Vdaná žena
Une femme mariée
A Married Woman
The Married Woman
Réžia:
Jean-Luc GodardScenár:
Jean-Luc GodardKamera:
Raoul CoutardHrajú:
Macha Méril, Philippe Leroy, Bernard Noël, Rita Maiden, Christophe Bourseiller, Roger Leenhardt, Jean-Luc Godard (rozprávač)Obsahy(1)
Film příslušníka francouzské „nové vlny“ režiséra Jeana-Luca Godarda. Námětem je manželský trojúhelník. Godard jej však zpracoval zcela nekonvenčně. Reklamní slogan filmu mluví o „psychologické studii všedních dnů mladé Pařížanky“. Režisér sám nazval svůj film „fyzickým“ dokumentem o ženě. (Filmový přehled)
Recenzie (23)
Vizuálně zajímavá expozice slibuje mnoho, nicméně zbytek filmu vysoká očekávání nenaplňuje. Mozaikovitá struktura se rozsypala do nepřehledné tříště bez tahu, napětí a ucelené koncepce. Příjemná poetická atmosféra je rozmělněna na příliš dlouhou plochu, kterou není zcela snadné usledovat - a kterou nezachrání ani několik hezkých, jemně erotických motivů. ()
Zlatý Lev - výběr ()
Jean-Luc Godard patří mezi ty režiséry, které si buď zamilujete a nebo naopak. Vdaná žena odpovídá přesně tomu, co se o tomto režisérovi píše v poslední stati jeho zdejší biografie. Je to pocitová, velmi krásná dotyková záležitost s mnoha vloženými obrazy a poetickým duchem. Opět jeden z těch originálních zpracování, kde musím přemýšlet o tom, kam si Godarda zařadím do budoucna, ale jedno vím jistě, že to je jeden z těch režisérů, kde si musím dát pauzu do jeho další filmové projekce. ()
Tohle musím nezbytně vidět znovu, abych si mohl být jistý hodnocením. Nebyl jsem při sledování úplně v náladě, takže jsem do filmu nepronikl a další plány jsem neposlepoval. Zatím jsem si jen jistý, že tu jsou a že potenciál se jimi prohrabávat a nalézat zajímavé věci je velký. Proto nadsadím a dám čtyři hvězdy. A brzy snad zopakuju. ()
Vydatá žena má v sebe okrem Godardových trademarkov aj dosť z Resnaisa a Agnes Vardy. Ciže pekne vidno, ako boli tvorcovia novej vlny a lavého brehu navzájom ovplyvnení. Vydatá žena je vlastne velmi sexy film. Ale čisto v tom erotickom zmysle, určite nie vulgárne. Zábery tela krásnej ženy (prečo sa nestala z Mache Méril medzinárodná múza?) pôsobia intímne a akoby sme sa cez ne ponárali do jej duše, rovnako ako pomocou jej monologov a dialogov s oboma partnermi. Na konci zaznieva otázka, aký je rozdiel medzi realitou a hrou a kedže sa to pýta žena svojho milenca, verte, že múdrejší po odpovedi nebudete :). Ak budete sledovať vo filme motívy a zachytíte zopár myšlienok, môže vás osloviť a budete ho chcieť pochopiť, ak filmu naproti nepôjdete, nie je šanca, aby vás zaujal. ()
Macha Méril není tolik půvabná a uhrančivá oproti Anně Karině a ani tento samotný film mě nenadchl až tolik jako Žít svůj život, ale jinak se Godardovi podařila opět pozoruhodná skládanka mnoha originálně snímaných střípků a fragmentů, nabízející dohromady příběh. Námět mladé ženy začínající zdánlivě dokonalým milostným vztahem, který postupně zcela pohasne pro nemocně přehnanou lásky ze strany žárlivého manžela, se mohl zvrtnout v depresivní drama, zde jsme svědky neotřelého směru přes spoustu filozofování, ale jako u většiny filmů pana režiséra ze 60. let, mají zde mnohé dialogy či monology hloubku... někdy i se zajímavě protikladnou nabídkou postojů: jednou prosté řčení o tom, že „minulost nestojí za námahu, důležitá je přítomnost“ a okamžitě poté vyprávěný příběh z minulosti o nacistech a koncentračních táborech dokazující, že někdy vlastně „je paměť jednou z nejdůležitějších věcí“... Ačkoliv na první pohled může občas snímek opět připomínat až studentské cvičení s kamerou a střihem, v závěru jsem si teprve potvrdil, že celý koncept včetně výstavby scén a motivů měl zde Godard promyšlený – zvláště když v jedné scéně, jen s výměnou partnera, zní skoro stejný, ale v jednom zásadním detailu pozměněný dialog, jaký jsme už slyšeli dříve. I vyprávění postav do kamery, mezi nimiž sestavu protagonistů spestří chytrý učenlivý kluk a také spisovatel Roger Leenhardt v roli sebe sama, mě většinou zaujala, jen jsem měl občas pocit, že pro vstřebání všech myšlenek bych si měl ještě časem film pustit znovu. Nějakou tu nudnější scénu o směšných starostech žen o dokonalá prsa dle odborných článků, bohatě vyvážily jiné, pocitově silné momenty i krásně poeticky zachycené okamžiky intimity plné detailů a přesto bez jediného záběru, který by zobrazoval cokoliv choulostivého... Neznámé tváře jsem nevnímal jako slabinu, oba herci kolem Charlotte měly alespoň drobné charisma a možná i lépe vytvořili prostor pro to, vnímat hlavně (nebo výhradně) postavy. [75%] ()
Estetická symfónia, jemné erotické šteklenie v ostrom kontraste nezrozumiteľnosti obsahu. Godardova expozícia obrazu ( negatív ) dohnaná do dokonalosti v kontraste s roztrieštenosťou samotného príbehu, keď pripustím, že nejaký bol. ()
Co všechno dal Godard postmoderně a v tomto případě především kulturním studiím? Subjektivita ženy post-industriálního konzumního věku formující se na pozadí reklamních diskurzů; vztah k vlastnímu tělu získávaný nejen z dotyku s milencem, ale stále častěji a stále více z dotyku se stránkou z ženského žurnálu. Ryze osobní dilema ženy snažící se najít jistotu citu a lásky (který muž je ten pravý) fúzuje s dilematem ženy, která neví, co chce, obecně. Výběr mezi muži a nemožnost výběru – orientace ve světě a nemožnost vlastní, okamžité (naše postava miluje přítomnost) a jisté cesty. Projev: intimní promluva složená ze směsi fragmentů, neumožňující a nenabízející jistotu vůle; intimnost osamělého duševního života nenabízející jistý smysl. Výsledek: nerozhodnost, pasivita, věčné doteky a slova nenabízející rozřešení. Oproti pozdějším filmům je zde však ženská postava vyobrazena nejednoznačně, možná spíše v pozitivním světle – sice se pomalu nevědomě podřizuje pasivitě, v níž se musí prosadit vůle nikoliv její, ale cizí, nicméně ve svém dilematu a pochybách o „osudu“ a „světu“ svým způsobem vzdorující. /// Godard už zde geniálně přerývá fikci osobitým dokumentaristickým stylem či spíše etnologií západní současnosti = média, reklama, rámování některých scén, dialog/ interview. ()
Je to krásně udělané, ale zároveň se na tom objevuje godardovská nuda – to, na co dneska žehrají diváci Socialisme (a já to vidím i v Nouvelle vague), je tady asi poprvé – jeden z mých nejbolestnějších zážitků z Godarda je Žít svůj život – tam tu nudu rozhýbal, všechny formální hry (novinové titulky – DANGER se měni na ANGE), kapitoly, mezititulky, dialogy doprovázené záběry na nahou kůži milenců (Hiroshima mon amour – napadá mě, jak moc tohle v Personě a Ze života loutek vykrádal Bergman – bílé záběry), tam měly pro mě smysl a půvab – tady je to bez toho. Film je námětem podobný O něčem jiném – Chytilová byla prostě krutě dobrá, dodnes je nedoceněná. ()
