Zvláštna farba sĺz tvojho tela

Bez ladu a skladu sestavený sled audiovizuálně vypiplaných scén, které si režisérská dvojice chtěla natočit. Drásavými zvuky a propracovanými obrazy film doslova útočí na divákovy smysly, ale pokud by někdo od Podivné barvy slz tvého těla očekával i podobně propracovanou zápletku, bude zklamán - o zápletce či ději se zde totiž vůbec nedá bavit. Jedná se o snímek, u nějž pochopím oba extrémy hodnocení. Já bohužel půlnoční projekci vyloženě protrpěl, v sedačce jsem se ošíval, sto minut mi připadalo jako dlouhé hodiny a místo kvalitního zážitku jsem si odnesl leda tak silné bolení hlavy. Dvojici Hélène Cattet a Bruno Forzani se příště radši vyhnu. [LFŠ 2019] (06.08.2019)

Nesporně zajímavé vizuální orgie, ale Carax nabízí přeci jen lepší. Mimořádná se mi jevila audio stránka filmu. První půl hodiny nezazní ani jeden tón, jen skvěle úsečné zvuky. Když se konečně hudba probere k životu, na oko se zdá nepatřičná. Musím říci, že chvílemi jsem se i bála, což by mě bezpochyby vedlo k absolutnímu hodnocení, jenže to by se tvůrci nesměli některými svými nápady nadchnout tak, že by je několikrát opakovali. (Viděno během Challenge Tour Speciál 2015: Filmový lov.) (13.06.2015)

Lynchove pekelné vagíny. Tak geniálne, až ma to nebavilo. Ne, fakt, tí dvaja majú talent, neskutočný, nech už raz natočia normálny film! 100 minút je na haluze veľa. Jak by povedal Jack Nicholson: "Lidi co se vyjadřují v metaforách, mi múžou políbit prdel." (29.07.2014)

Nabubřelé a sebestředné nic, které mě připravilo o 98 minut mého drahocenného času. Naprosto neuchopitelné a pro mě bohužel i nepochopitelné. Přece tomu nedám víc, že tomu dal kuli zelenáč a jiná "ártová" sebranka. Je mi vážně moc líto, nikdy, ale vůbec nikdy více. (17.12.2016)

Ztracený ve víru zvrácené vášně... (15.12.2016)

Šílenost orámovaná noblesou secese, u které jsem se už po čtvrté minutě přivítala v klubu náročného diváka, prozatím netuše, jestli na konci přidám uvozovky... Byl jednou jeden dům a tam se děly věci - tedy spíš jakési fragmenty příhod - v poloutmě a polousvětle minul tam den po dni, ve víru hlavní události - zmizení hrdinovy manželky. Ten ve svých mukách obraznosti tuší, že neodjela k mamince a snaží se vedle úředního postupu přispět svou investigativní troškou do mlýna... a tak se v první řadě totálně zmastí, aby byl tvárnějším materiálem pro své extravagantní sousedy, kteří ho v různém pořadí sjedou, ojedou, ořežou a oblbnou tak, že se začne dělit jako buňka, až z toho neví, který nakonec sám je a pak už jemu ani vám nepřijde divné, když přízrak v buřince pronásleduje oběť hlavou dolů a jediná rozumná úniková cesta se jeví být mezi tapetou a zdí... no nedodívejte tu zkoušku sebeovládání... ten klaustrofobický, nepříjemně blízký, nechutně detailní, brutální, sexuálně deviantní, znepokojivý a veskrze pitomý kaleidoskop obsesí, když je v obrazech tak skvostný a hudebně delikatesní... Chce se mi říct, čí styl mi to připomíná, ale nebudu tady nikoho lynchovat, teď zbývá jen čekat, až se vyloupne nějaký chytrák, co mně to s důvtipem sobě vlastním, políčko po políčku hezky osvětlí. (20.08.2019)

