Bratranci

Ich otcovia boli bratia, a tak Paul Thomas s Charlesom sú teda bratanci. Zatiaľ čo ten prvý vedie bohémsky spôsob existencie v Paríži, tak ten druhý, zdá sa, že je úplne iný, t. j. učenlivý typ, ktorý to chce v živote kamsi dotiahnuť ? Z vidieku prichádza do francúzskej metropoly, kde to poriadne žije, k bratancovi, čo obľubuje poriadne výstredné dianie okolo seba, s množstvom večierkov buržoáznej spoločnosti, nočné hýrenie, aké nenachádza obdoby, ale i napriek tomu sa celkom dobre adaptuje do nového prostredia, kde si dokonca ešte nájde i priateľku Florence. A dá sa povedať, že ak nechce byť „čiernou ovcou” , prispôsobuje sa náročným požiadavkám Paula Thomasa, ktorý je maximálne nevyspytateľný, nikdy neviete, čo sa mu v hlave odohráva, čo ho zrovna napadne, čo urobí pred hosťami ? Blíži sa záverečná skúška z univerzity (pre oboch), a tak našťastie včas zatiahne ručnú brzdu, čiže sa Charles začne riadne „bifliť” , aby nedajbože nevyhorel v deň D, čo by jeho mamu asi totálne položilo na lopatky, ale vidno, že Paul to má akosi celé na háku, neučí sa, skôr ho zaujíma, že byť zaujímavým u kamarátov je oveľa zaujímavejšie, ako sa na prvý pohľad môže zdať... ? Obávaný dátum už visí nekompromisne na vlásku, pretože Paula to čaká ešte o deň skôr, čo je pre Charlesa dostatočná motivácia-jednoznačne uspieť ? _ Chabrol je podľa mňa asi najlepší zo „spratkov” , a la francúzska nová vlna, keď Jean-Claude Brialy s Gérardom Blainom si tentokrát dokonca vymenili party, pretože predtým (Krásny Serge) to bolo úplne naopak, Jean-Claude bol za dobrého, ale teraz je tak hrozne nesympatický, čo len podtrhuje, že je mimoriadny herec, a to isté platí aj o jeho kolegovi Géradovi Blainovi. S blížiacim sa koncom, t. j. so samotným finále ma režisér a scenárista v jednej osobe opäť priklincoval do sedačky ! (17.12.2019)

Po svém skvělém vstupu do světa filmu (u Krásného Serge jsem si odpustil komentář, abych do něj nevnášel další zbytečná slova ) by nebylo fér (i když ani ve filmu se moc fér nehraje) chtít od Chabrola, aby vzápětí natočil film stejně dobrý nebo snad ještě lepší. U Bratranců je zajímavý diskurs "ztotožnění", který sdílím spolu se Sandiegem***: "Pařížská zlatá mládež nastupující šesté dekády je téma, které jde vždy trochu mimo mě. Nedokážu se s postavami ztotožnit, připadají mi povýšenecké a vyprázdněné, jejich hodnoty jsou mi zcela cizí…" Postavy Paula a Charlese jsou příliš vyhraněné, a v tom smyslu i příliš obecné; divák je jimi sevřen z obou stran a jeho vlastní manévrovací prostor je tak příliš omezen. (26.04.2016)