Excelentná filmárčina, pri akej o to viac zamrzí, že film ostal nedokončený a príbeh tvorí "iba" sled viac či menej významných epizód zo života hlavnej hrdinky. ()
Godard, nebo Godart, ale nejspíš Goodart, je směsí koření postmoderního filmu, snad postmoderního uvažování vůbec. Z mála komentářů (16) se přikloním k Dionysovi *****, pro sebe si nechám jen celistvý, integrální, neverbalizovný prožitek. ()
Čím víc toho od Godarda vidím, tím víc mi přijde, že točí stále o těch stejných tématech a vždy do toho jen víc nebo méně experimentuje (podle roku vzniku), takže už u jeho filmů tak nějak očekávám, co mi v nich bude sdělovat a po téhle stránce mě jen tak ničím nepřekvapí, nicméně tohle natočil ještě v šedesátkách a i když to je hlavně jen sled všemožných myšlenek, tak je tu aspoň nějaká soudružnost a věnování se převážně jen jednomu tématu. Pro úplné docenění bych to asi někdy potřeboval vidět znova, protože mě to úplně nepohltilo a tak mi možná i něco uniklo, ale po filmařské stránce mi to přišlo dost zajímavé, zaujalo mě i veškeré zdejší experimentování, něco jako příběh tam taky naštěstí bylo a zazní tam i pár zajímavých myšlenek, i když v té Godardově typické změti. Takže to určitě řadím mezi to lepší, co jsem od něj viděl a jestli mě něco zaujalo nejvíc, tak rozhodně to, jak tu na jedné hlavní ženské postavě jsou vykreslené všemožné typy žen. Jen teda Méril nemá takové zvláštní charisma, jako Karina, se kterou by mi celý film přišel nejspíš o něco zajímavější. Vlastně jsem si při tom místy vzpomněl na Week-End - oba ty filmy mě totiž na začátku hodně nadchly, ale ke konci už jsem se nemohl dočkat zjevení nápisu Fin... Silné 3* ()
Ako doplňujúcu literatúru k tomuto filmu by som doporučil knihu Věci od Georgesa Pereca.4.5*. ()
Film jako velké interview, černobílý ale neskutečně barevný. Dotyky, samé dotyky, včetně dotyků slova. Vdaná Nevdaná žena je velmi lehkomyslná, sama to připouští. Naopak pohodlná. Pohodlná, vyhýbajíc se zásadním rozhodnutím. Režie se Godardovi opravdu povedla. Někdy sledujete negativ a někdy se obraz otočí o 90 stupňů. Rozdělení do kapitol se mi taky zamlouvalo. Úžasný je i trailer. Rok 1964? A byly na takové experimenty prachy. Dnes jsou pouze na propagaci buzerantů. ()
Nesmierne naliehavý milostný príbeh, ktorý sa vymyká akýmkoľvek zaužívaným schémam. Môže slúžiť ako názorný príklad pre všetky budúce pokusy spracovania ľúbostnej témy . Žena na pochybách síce neznie ako originálny námet, no váha rafinovanosti s akou Godard nakladá pridáva celkovému rázu nevídaný efekt. Film má i v medziach dnešnej doby znamenitú výpovednú hodnotu. Škoda len, že nemá rovnako čestné miesto na diváckom vedomí ako omnoho slabšie pokusy v priekopníctve "ľúbostnej drámy". Dokonca by som tento film radil i k žánru psychologickému vďaka mnohým podtextom ktoré načrtol, ale zaujímavým aspektom je i veľmi totožná podobnosť s hraným dokumentom pri niektorých scénach. Veľkým plusom filmu je krásna a nevtieravá poetika z ktorej sa dá ťažiť mnoho duchovna a variovať sa viacerými stranami. Ako metaforický prvok je nápomocná vo veľkej miere kamera. Vyzdvihujem scénu s negatívom. Perfektná réžia, skvelí herci, najmä šarmantná Macha Méril. Film ako má byť. ()
