Búrka nad Áziou

Pudovkin je opět režisér, kterého je třeba nakoukat. Patří mezi klasiku světového filmu. Nijak jsem se na Bouři nad Asií netěšila, navíc délka dvě hodiny u němého filmu dává často zabrat, ale nebylo to tak "hrozné". Film nebyl bůhví jak skvělý, ale ani nudný a špatný. Příběh celkem chytne. Prostě další klasika, kterou dneska člověk oceňuje především proto, že je to klasika. (15.06.2013)

Zhliadnutú, vyše dvoj hodinovú verziu beriem skôr za čisto dobrodružný film, ako za nejakú politickú propagandu. Jej dejová razantnosť občas spomalí, keď Pudovkin vmontuje do filmu výjavy z rôznych budhistických slávností a tradícií. Podobne ako Ejzenštejn, je aj Pudovkin majstrom montáže a komponovania záberov. Tento snímok je toho dôkazom. (17.01.2011)

Vsevolod Pudovkin, dnes již poněkud upozaděný tvůrce sovětské montážní školy, natočil své stěžejní dílo Bouři nad Asií, popř. také Potomka Čingischána, v roce 1928. Nechce se věřit, že film letos slaví již 95 let od svého vzniku. Vyprávění obrazem a dynamickou montáží má stále svou platnost i účinek na diváka. Pudovkinův přístup je zase o něco odlišnější od toho Ejzenštejnova či Dovženkova, ale fascinace výsledkem zůstává ve všech třech případech stejná. Bouře nad Asií, leč se jedná o historickou fikci, překvapuje zejména výbornou dramatickou strukturou, proměnou žánrů i stylů napříč svou stopáží, avšak také něčím, co filmy Ejzenštejnovy postrádají; tedy silného individuálního hrdinu (v úžasném podání Valerije Inkižinova). (01.08.2023)

Pudovkin by si rozhodně zasloužil podstatně větší pozornost pro své nesporné poetické kvality, za něž je obvykle opěvován ukrajinský bard Dovženko. Pudovkinovo pojetí montáže (kterou ne zcela vhodně - či snad ze skromnosti - označoval za "konstruktivní") bylo vždy mnohem srozumitelnější (lidovější) než Ejzenštejnovo - tedy zdánlivě méně radikální a úderné. Proto byl i v oficiálních vládních kruzích oblíbenější a své experimenty mohl ze všech montážníků provádět nejdéle; do roku 1933. Více než na intelekt se totiž spoléhá na emoce a odhadnutelné tělesné reakce. Touží zobrazovat skryté, navenek nepostřehnutelné projevy života a duševní pochody. Je "pudovější", dalo by se s trochou nadsázky říct. Jeho cílem je zpravidla eskalovat v divákovi vzrušení, přenést na něj maximum napětí, rozčilení, očekávání, hrůzy či radosti. Útok na rozum, "kolize" stojí až na druhém místě, pokud vůbec. Pudovkin touží rozproudit divákům krev v žilách, strhnout, ba roztrhat je nadšením, které stačí procítit, neboť je čitelné všem. Tím pro mně v montáži převyšuje Ejzenštejna, jehož vrcholná díla - jakkoli geniální - se pro zatížení politickým a kulturním kontextem mnohdy stávají nesrozumitelnými, tedy i méně strhujícími. Nejsilnější momenty v Pudovkinových filmech jsou jako divoká, rozběsněná řeka - drásavé a válcující. Nehledě na to, jak moderně a nadčasově u něj dodnes působí střihové pojetí dramatických a akčních scén - se všemi důmyslnými elipsami, kontrasty a intervaly. Pro Pudovkina je charakteristická i značná lyričnost, sklon k básnickému vyjádření a probouzení neživého. Poskytuje štědrý prostor přírodě a působení přírodních živlů (vodě v různých skupenstvích, větru...), čímž se přibližuje jiskrnosti francouzského impresionismu a jeho fascinující senzibilitě. Na truc ranému Ejzenštejnovi (a jeho profánnosti) oslabuje roli marxistických společenských mas a pozornost zaměřuje spíše na výrazné individuality, třebaže neoplývají propracovanou psychologií - vždyť mnohdy jde o vhodně vybrané typy. V neposlední řadě mají jeho filmy blíže k narativní kinematografii, což jej opětovně odlišuje od několikrát zmiňovaného Ejzenštejna, který o svých montážních dílech takto neuvažoval, ba dokonce se proti plynulosti vyprávění vymezoval. Správné, přesnější by proto bylo chápat Ejzenštejnovy filmy jako svébytné dokumentární rekonstrukce. Pudovkin se narozdíl od svých současníků nezbavil všech pozůstatků romantické touhy. Představuje montáž v rytmu srdce, v níž je obsaženo "trvání myšlenky i moment jejího zjevení". Jinými slovy, její lidskou tvář. Ideologii, které sloužila, ponechme tentokrát stranou, i když to (paradoxně) byla právě ona, která filmy montážní školy napájela takovou energií. (11.01.2011)

Film nás zavede až do předaleké země rozkládající se na poušti Gobi, zaostalého, avšak tradičního a duchovně založeného státu, Mongolska. Zde sledujeme život mongolských pastevců a lovců a jejich nesnesitelné ponižování kapitalisty. Jedním z nich je i potomek nejslavnějšího mongola všech dob, Čingischána. Ten, když se postřelený dostane do rukou buržoazních bestií, se raději rozhodne proti nim bojovat ,nežli se s nimi spojit a zradit svou zem. Tímto končí celý děj filmu, který by šel zkrátit do hodinové stopáže. Zbytek filmu tvoří neskutečně dlouhé, místy až otravné záběry na obličeje protagonistů či architektury, která jsou sice nádherná ,ale sledovat 3 minuty tvář Budhy je trochhu příliš. Kamera je věc, kterou musím chtě-nechtě pochválit .Je to bezvadně natočené, ale co z toho, když je to až zoufale nudné. Celkově se mi film zdál až přespříliš natahovaný, že bych se už znovu na něj nepodíval. (30.07.2012)