Viděno v Aeru na Festivalu otrlého diváka (kde taky jinde, když jde patrně o jediné promítání v ČR). Čili bych hned na úvod zanadával na neustále chichotající se a žvanící publikum, které mi tolik připomínalo ČSFD projekce (mám body, jdu do kina, co na tom, že mě film vlastně nezajímá). Ale byla to jejich škoda - sice i já si po prvních patnácti minutách říkal, na jakou nesmyslnou artovku jsem to zase vlezl, ale postupem času mě to pohlcovalo. Pekelné střihy, práce se zvukem, hudbou, barvami, spousta scén svérázně adaptovala klasická gialla, latexový a "oční" fetiš (tolik detailů na oči různobarevné, krvavé, s rozšiřujícími se zorničkami atd. neměl ani Lucio Fulci), a najednou jsem byl ve světě, kde prostě za zdmi někdo chodí a lidem se vráží do hlavy nůž, a nechtělo se mi pryč. Přesto se k hodnocení zaslouží dodat, že tento film je záhodno vidět v kině. Nedokážu si představit, že bych si ho užil na monitoru počítače. Ale já v tom kině byl. (09.03.2014)

Ten "wow-efekt" z předchozího filmu už se zopakovat nedá, protože Amer byl jednoduše první svého druhu a zde Cattet a Forzani používají téměř totožné triky. Podivnou barvu slz jsem si už "pouze" čistě užil a to není málo, styl je stále jedinečný a kvalita na výši. Ale nejsem si jistý, jestli to nebude do dalších filmů tohoto tvůrčího dua chtít něco trochu nového - tahle skvostná giallo hra už se totiž o moc dál posunovat nedá a jakkoli si nestěžuju, už z Podivné barvy slz byl tenhle blížící se limit lehce cítit. (13.03.2014)

Lyrizácia filmového vizuálu, ktorej opar na diváka dýcha priamo z obrazovky. Toto je teda giallo? Nevedel som, že som to nevedel. Díky za vysvetlenie. Asi sa mi ten žáner odrazu začne páčiť. A asi odrazu aj surrealizmus. Môže to ale mať súvislosť s faktom, že som sa pred pozeraním sfajčil ako dredatý botanik. Mimochodom, snažil som sa pozbierať slzy z môjho tela, ale už ich nemám kam dávať. Kým otvorím svoje srdce dokorán, vždy sa stihne rozpršať. Nie, nevadí mi, že do tohto komentára nepíšem úplne relevantné a koherentné informácie. Snažiť sa L'étrange couleur des larmes de ton corps adekvátne opísať, by bolo úrovňou niekde medzi vysvetľovaním kresleného vtipu a rozprávaním hluchému o obľúbenej pesníčke. P.S.: Príbeh zobrazený vo filme je fiktívny. Akákoľvek podobnosť s osobami alebo udalosťami z vašich snov je náhodná (no to som zas raz vymyslel pičovinu). Keď už nič iné, fanúšik pokleslej zábavy si to užije kvôli bodným ranám, ktoré tu spravidla majú tvar vedžajny. A posledný dodatok: Ten (vraj) secesný dom, ktorý tu zohráva tak dôležitú úlohu, sa podobá na hotel z filmu Byzantium. Pre horor je to výborné atmosférické prostredie. (21.07.2014)

Nejvýstižnější popis se mi jeví jako "sebestředné filmařské cvičení". Neustále se opakující postupy, nadužívané efekty a důraz na detail. Pobaví / potěší odkazy do minulosti (nejen k giallu), esteticky, resp. audiovizuálně to může leckomu lahodit (stejně jako předchozí Amer), přičemž sám nepopírám, že některé momenty a kamerové záběry nepostrádají originalitu, nicméně čeho je příliš... Zároveň chápu, že nejde v prvé řadě o dějovou linku, přesto chybí jakési pojivo mezi vizuálem a tím, co se skrývá (nebo má skrývat) pod povrchem. Divák zkrátka není účasten a upřímně mi bylo naprosto lhostejné co se v daný moment na plátně děje, dokonce i jak celý film skončí. Pocit vyprázdněnosti... │40% (10.03.2015)

Vskutku schizofrenní psychologický horror střižený estetikou gialla, vyprávěný hlavně svou barevností, vizualitou, originálním střihem, hudebně zvukovým doprovodem a všetečnou kamerou. Opravdu, mnohé filmy stojí na vizualitě jen v tom ohledu, že jsou na pohled pěkné, tady ta vizuální stránka vypráví, snad mnohem více než dějový posun nebo mluva postav. Co na tom, že pointa možná zůstane neodhalena, vnímavý divák i tak bude ukojen. Opravdu velmi zvláštní dílo, atmosférické a barevné. To hlavně. 3,5* (24.03.2015)