Prostě klasika. Jedno velké loutkové divadlo, ve kterém je divákovi podsouváno, že za drátky či provázky nebo obecně jakékoliv ovládací mechanismy vlákenné povahy tahá sám život. Že takhle to doopravdy je. Totiž bylo tehdy, i když pořád ještě je, i když jinak, ale pořád dost intenzivně. Psychologie je nahrazena reklamou, světem poletují a vládnou, ba přímo jej zaplňují jen náhodné fragmenty, obrazy, slova, vše k ničemu, nicneříkající, ale někomu to může dát pocit hřiště, kde si lze tak báječně vyhrát... Ohledně toho podsouvání identity loutkovůdce - on by to asi byl život, jenže mnoho záběrů vypadá jako "přetažených", v tom smyslu, že v pouhém loutkovém zobrazení života a vůbec by byly utnuty jaksi dříve, jakoby Godard vedl diváka až do krajiny za pointou. Nebo je to jen znejistění dané tím, že jednotlivé scény víceméně postrádají typické pointy? Formálně je to asi jako hodit granát po Fassbinderově Effi Briestové, tedy jako většina Godardových filmů, jen mám pocit, že zde vznikla homogennější kaše než v jiných případech. Nedodělanost se mi zde zdá nehrát zas až tak zásadní roli, nazíráno čistě z hlediska prvního plánu je to spíš než příběh o ženě, která má milence o ženě, která má dilema. Nejdem v příběhu rovně v čase, krouží se na místě, kolem dokola no ale vzato kol a kolem je asi dost zbytečné se tak rozepisovat, když jde vlastně o čistě novovlnnou záležitost, ukázkovou, čistou. Beztak se o tom můžete dočíst i na Wiki, i když si nejsem jist, zda by se tam našla i zmínka o nečekaně jemné (srov. např. s Sauve qui peut (la vie)) estetice dotyků, která zapříčiní pátou hvězdu a která se poněkud, trochu vymyká snaze o zloutčení. ()
Volný sled svých myšlenek Godard opět nedokázal dotáhnout do nějakého smyslného celku. Pokud ale chcete filmy vnímat jako básně a hledat si v nich svůj skrytý smysl, je Godard ideální autor. ()
Skvela a inovativna mozaika zeny, ktora sa snazi prist na vyznam slova laska. Koniec uz otvorenejsi zostat nemohol, ale zaroven to moze znamenat, ze veci sa nikdy nezmenie a nevyriesia, o com svedci aj casto sa opakujuca vypoved hlavnej hrdinky: nic sa nezmenilo. ()
Již tři týdny po premiéře v září 1964 se "Vdaná žena" nesměla z "morálních důvodů" promítat. Po mnoha důrazných protestech však byl zákaz brzy zrušen a film se počátkem prosince vrátil do kin - ovšem s jistými změnami. Dostal nový název : namísto "La femme mariée" se teď jmenoval "Une femme mariée". Dvě místa, považovaná za příliš uvolněná, se musela vystřihnout : kalhotky klouzající po ženských nohách a záběr bidetu. Tento cenzurní zásah připomíná úvodní titulek : "Fragment filmu natočeného roku 1964". ()
Godard je umelec. Rovnako ako napríklad Picasso, ani on nedokáže osloviť svojou tvorbou všetkých zúčastnených. Sú to nekonvenčné snímky, na ktoré musí mať človek náladu. Mňa tentokrát zaujal predovšetkým detailnými zábermi na ľudské telo, krátkou pasážou v negatíve a monológom staršieho pána o inteligencii. Rovnako ako pri ostatných jeho filmoch platí, že ich nestačí len sledovať, ale treba aj premýšľať a vnímať. Pri každom ďalšom pozretí si potom pravdepodobne všimnite ďalší detail, ktorý vám predtým unikol. ()