Kde je dom môjho priateľa?

Úvodná časť akejsi „kokerskej trilógie” [Koker je malá dedina v okrese Rudbar, provincia Gilan, Irán; pozn. recenzenta] - od vskutku naprosto čelného predstaviteľa: Iránskej novej vlny - Abbása Kjárostamího - mi následne predstavila akéhosi mimoriadne húževnatého hrdinu; čiže v tomto prípade teda najmä i ústredného, detského, iránskeho protagonistu!, t.j. 8-ročného žiaka ešte iba školou povinného - Ahmada Ahmadapoura z Kokeru, ktorý jedného pekného dňa, totižto zrovna celkom omylom zobral zošit svojho spolužiaka - Mohammada Rezu Nematzadeha, bývajúceho v neďalekej obci Poshteh s konkrétne až so štyrmi, roztiahnutými štvrťami! v týchto jednotlivých podobách: Mazevar(u), Khanevar(u), Kashevar(u) a Assemar(u), čo bude jednak i rozhodne obzvlášť »ťažký oriešok« ho niekde na jednom z týchto „pekelných miest” kdesi šťastne vypátrať, a jednak, ak mu ho neprinesie včas, tak vtedy prísny učiteľ Moalem nenormálne pohrozil akýmsi exemplárnym trestom v podobe vyhadzovu zo školy, čo je inak veľmi deprimujúca správa pre hlavného aktéra s akýmisi pozoruhodnými, «atletickými sklonmi,» ktoré v danej veci, mimochodom, zrejme naplno zúročí, nakoľko ho obzvlášte ťažilo svedomie... • Vezmite si, že daná trajektória z Kokeru do Poshtehu, nakoniec predstavuje zhruba okolo len nejakých cca 4,3 km, čo je približne asi tak isto, ako keď sa zase ja chcem vypraviť z mojej obce do Ružomberka - tzv. pešibusom, čo mi zvyčajne trvalo nejakú trištvrte hodinku [v súčasnosti ale jazdím na bicykli, a tak je táto trasa oveľa zrýchlenejšou], no zároveň s takým markantným rozdielom, že narozdiel od Ahmada, mám akú-takú predstavu o tom, kam ma nohy vzápätí naostatok [za]vedú, zatiaľ, čo trebárs on - ani zďaleka vôbec nie; totiž mi to najskôr celé pripadalo práve iba tak, akoby hľadal »ihlu v kope sena,« no i napriek tomu sa akosi nikdy e-x-t-r-a nevzdával; ba úplne naopak, čoraz viacej si veril naprieč celým spektrom dospelého prostredia, vrátane azda i toho nedospelého, ktoré sa mu tiež snažilo miestami pomôcť na jeho strastiplnej púti, plnej samých prekážok s nejednoznačným príchodom do cieľa. • A čo dodať na úplný záver? Jedine hádam iba to, že to bolo síce dosť krátke v rámci celkovej minutáže, ale súbežne s tým i celkovo autentické a dynamické, zručne nakrútené A. Kjárostamím, a ďalej taktiež i šikovne zostrihané samotným autorom, a to ani nehovoriac o samotnej kompozícii obrazu v podaní Farhada Sabau, ktorý bol nášmu odvážnemu hrdinovi neustále v pätách s dokumentárne koncipovaným nádychom, keď sa postavy občasne pozreli rovno do objektívu kamery, či je s nimi Abbás napokon spokojný...? Povedal by som, že určite áno! (02.05.2024)

V jednoduchosti je síla. Kiarostamího starší filmy mají někdy až banální náměty a jejich provedení působí právě tak prostě až všedně; je to ale jen zdání. Jeho díla jsou ve všech ohledech na výši (ať už jde o scénář, střih, výběr herců nebo Kiarostamího specialitu - umné vedení dětských herců). Roztomilý klučina v hlavní roli je výborný; pohled na jeho vyčerpaný výraz po střetu s omezujícím světem dospělých stojí za to ("Ale vy jdete moc pomalu a já spěchám!"). Khane-ye doust kodjast? je jednoduchý film, který si ale zaslouží pozornost, protože podobně kvalitních na tomto poli je jak šafránu. Dávám plné hodnocení, nelze jinak. (13.06.2011)

In memoriam díl druhý- Pocta Abbasu Kiarostamimu, jehož jsem poznal před pár lety na LFŠ a od té doby čekám na další nové filmy. Už se nikdy nedočkáme a zbývá jen detailně poznat celou jeho práci. Ještě než se sejdeme pod olivovníky a okusíme chuť třešní, budeme s malým Ahmedem vracet spolužákův sešit. Prvky typické pro Kiarostamího tvorbu nejsou tolik soustředěny jako ve zmíněných dvou snímcích následujících, ani se nezdařilo tolik vtipných situací, přesto poctivá filmařina a vhled do klukovské duše, jíž dospělý nechápou, slaví úspěch. Moc se mi líbila kombinace hudebního motivu a záběru na klikatou cestu na kopec, asi nejtypičtějším záběru pro Kiarostamího tvorbu. (10.07.2016)

Začínám mít zvláštní pocit, že v Íránu je procentuálně větší počet dětských než těch dospělých hereckých představitelů. Pochopitelně i zde je malý Ahmade se svou malou postavičkou a kukadlama odzbrojující a nelze ho než litovat, protože takové trable s jedním sešitem se zdají až neuvěřitelné. Asi by se takové filmy měly promítat v našich školách povinně, aby si ta naše mládež alespoň trochu víc vážila toho přepychu ve své třídě ve srovnáním s tím, v jak deprimujících podmínkách se učí v jiných zemích. Možná, že kdybych viděla tento film jako první z těch íránských, tak bych to zřejmě ohodnotila víc, ale přece jen po filmech jako jsou Božské děti, Bílý balonek nebo Čas opilých koní musím jít o něco níž. (30.07.2015)

Film o pevnosti charakteru, o nutnosti dostát svým povinostem, které mají pro školáka Ahmeda přednost před vším ostatním. Dětská road movie, zasvěcovací rituál, při němž se z dítěte stává muž. Z Ahmeda se už nemůže stát konzumní prospěchář, hospodský žvanil, ani bezohledný manager. Co Ahmed řekne, to bude platit. Symbolem nechť je klikatá vzestupjící cesta na vrchol kopce... Pozadím není jenom členitá až bludištní urbánní struktura, ale především totální lhostejnost dospělých, kteří nejen nemají chuť se Ahmedovým problémem zabývat, ale ukradený je jim celý dětský svět... Íránské "dětské" filmy (nejen Kiarostamiho) jsou nesmírně životné, nabíjí diváka energií a dobrými pocity. Snad proto, že svět dětí pojatý bez příslišného sentimentu a blahosklonosti, se stává magií. A tak se ptejme spolu s Ahmedem: "Kde bydlí můj přítel?" a nikoli "Kde je dům mého přítele", protože jde o přítele a nikoli o dům. (01.09.2014)