Pod olivovníkmi

Závěrečná část „Kokerské trilogie“ mě zaujala pouze tím, že se ukáže, jestli bratři z prvního dílu přežili ničivou katastrofu či nikoliv, což jsem doufala, že se dozvíme již v díle druhém. Milostný příběh, film ve filmu i náhled do odlišného světa už byly v artovém kině předvedeny atraktivnější formou a údajný jemný humor mě vůbec neoslovil. Pod olivovníky má bezesporu pár výrazných scén a je překrásně natočený, ale jinak je to vcelku spolehlivý šláftruňk. (10.12.2011)

Každý má dostat druhou šanci a i když snímkem Život jde dál se mi rozhodně Abbas Kiarostami do vkusu netrefil, ba co víc, jasně jsem si definoval rizika, která v jeho tvorbě hrozí, přesto jsem se rozhodl vzhledem k cyklu íránskách filmů, které běžely na slovenské Dvojce, zariskovat. Pravda, nečekal jsem mnoho, ale Kiarostami mě přesto svým minimalismem zaskočil. Takhle osekat kinematografii, to už chce umělce zvláštního ražení. Pro mě jako příznivce žánrového filmu je Kiarostami nepoživatelný. Nebudu jeho snímek, který je určen úplně jiné kategorii diváků, posílat do horoucích pekel, ale jednou hvězdičkou a 25 % celkového dojmu dávám jasně najevo maximální odstup. (11.03.2021)

Tak trochu íránská Americká noc. :) Íránská kinematografie na mě působí jako hodně specifický filmový svět sám o sobě, bez jasných hranic ještě propojen s realitou kolem, ale pobývat v něm na dálku se mi rozhodně velice zamlouvá – u starších filmů Abbase Kiarostamiho zvlášť. Přestože jsem si pustil stále jiný film, jakobych znovu navštívil známá místa, jen vždy v nových situacích. Opět jsem poznával a zahlédl některé „staré známé“ z jiných snímků (zde například o již 7 let staršího a mírně vyrostlého kluka z filmu Kde je dům mého přítele, ale i režiséra Jafara Panahiho, zde rok před samostatným debutem ještě coby asistenta režie). Opět jsem si vedle ústředního příběhu mohl ještě v druhé vrstvě užívat možnosti naslouchat povídání o předchozích filmech, tvůrcích či dalších režisérech, s čímž jsem se mimo íránskou tvorbu v hraném filmu snad jinde ani nesetkal. Vždy se těším téhle možnosti, sledovat vedle sebe u pana režiséra všechny ty lidičky, působí na mě přes svou zdánlivou všednost nesmírně zajímavě a také nadmíru skromně, baví mě poslouchat jejich povídání a sledovat je v různých všedních i nezvyklých situacích... a v tomto případě obzvláště, když hlavní dvojici tvořili režisér a jeho herec. :-) Vůbec mi nevadily dlouhé záběry, tady bych se díval klidně i déle... Mimo celý podmanivě natočený proces kolem přípravy a natáčení filmu v sobě nesou nádhernou atmosféru i všechny scény pomimo, na louce během pauzy, v lesíku, na poli, třeba když se Hossein snaží vyznávat lásku či alespoň dostat vytouženou odpověď od své spoluhrající partnerky, mimo natáčení věčně zahleděné do svého uzavřeného nitra. A když pak ještě celý film Kiarostami netradičně zarámoval na úvod i konec hezkou hudbou, byl jsem z dalšího jeho dílka opět převelice spokojen a nadšen. [95%] (31.08.2022)

S láskou, k neherecum a filmu, Abbas... Při pohledu na odvahu iranských reižseru k překračování hranic filmu /práci s konceptuálním přístupem či dokumentární postupy, mocumentary, atd.../ se muže jít západní Evropa zahrabat. A to možno uvést u všech stežijných tvurcu porevoluční generace iránskych filmaru. O to překvapivější, když znáte cenzurní omezení, které se zdaleka netýkají jen politiky /ale také třeba zobrazovaní interakce muže a ženy na plátně/. "Jenom otoč stránku, Teheri, jestli souhlasíš (se sňatkem)..." (18.11.2016)

Kiarostami kokerská trilogie (neplést s mordorskou trilogií) patří k vrcholným dílům světové kinematografie a základním dílům postmoderní filmové literatury. Zatímco Luc Godard (nebo další) dokumentují "konec" filmu, Kiarostami (nebo Jacques Rivette a další) se podílí na zrození "nového filmu". Tak jako hudba Johna Cage (a mnoha dalších) je oproštěna od melodie, harmonie a rytmu, jsou filmy postmodernistů oproštěny od dramatického schématu, plynulého děje, pointy, bonmotů atd. A přitom to nejsou filmy dívácky nevděčné, nudné, či jinak odpudivé - viz hodnocení na časfd. Nejlépe je zde hodnocen první film třilogie "Kde je dům mého přítele?", pak závěřečný "Pod olivovníky" a na konci je druhý "Život jde dál". S tím je možno souhlasit, i když to nemá velký význam. Kokerské filmy vznikly v letech 1987 - 1994, v roce 1990 byla tato perské země postižena katastrofálním zemětřesením. (22.12.2014)