Tento raný Chabrol mě bohužel neoslovil tolik jako režisérovy pozdější psychothrillery z 60. a 70. let, které mám velmi rád (btw. přišlo mi zajímavé, že se mi zde ani nelíbila Stéphane Audran zamlada a mnohem zajímavější mi přijde až v pozdějších letech). Postrádal jsem zde nějaké nosnější téma a takřka celou dobu jsem čekal, kdy konečně přijde nějaký zásadní zvrat, který by tu předchozí nudu věčného flákání, opíjení a kouření ospravedlnil - v podstatě jsem asi čekal, kdy tam dojde k nějakému zločinu, nebo nějakému úmrtí, poučen Chabrolovou pozdější tvorbou (překvapilo mě kupříkladu, že se zde nikdo nezabije za volantem, všemu tomu vypitému alkoholu před jízdou navzdory). V tomto ohledu mě děj filmu příliš neoslovil a přišel mi podobným způsobem "zaseklý" v době svého vzniku, jako třeba Chucijevovo drama Je mi 20 let z r. 1964, a pokud jde o závěrečné rozuzlení, cítil jsem z něj téměř rozčarování - takto to prostě skončit nemělo. Možná, že chtěl Chabrol ve své době provokovat, ale mně se takový konec prostě nelíbí - mně byl z obou bratranců sympatičtější Charles (vyloženě dojemná je jeho replika ke konci, kdy odhání dotěrnou Florence: "Musím se učit. Zítra mám zkoušku, a všechno si musím zopakovat! Už tě mám dost! Zmiz. Štveš mě. Nejsem Paul. Musím se učit. Nemám čas se opíjet. Slíbil jsem mámě, že projdu. Je to hloupé, ale záleží mi na ní. Moc by ji ranilo, kdybych zklamal. Ale to ty nepochopíš. Ty myslíš jenom na sex. A teď mi jdi z očí. Zdržuješ mě od učení."), a proto jsem těžce nesl, jak dopadl. Napadá mě, že na význam štěstí v našich životech upozorňuje třeba i Allenův snímek Match Point, ten mě ale na rozdíl od Bratranců nepopuzuje a považuji ho za myšlenkově inspirující. (19.04.2020)

Pařížská zlatá mládež nastupující šesté dekády je téma, které jde vždy trochu mimo mě. Nedokážu se s postavami ztotožnit, připadají mi povýšenecké a vyprázdněné, jejich hodnoty jsou mi zcela cizí. Proto problémy a dilemata, které postavy těchto filmů řeší na mě nemají kýžený dopad, jsou to pro mě pseudoproblémy. U Bratranců jsem vnímal tento můj subjektivní přístup dosti palčivě, nenašel jsem ve filmu žádný hlubší smysl než jednoduché zacílení k dosažení paradoxní situace, která je vyřešena z hlediska postav dosti neuspokojivě. Základní ideu díla se mi pochytit nepodařilo a asi skutečně nebylo účelem na ni nezávazné dění vystavět. Spíše zajímavý náhled do rodící se "kultury", na svou dobu bezesporu svěží a vzrušující, pod tím vším však prázdnota (že by průnik existenciální nálady?). (15.08.2011)

Les cousins předznamenávají pozdější Chabrolovy Les godelureaux svou anarchickou rozpustilostí, která v obou filmech primárně tryská z postav, které ztvárnil Jean-Claude Brialy. Různost těchto podobných antihrdinů, dravých, divokých, egomanických, neetických - a pustých přitom také oba filmy odlišuje: starší z nich je lidštější. V komornějších záběrech se tvář mladého požitkáře zasmušuje nejen nad bezprostředním zneklidňujícím podnětem v otázce, jak jej řešit, ale i nad životem samým, a všechny tyto nápovědi se zkoncentrují do závěrečné trpké pointy. Přes velkorysou délku však tomuto snímku chybí hlubší psychologické propracování vedlejších postav - bohaté (místy až revuální) dění tak působí mechanicky, zákonitě, nemotivovaně, což vyvolává otázku, zda-li mu režisér nevěnoval až moc prostoru - zda snad i jej ona vizuální přitažlivost uvolněné Paříže konce padesátých let nezasáhla natolik, že ztratil s distancí i míru. Tváří v tvář bytostí propadajících do cizoty a nicoty ale nemůže být sladká krása Pařížanek omluvou. Dodávám, že v rámci Chabrolovy filmařské „mythologie“ tento film (herecky) parafrázuje jeho debut: dokonale převrací původní poměr Brialy - Blain. Ve scénách, v nichž se utvrzoval a problematizoval poměr obou bratranců jsem se neubránil, abych za nimi neviděl jejich „starší“ stíny. Jsem bezmála přesvědčen, že s tímto efektem Chabrol pracoval, a rozhodně to filmu přidalo. (08.05.2021)