Vojna a mier: Pierre Bezuchov

Dodržaná tradícia predchádzajúcich troch dielov. Scenár ma opäť moc neuchvátil, zato som si však užil skvelú výpravu a prvotriednu réžiu. V snímku sú scény, ktoré majú rozhodne oku diváka čo ponúknuť, napr. horiaca Moskva alebo scény so všeobecným chaosom, zmätkom, perfektne načrtnutým zúfalstvom, ale zároveň je tu aj nádej na lepšie zajtrajšky a pod.... Záverečné lyrizované scény mi však už sadli menej, prišlo mi to ako zbytočné a nudné naťahovanie. Celkovo so ságou ale veľká spokojnosť, prvotriedna filmarina, perfektná réžia, ktorá pozdvihne aj slabší scenár (prepáč Lev Nikolajeviči :D). 75/100 (08.04.2015)

Tentokrát se na nic nečeká a hned úvodní kvapné vylidňování Moskvy, následná okupace, požár i válečná zvěrstva jsou vůbec nejsilnější pasáží celé Vojny a míru. O technické kvalitě, přelidněných scénách či čarukrásných kamerových kompozicích se netřeba rozepisovat, to vše je při starém a tedy nedostižně kvalitní. Bondarčuk exceluje jak na režisérském postu, tak (konečně, chtělo by se dodat) i před kamerou. Problém tkví v poslední půlhodině. Nechápu proč po sedmi letech monstrózní práce a šesti a půl hodinách děje vše zahodit a nechat odeznít bez jakéhokoli dopadu. Paradoxně tak celá sága končí jak začala. Nezáživnou pasáží o ničem. A to je ohromná škoda, která zbytečně kazí dojem nejen této části, ale celé tetralogii. (29.09.2008)

Člověk si při vší úctě a úžasu z celé série musí poctivě přiznat i pocit: tak jsem to zvládl, mám to za sebou. Je to opravdu těžká a velká dávka. Ale když se otočí, je mu jasné, že v něm zůstala řádná porce filmového zážitku nesrovnatelného s žádným jiným. Závěr v samotném konci malinko jako by ztrácel dech, ale možná je to jenom tím, že Bondarčuk netočil pro nás, ale pro své Rusy, kteří věci vidí asi trošku jinak. Nám je jejich patos přece jen méně srozumitelný, a i když se mu usmívám, nemůžu říct, že by byl k smíchu. (28.06.2009)

Mně k těm megalomanským bitvám a destrukci to melodrama sedí. Závěrečný díl Vojny a míru nešetří ani jedním. Přesto platí, že Bondarčuk ukočíroval jak formu, tak i obsah. Poprvé tu dochází k jistému přesycení - ale není divu, po megalomanském roce 1812 už skutečně není kam pokračovat ve spektáklu, kterým je tahle produkce především. Ačkoliv jsou skvěle zvládnuté i osobnější scény - třeba působivá poprava. Za pochvalu stojí, jak málo je to nasáklé propagandou (i když tu samozřejmě je, ale vyčítat by to bylo mimo realistické uvažování). (12.02.2013)

Poslední část velkolepé filmové epopeje. Ve střídání vojna - mír je tahle část spíš ten mír. Strategický ústup, kdy je nepříteli vydána Moskva, odchod větší části civilního obyvatelstva, velké Napoleonovo očekávání a stejně velké zklamání, které mu člověk škodolibě přeje. Záběry na pusté město (můj oblíbený průhled na chrám Vasila Blaženého, ještě že tenkrát Napoleon nerealizoval svůj plán "vyhodit mešitu do vzduchu"). Hořící Moskva a opětovné setkání Nataši a knížete Andreje. Zajetí Pierra Bezuchova a jeho setkání s Platonem Karatajevem. Kde jen sehnali toho vořecha, když jinak tam všichni měli veleušlechtilé lovecké psy? Horečnaté vidiny knížete Andreje a potom kousek, který pro slzy neuvidíte a vzápětí kombinace štěstí a zoufalství při osvobození zajatců, mezi nimiž je Pierre Bezuchov a smrt Péti Rostova. Stejně jako se Sergeji Bondarčukovi podařilo vystihnout tápání jím hrané postavy, tak se mu jako režisérovi povedlo navodit ambivalentní pocity, které (i v předloze) vyjádřil Michail Illarionovič Kutuzov: Když byli silní, tak jsme je nelitovali, ale teď je politovat můžeme. Také jsou to lidé. Tak, mládenci. Kdo je k nám zval? Dostali na pamětnou. Držkou do hovna! Při závěrečném setkání Pierra a Nataši jsem (velmi vzácně) ráda za odchylku od knihy, respektive za to, že film knihu nenásleduje. Film končí počáteční úvahou, kruh se uzavřel. Vždycky mám na konci stejný pocit a mám ho i u knihy. Klidně bych začala zase od začátku. (09.10.2010)