Un condamné à mort s'est échappé ou Le vent souffle où il veut
A Man Escaped
A Man Escaped or: The Wind Bloweth Where It Listeth
Réžia:
Robert BressonScenár:
Robert BressonKamera:
Léonce-Henri BurelHrajú:
François Leterrier, Charles Le Clainche, Maurice Beerblock, Roland Monod, Roger Planchon, Jacques Ertaud, Jean Paul Delhumeau, Roger Treherne (viac)Obsahy(1)
Francouzský umělecký film s okupačním námětem. Zpracovává skutečnou příhodu člena francouzského podzemního hnutí, který byl Němci dopaden, uvězněn a odsouzen k smrti, kterému se však v poslední chvíli před popravou podařilo z věznice uprchnout. Poručík Fontaine, tak se jmenuje hrdina tohoto filmu, se ani v nejtěžších chvílích samovazby nepoddává osudu. Je odhodlán bojovat do poslední chvíle za svůj život. Primitivním nástrojem, zhotoveným z železné lžíce, si začne připravovat cestu k útěku. Někteří spoluvězňové ho povzbuzují, jiní jej považují za šílence. On však věří a tato víra v možnost nového svobodného života mu dodává sil i v nejtěžších chvílích. Když je již vše připraveno k útěku, dostává Fontaine do cely spoluvězně. Nejprve se domnívá, že je to německý špicl, který mu má otevřít ústa. Chvíle, kdy v krajním zoufalství uvažuje, má-li tohoto hocha zabít nebo vzít s sebou, patří k nejsilnějším scénám filmu. Konečně se rozhodne k druhému řešení, které mu vlastně zachrání život: s hochovou pomocí projde tam, kde by sám neprošel a oba se dostanou na svobodu. (Filmový přehled)
(viac)Videá (2)
Recenzie (80)
Načo ukazovať tváre nemeckých väzniteľov, keď to pre napätie vo filme nemá žiaden vplyv. Navyše je ich anonymita originálna. Načo ukazovať explicitne popravy väzňov, keď zvuky streľby zbraní sú možno ešte emocionálnejšie zdrvujúcejšie a viac nám približujú to, čo prežíva hlavný hrdina. Možno nie tak napínavé, ako Diera, alebo iné, ešte slávnejšie útekové väzeňské filmy, zato veľmi sugestívne a môžeme si hlavne povedať, že takto nejako sa to asi stalo a nikto z tvorcov si nemusel vďaka dramatizácii deja nič špeciálne prikrášlovať. Možno minimalistický, ale predovšetkým realistický film o francúzskej idei vzdoru voči nemeckej okupácii, kde by na rozdiel od spomenutého filmu bol iný záver ťažkým podrazom na diváka a popretím názvu a ústrednej myšlienky filmu. ()
Film otevírá záběr na pamětní desku, na níž čteme nápis zhruba tohoto znění: "V tomto vězení trpělo za druhé světové války 10.000 lidí. 7000 z nich zaplatilo životem." Poté nás titulek informuje, že časem a místem děje je město Lyon a rok 1943. Poručík Fontaine je právě převážen do zmíněného vězení. Během této cesty se pokouší o útěk. Neúspěšně. Jakmile je ale v cele, okamžitě navazuje kontakt s vězněm ve vedlejší cele a s dalšími vězni, kteří se procházejí na dvoře, kam má možnost vidět z okénka své cely. Je aktivní a pozorný, pouze před svými vězniteli předstírá pokoru a podřízenost. V nové cele, kam jej po čase přemístí, jej brzy napadne, že mu okolnosti nahrály možnost útěku. Od té chvíle nepřetržitě pracuje na přípravách útěku. Trvá to celé týdny nekonečné trpělivé práce. Udělat poslední krok a útěk uskutečnit je nejtěžší, avšak okolnosti ho přinutí neotálet. -- Fontaine je skutečným hrdinou, narozdíl od většiny ostatních spoluvězňů se nesmířil s uvězněním, je aktivní, komunikuje s ostatními, v omezené míře je svým příkladem povzbuzuje a sám od nich podporu přijímá, trpělivou, pomalou prací připravuje svůj útěk. Tyto přípravy zabírají značnou část stopáže, kamera netečně sleduje hrdinovu práci, kterou on sám podrobně komentuje. Je jasně vidět, jaké těžkosti musí Fontaine překonávat, jak pomalu a opatrně v obavách z prozrazení musí postupovat a jak velikou vůli musí vynaložit. Znovu a znovu kamera sleduje jeho pomalou činnost v cele - rozebrání dveří, výrobu lan a háků - a její neustálé přerušování a maskování vykonaného, jakmile se venku ozvou podezřelé zvuky či kroky. Film je jedním z vrcholných Bressonových děl, jsou zde jasně poznat jeho filmařské zásady - práce s neherci a jejich bezvýrazný, nedramatický projev, záběry věznitelů "anonymně", zezadu, z profilu, s důrazem kladeným ne na jejich tvář (ta není důležitá - jsou jen zástupci represivní moci, jejich individualita je nepodstatná), ale na helmu či zbraň, řídké použití hudby jako pozadí - tři či čtyři místa, kde je táž pasáž z Mozarta použita, včetně závěru, jsou o to působivější. Přestože název filmu je velkým spoilerem, je film od začátku do konce napínavý jako téměř žádný jiný snímek, který jsem vůbec kdy viděl. A to i při opakovaném shlédnutí. Celou dobu nevíme o nic víc, než sám Fontaine, a každý zvuk - zarachocení klíče v zámku, kroky na schodech, rachot samopalu - vnímáme skoro tak, jako bychom sami seděli ve vězení. Pokud si myslíte, že 'Vykoupení z věznice Shawshank' je nejlepším "útěkářským" filmem všech dob, zkuste jednou toto Bressonovo mistrovské dílo - možná názor nezměníte, ale určitě se vám dostane zážitku, na který dlouho nezapomenete. Co se týče poselství, pro mě je zde důležitý poukaz na trpělivou, neumořitelnou vůli a práci, jež nakonec dojde odměny. 10/10 ()
