mi právě tato proměna charakterů a chování některých postav oproti knize. Tak například ve scéně Natašiny návštěvy otec Marji křičí, že neměl tušení, že mají návštěvu, a Marja se chová přátelsky k Nataše. Ve skutečnosti otec Marji předvedl teatrální výstup, naoko servilní, ale plný ironie a výsměchu. To proto byl daný okamžik pro Natašu tak trapný. Marja s Natašou si navíc nebyly při prvním setkání sympatické, ač udržovaly míru společenské uctivosti, ta vzájemná antipatie byla citelná, a jedna na druhé to poznala. Skvěle je tato scéna (stejně jako mnohé jiné) ztvárněna v již zmíněném Bondarčukově filmu, navíc ruští představitelé Marji a starého knížete Bolkonského typově jako by doslova vypadli ze stránek knihy. Anglický představitel tuto škálu emocí nahrazuje pouze řvaním. Celá scéna tak působí jinak, ač je co do dialogu totožná s knihou. Vím, že to vypadá jako maličkost, jenže takovéto změny, byť vyvolané třeba špatným režijním vedením herců, zasahují do povahy a vzájemné interakce postav a vývoje jejich vztahu, což je pro zachování obsahu knihy podstatné. Řada scén potom vyznívá jinak, přestože někdy opakuje z knihy větu po větě, čímž navenek budí dojem věrnosti předloze. Další větší změny pak už přímo vkládají postavám do úst věci, které by neřekly, a množství těchto okamžiků během jednotlivých dílů postupně narůstá, až mne to nakonec stálo dost úsilí shlédnout celou sérii až do konce. Film je až příliš poplatný současnému vkusu a konzumu, řekla bych. Co do atmosféry, je to takové hraní si na Rusy. Celkově to vzbuzuje dojem typické západní představy v duchu ,, My si myslíme, že Rusové jsou takoví a takoví, a ruská povaha je podle nás asi takováhle, a tak to tak zahrajeme." Bohužel z toho čiší nepochopení a prázdnota. Ten rozdíl krásně ilustruje scéna, v níž Nataša tančí. V této sérii se představitelka Nataši točí jako na obrtlíku na jakousi melodii takřka cikánského rázu, aby byla jakože temperamentní. Naproti tomu Savaljevin tanec je sice také temperamentní, ale zároveň je elegantní, vznosný a hrdý. A není to pouze tím, že Savaljeva byla baletkou, jde o zachycení ruské duše v tanci, právě to, co se dle knihy Nataše tak povedlo a nadchlo její pozorovatele. To samé konec konců platí i pro scénu Dolochovovy sázky. Tam, kde ve všech ostatních adaptacích jde jen o vyškrábání se opilce na okno, je v ruském filmu Dolochov (který byl až do té chvíle jediný střízlivý a který podle knihy pil-li, nikdy nebyl opilý, a který si svou odvahou, prudkostí i rozvahou v případě nutnosti získal navzdory prostému původu větší respekt u kolegů z regimentu než lidé s bohatstvím či ministerským tatíčkem za zadkem jako Kuragin a Rostov) opravdovým důstojníkem carské armády, chvástá se, ale je také ostrý, přesný a i tu láhev v závěru odhodí s grácií, protože on je přece grand. Zkrátka divák mu věří, že je tím, kým je. A takovýchto rozdílů a nevěrohodného či slabého ztvárnění situací je vícero. Ráda bych pochválila v tomto seriálu alespoň kostýmy, ale u ženského osazenstva by se o jejich historičnosti dalo leckdy pochybovat. Hudba sice zapojuje ruské chorály, ale svou jednotvárností v podstatě ubíjí a vytváří až ponurý dojem. Kamera je pěkná a je zde zjevná snaha o výběr co nejlepších lokací. To má do jisté míry tato série společné s předchozí z roku 2007, nicméně v obou dvou tato snaha spíše pobaví než nadchne. Když totiž divák vidí, že Natašin první bál se koná v Kateřinském paláci v Carském Selu, nebo že domovem knížete Vasilije Kuragina není nic menšího, než carský palác v Petrodvorci, docela se nasměje. Jde o památky tak slavné, že je zná každý, a je to prostě mimo mísu. Ale to je mezi ostatními problémy naprostý detail. A konečně to nejpodstatnější. Chybí zde filosofický rozměr Tolstého románu. Je zde prakticky redukován na Bezuchovovo tápaní končící konstatováním, že po všem zlém nakonec přijde