Pod olivovníkmi

Lepší (nebo aspoň stravitelnější) zážitek, než z Chutě třešní či Vítr nás odvane. Lze zde vystopovat aspoň náznak příběhu a film také obsahuje místa, která bych se nerozpakoval označit za krásná (např. když se nápadník omlouvá své vyvolené, že slova, která před kamerou pronáší, nemyslí vážně - je to přeci jen film!). Takže ano, některé scény pěkné, ale jiné zase jak je u Kiarostamího zvykem až úmorně natahované - třeba to natáčení, co se vždy nějak pokazí a musí se pořád a pořád opakovat. Celkově mě film příliš nezasáhl a odešel jsem z něj stejný, jaký jsem na něj přišel. (31.07.2012)

Predchádzajúce dva filmy trilógie som dosiaľ nevidel, takže myslím, že až pri kompletnej znalosti celku budem schopný tento film ohodnotiť vyšším počtom hviezd. Film o vzniku filmu, kde spoznávame hlavne jednu postavu herca, ktorý sa všemožne snaží "zbaliť" herečku, ktorá s ním nekomunikuje, a ešte vám v pamäti ostane postava režiséra, ktorému občas nie je čo závidieť. Prostredníctvom nakrúcania v dedine sa dozvedáme o katastrofe: zemetrasení, kde prišlo o život mnoho ľudí a na základe nakrúcaných scén spoznávame mentalitu miestnych, kedy majú problémy povedať na kameru niečo, čo sa nezhoduje s faktami zo skutočnosti. Ťažko od ženy-herečky potom čakať, že bude filmovému manželovi hovoriť pane, ak tak nečiní v súkromnom živote. Takže po pozretí kompletnej trilógii zvyšujem hodnotenie a zároveň ide aj o celkové hodnotenie celej trilógie. (02.05.2019)

Tak trochu íránská Americká noc. :) Íránská kinematografie na mě působí jako hodně specifický filmový svět sám o sobě, bez jasných hranic ještě propojen s realitou kolem, ale pobývat v něm na dálku se mi rozhodně velice zamlouvá – u starších filmů Abbase Kiarostamiho zvlášť. Přestože jsem si pustil stále jiný film, jakobych znovu navštívil známá místa, jen vždy v nových situacích. Opět jsem poznával a zahlédl některé „staré známé“ z jiných snímků (zde například o již 7 let staršího a mírně vyrostlého kluka z filmu Kde je dům mého přítele, ale i režiséra Jafara Panahiho, zde rok před samostatným debutem ještě coby asistenta režie). Opět jsem si vedle ústředního příběhu mohl ještě v druhé vrstvě užívat možnosti naslouchat povídání o předchozích filmech, tvůrcích či dalších režisérech, s čímž jsem se mimo íránskou tvorbu v hraném filmu snad jinde ani nesetkal. Vždy se těším téhle možnosti, sledovat vedle sebe u pana režiséra všechny ty lidičky, působí na mě přes svou zdánlivou všednost nesmírně zajímavě a také nadmíru skromně, baví mě poslouchat jejich povídání a sledovat je v různých všedních i nezvyklých situacích... a v tomto případě obzvláště, když hlavní dvojici tvořili režisér a jeho herec. :-) Vůbec mi nevadily dlouhé záběry, tady bych se díval klidně i déle... Mimo celý podmanivě natočený proces kolem přípravy a natáčení filmu v sobě nesou nádhernou atmosféru i všechny scény pomimo, na louce během pauzy, v lesíku, na poli, třeba když se Hossein snaží vyznávat lásku či alespoň dostat vytouženou odpověď od své spoluhrající partnerky, mimo natáčení věčně zahleděné do svého uzavřeného nitra. A když pak ještě celý film Kiarostami netradičně zarámoval na úvod i konec hezkou hudbou, byl jsem z dalšího jeho dílka opět převelice spokojen a nadšen. [95%] (31.08.2022)

Závěrečná část „Kokerské trilogie“ mě zaujala pouze tím, že se ukáže, jestli bratři z prvního dílu přežili ničivou katastrofu či nikoliv, což jsem doufala, že se dozvíme již v díle druhém. Milostný příběh, film ve filmu i náhled do odlišného světa už byly v artovém kině předvedeny atraktivnější formou a údajný jemný humor mě vůbec neoslovil. Pod olivovníky má bezesporu pár výrazných scén a je překrásně natočený, ale jinak je to vcelku spolehlivý šláftruňk. (10.12.2011)

Kiarostami kokerská trilogie (neplést s mordorskou trilogií) patří k vrcholným dílům světové kinematografie a základním dílům postmoderní filmové literatury. Zatímco Luc Godard (nebo další) dokumentují "konec" filmu, Kiarostami (nebo Jacques Rivette a další) se podílí na zrození "nového filmu". Tak jako hudba Johna Cage (a mnoha dalších) je oproštěna od melodie, harmonie a rytmu, jsou filmy postmodernistů oproštěny od dramatického schématu, plynulého děje, pointy, bonmotů atd. A přitom to nejsou filmy dívácky nevděčné, nudné, či jinak odpudivé - viz hodnocení na časfd. Nejlépe je zde hodnocen první film třilogie "Kde je dům mého přítele?", pak závěřečný "Pod olivovníky" a na konci je druhý "Život jde dál". S tím je možno souhlasit, i když to nemá velký význam. Kokerské filmy vznikly v letech 1987 - 1994, v roce 1990 byla tato perské země postižena katastrofálním zemětřesením. (22.12.2014)