Zlodeji bicyklov

Máme tu všetko, čo robí Taliansko Talianskom. Kostol, čiže náboženstvo, štadión, čiže futbal a milujúce, patrične rozzúrené ženy- matky, neobjektívne obhajujúce svojich podarených synáčikov, mafiu. A omnoho viac. Postavy v Zlodejovi sa brodia realitou ťažkého povojnového života v porazenej krajine, respektíve v realite, ktorá má predponu neo. Tá môže byť hrdinom úplne ukradnutá, ich životy sú stále tým istým bojom s každodenným strádaním. Zlodeji bicyklov sú veľmi priamočiarym filmom, čo je len dobre a svojou dejovou kostrou sú v podstate detektívkou, kde máme ale namiesto poručíka bežného občana Ríma, ktorý hľadá svoju ukradnutú vec a zlodeja. Nakoľko je ocko jedného z najmilších detí histórie kinematografie šikovným pátračom, sa presvedčte sami. (13.11.2013)

Ač moc neorealismu neholduji a už vůbec ne snímkům, jež jsou obrazy sociálních poměrů, Zloději kol jsou přesto vyjímečné dílo. Naprosto obyčejný příběh, absolutní otisk reality, naprosto vyjímečná režie. De Sica udivuje poutavostí jednoduchého a o to silnějšího snímku, při kterém můžete vypustit mozek z hlavy a o to víc se projektovat do jeho reálného světa. Tak malé a tak strhující. Bellissimo. (04.01.2010)

Bez sentimentu ukázaná povojnová tvár talianského veľkomesta v scenári Cesare Zavattiniho, kde je na malej ploche dokonale vykreslená bezútešnosť a nešťastie muža, ktorému ukradnú bicykel. Ten potrebuje k práci, inak je opäť nezamestnaný. Film ani po toľkých rokoch nestráca na sile, nebojím sa povedať, že sa jedná o jeden z najlepších talianskych filmov vôbec. (16.09.2009)

Zloděje kol jsem poprvé viděl, když mi bylo16. V poslední době jsem několikrát sáhnul do DVD-téky, abych se na tento film znovu podíval. Ale po ruce mě vždy plácne jiná ruka, a tak tu svou zas stáhnu zpátky. Mezitím se čísla v první větě prohodila, a já na film stále jen vzpomínám a snad už ani nedoufám, že se na něj znovu podívám. Po všech těch letech z něj zbylo ovšem jen několik záchytných bodů, a mezi nimi celé plochy jen nejasně popsatelných emocí. Jako bych to kdysi prožil, jako by se mi to kdysi zdálo. Reálie viz Pohrobek. Pozn: Horatius rozlišuje umění na: "Heac placuit semel, haec decies repetita placebit (Tohle se líbí jednou, tohle chceš vidět desetkrát)" Zloději kol jsou asi ten první případ. (10.02.2014)

Co u takové klasiky ještě komentovat? Realističtější a neorealističtější film než Zloději kol jen tak neuvidíte. Siluety hlavních hrdinů, neúnavně tápajících v lhostejných ulicích poválečného Říma, vám zůstanou dlouho před očima stejně jako některé konkrétní scény, všední ale působivé. Já mám např. ráda tu zásadní, kdy hlavnímu hrdinovi ukradnou kolo. On se tam chudák moří s tím plakátem, krabatí se mu to, doma nic k jídlu a ke všemu ještě kolo fuč. Je to zkrátka o životě, a když se trochu zamyslíte a zaměříte se na mezilidské vztahy, tak nejen o životě po válce. (10.03.2006)