zase to dobré, a toť vše. Ale to je zatraceně málo. Takže O ČEM ŽE JE VE SKUTEČNOSTI VOJNA A MÍR a proč je to dílo tak nadčasové? Není o krutosti a absurditě války ani o kariérismu, protekci a konexích, kteréžto dva motivy jsou v celém díle zastoupeny asi nejsilněji. Není ani o milostných pletkách na pozadí války, neboť ty jsou v zásadě podružné, jen jakousi omáčkou. Vojna a mír je o hledání smyslu života, o nalezení štěstí uprostřed zmaru a utrpení, štěstí, které není založeno na vnějších okolnostech, ale vychází ze samotné existence, z podstaty člověka jako takového. Ta vojna v názvu není jen válkou na bitevních polích, ale bojem člověka se sebou samým v jeho nitru. A ten mír není jen mírem stvrzeným podpisy potentátů, nýbrž je oním mírem, jehož člověk dosáhne poté, co si na základě nějakého hlubokého vnitřního prožitku uvědomí svou vlastní jednotu s absolutnem. To je to, k čemu dojde nakonec Bezuchov. To je to, co pochopí před smrtí Andrej Bolkonskij. A TO JE VE SKUTEČNOSTI PODSTATOU TOLSTÉHO ROMÁNU. Odpovídá to i autorovu chápání evangelia, které vyjádřil o řadu let později v jiném díle. Tolstoj, který studoval východní náboženství, kritizoval církev a vnější projevy bohouctívání, a který kvůli tomu skončil na listině heretiků, chápal Syna Božího jako každého, kdo v sobě dokáže probudit skutečné poznání Boží přítomnosti v sobě samém, takový člověk pak nemůže jednat jinak než z lásky, a Království Boží tak není nějakým okamžikem v budoucnosti po zániku světa, ale existuje tady a teď v srdcích lidí, kteří mají toto poznání a podle něj ve svém životě jednají. Nejde tedy ani o slepou náboženskou oddanost, hloupý fatalismus či opakování obvyklého zjednodušeného tvrzení, že ,, dobro vše vyřeší". Jde o poznání síly přesahující vše, niternou víru a jednání člověka, který v rámci svého duchovního vývoje dospěl do bodu, v němž už ze své podstaty prostě nemůže konat jinak. Tuto vnitřní víru, pokorné odevzdání se do vůle Boží a hlubokou vděčnost za vše, i za to zlé, co nás v životě potká, spolu s praktickým pozitivním jednáním ostatně ztělesňuje ve Vojně a míru Platon Karatajev. Doporučuji tedy všem přečíst si knihu, není nudná ani těžká, jak se o ní tvrdí. Těch circa 1600 stran se čte samo. A každý čtenář si v ní něco najde, hluboké filosofické myšlenky, historické úvahy, s nimiž lze souhlasit nebo polemizovat, popis ruské aristokracie (autor sám z této vrstvy pocházel), věrohodný popis války (autor se účastnil osobně Krymské války) i střetu s Napoleonem (autor studoval dobové prameny a hovořil údajně s tehdy ještě žijícími pamětníky). Navíc Tolstého občasná ironie, s níž glosuje tehdejší společnost, místy dokonce lehce připomene satirický styl Jane Austen. Je to plným právem jedno z největších děl nejen ruské, ale i světové literatury. Proto čtěte a nedělejte si o něm obrázek pouze z takovýchto a ještě horších adaptací, které jeho kvalit nedosahují. Z filmových adaptací mohu doporučit pouze verzi sovětskou, ovšem ani ta není srovnatelná s knihou, a mimo to předpokládá u diváků dokonalou znalost literární předlohy, neboť vypouští dobrou polovinu obsahu. Vrátím-li se na závěr k tomuto britskému seriálu, dám jednu hvězdičku za snahu vložit do něj přece jen většinu důležitého děje z knihy, dále půl za představitele Nikolaje Rostova, který mne dokázal na chvilku přesvědčit, že je ruský voják, sice jen asi na 3 vteřiny, ale zato jako jediný, půl hvězdičky za pěknou kameru a jednu za těch pár dobrých i dojemných momentů a za to, že jde po Bondarčukovi o nejlepší adaptaci, což ovšem bohužel nevypovídá tolik o kvalitě tohoto snímku, jako spíše o celkové bídě všech ostatních. Takže tak 3 hvězdičky, víc ne. Nemohu se totiž zbavit pocitu, že navzdory líbivému zevnějšku a předstírání, že jde o věrnou adaptaci Tolstého díla, je tento film přece jen tak nějak plytký a povrchní. (07.01.2021) (menej) (viac)