Symfonie. Nádhera, takový zachycení solidarity, naděje, víry (i když tý i s kritickým podtextem, alespoň směrem k víře organizovaný) a touhy po svobodě, to mě vzalo. Po chvíli se do mě film zakous´ a držel mě v rozechvění po celou dobu, po filmovej stránce taky dokonalý a Mozartův hudební doprovod už jen potvrdil slzy úžasu. ()
...Bressonův nezájem o vyklenutí dramatického napětí má svou podobu již v názvu snímku, vždyť už s jeho počátkem nám musí být jasné, že přes všechny peripetie, které bude muset hlavní hrdina překonat, dospějeme ke kladnému vyústění. Režisér sám nikdy nevysvětluje, protože se to dle něj rovná vnucování jistých výkladů, chcete-li interpretací a jejich vkládání tam, kde to zcela určitě není na místě. Touží potom, aby byla skutečnost přistižena tam, kde má sama o sobě výpovědní hodnotu a musím se přiznat, že tyto způsoby uvažování mně v jistých ohledech připomínají dalšího významného a osobitého autora, byť z úplně jiného časoprostoru, a to Dzigu Vertova. Bressonův popisný a vyprávěcí styl se rovněž vyznačuje další velmi osobitou technikou, a to elipsou. Vynechání scén a záběrů poskytuje divákovi prostor pro vlastní interpretace. Avšak na druhou stranu je možné brát tuto techniku i za samotné popření sama sebe, protože díky ní platí přísné základy selekce a režisérská ruka může prosazovat svůj úsudek, o tom co je vhodné a co ne. V samotném filmu se kamera v drtivé většině, možná už od samého začátku identifikuje s očima hlavního představitele, zaobírá se výseky z jeho prostředí a dokáže plnohodnotně přenést pocity fyzické stísněnosti a psychického trýznění, které je ovšem navíc podporováno vnitřními monology. Jakoby klíčovou dírkou, která je ve snímku i několikrát symbolicky použita, nahlížíme do života vězňů bez naděje. Do života plného stereotypnosti a automatismu. Očekávání nějakého většího konfliktu nakonec přijde vniveč, protože hlavním cílem není zobrazení konfrontace německých věznitelů, brutálních dozorců i všudypřítomných vojáků s vězni, ale zobrazení vnitřních stavů a zájem o člověka samotného. Pozornější divák si všimne, že utiskovatelé v konečném vyúčtování zůstávají v dokonalé anonymitě i díky tomu, že se kamera nezajímala o jejich obličeje, ale o běžné předměty jako jsou uniformy a zbraně, které dokreslují v rámci vyprávění jejich charakter. Minimalismus je samou podstatou snímku a stejně tak jako k smrti odsouzený, i my máme k dispozici jen zanedbatelné množství předmětů či postav, které musí být využity co nejdůsledněji, protože nic jiného prostě nezbývá. Donekonečna se opakující, do jisté míry až monotónní záběry na činnosti či předměty, dodávají filmu právě ten punc automatizace, které je typický pro Bressonovy modely samotné. Otázkou zůstává, zda v tomto díle můžeme označit vztah člověka a věci za symbiózu, která je na stejné vyprávěcí rovině. Problematickým také z mého pohledu je rovněž právě samotná metoda z důvodu práce s předměty, která je v zásadě kontraproduktivní, protože opakováním určitých věcí dochází k zdokonalení a to je u snímání tvůrčí činnosti podstatné. Zažité gesto je něco jiného než práce, kterou dotyčný vykonává zřejmě poprvé. Vnitřní monology hrdiny, chcete-li komentáře jsou dokonale rozděleny na část popisnou a pocitovou. Druhá jmenovaná vynikne zejména při jednom z dialogů se spoluvězněm kterého Fontaine podezřívá, protože si o to více uvědomujeme vnímání a myšlenky hlavního protagonisty. Zajímavým zjištěním může rovněž být, že nejhlubší emoce přicházejí jakoby v druhém sledu a na plátně je žádném případě nezastihneme. Vždyť jen díky několika výstřelům a chybějícímu spoluvězni si domyslíme, že byl zřejmě popraven. Symbolickým zvukem se tak stávají i obyčejné kroky, které zde zobrazují obavu z nepřítele a provází je strach. Závěrečná katarze je pak zahalena díky kouři a melancholické Mozartově hudbě.... () (menej) (viac)
Existuje mnoho filmových podôb útekov z rôznych väzníc a väzení, založených na pravdivých výpovediach, alebo ako výmysel scenáristov. Tento snímok, možno zaradiť k najšikovnejšie a najdramatickejšie podaných príbehov únikov zo žalára pričom jeho pridanú hodnotu predstavuje minimalizmus akcie, či možných alebo ,,vhodných,, naturalistických scén popráv či týrania väzňov a maximalizácia napínavej atmosféry. ()
Galéria (25)
Zaujímavosti (11)
- Tento film velmi obdivoval režisér Jan Němec, který si půjčil jeho kopii na střihačský stůl, a tam si záběr po záběru udělal celý technický scénář. Trvalo mu to plných čtrnáct dní. (Rattlehead)
- Robert Bresson strávil část 2. světové války jako válečný vězeň. (džanik)
- Jde o první díl vězeňské trilogie Roberta Bressona. Těmi dalšími jsou Kapsář (1959) a Proces Jany z Arcu (1962). (Terva)
Reklama