vyšpičkovaný Amer, amorfná.,sexualitou k prasknutiu nasiaknutá tekutosť filmov Gaspara Noého obrúsená do podoby ostrej čepele, ktorá každým svojím zábleskom asociuje nejaký giallo fetiš, alebo strihom na drobné kúsky rozporcovaneá zmätenosť svetov Davida Lyncha, konfrontovaná s impulzívne vražedným dedičstvom talianskeho hororu. Asi tak by sa dala zhruba charakterizovať Zvláštna farba sĺz tvojho tela, najnovší a azda do maxima vyšpičkovaný senzuálny atak na diváka. Film má závratné tempo (priživované explozívnou hudobnou zložkou, objavujúcou nové hranice audiálnej agresivity, známej ešte z filmov Daria Argenta), vyžíva sa v neustálom generovaní ďalších a ďalších surrealistickcýh črepín prepletených dráždivou líniou sexuality, kumulované v klaustrofobickej atmosfére preplneného secesného domu, v ktorom je rovnako, ako vo filme samotnom ťažké sa orientovať, nachádzať záchytné body a stíhať rýchlosť prúdu toho, čo sa pred nami odohráva. Situáciu trochu zľahčujú repetitívne motívy, vďaka ktorým je možné v tomto freneticky tryskajúcom, mysľou nepolapiteľnom a len veľmi ťažko uchopiteľnom transgresívnom prívale atrakcií , morbídne prepájajúcom temnú bdelosť a zvrchovane bizarný svet nočných môr, nájsť náznaky základu, archetypálneho giallo príbehu - detektívny s kopou vrážd, poskytujúcich filmu hlavný prísun živín, pumpujúcch neutíchajúci apetít jeho démonickej substancie . Zvláštna farba sĺz tvojho tela je ojedinelo výbušná, secesná zliatina útržkov protichodných pocitov bolesti a rozkoše, zmätenosti a nachádzania, jednoliatosti a rozštiepenosti, sna a bdenia, prchavosti a trvácnosti, extatickej nadšenosti a úplneho vyčerpania. (15.09.2014)

Za obrazem. Když jedna z postav provrtá hlavu secesní malbě a objeví za ní smrtící tajemství, divák je filmem nucen překračovat povrch filmového obrazu - hororový žánr je sice po stránce významu svrchovaně dementní, ale má k tomuto překonání obrazu velmi blízko po stránce technik a účinků. Stejně jako v "Amer" i zde je (snad hlavním) jednotícím prvkem vyvolání materiálního, fyzického účinku obrazu na diváka, jenž nesmí setrvávat jen u jeho vizuality. Řezání pokožky, bodání masa, krev-slzy-sliny, vpády zvuku a předmětů do tkáně postav a vnímání diváka - to je dialektika filmu a diváka, jež spojuje logicky nespojitelný příběh. A v "L'étrange couleur" je postup, jakým je toho docíleno, zvláště viditelný - fyziologický efekt filmového obrazu vždy přichází v onom (hororovém) okamžiku napětí, suspense všech obvyklých očekávání běžného světa (srovnej suspense a suspension ve francouzštině, v češtině filosofický či právní význam slova suspense). Přesně v tom okamžiku dochází k zaskřípání, probodnutí, útoku ruky či zjevení oka atd. Ve spojení s tím je nutno se zastavit u funkce opakování: nejde jen o lynchovské opakování na rovině příběhu, ale právě o spojitou funkci mířící k oné suspensi - jsme vždy o to více překvapeni, o to více napnuti, o co více si nejsme jisti tím, co přijde, a tento pocit je paradoxně posílen postupem, kdy opakování prvků syžetu či obrazových analogií vždy v závěru přináší něco nového. Instruktivním je proto sekvence v polovině snímku, sloužící až jako kognitivní schéma: hlavní hrdina se vždy probudí otravně bodavým zvukem interkomu, nucen vždy jinak prožívat svou smrt v sečné, bodné, dusivé atd. podobě. (21.10.2015)

Argento, jasně, hned na první druhý pohled, Strickland, určitě, protože z něj taky vychází, Lynch, u černobílé části rozhodně. Koho mi to ale - aspoň v poslední třetině, kde postavy prakticky oněmí - připomínalo nejvíc, byl Švankmajer, a to tím precizním důrazem na zvuk a detaily: oči, rty, prsty, předměty, požívání, vyprazdňování etc. (13.11.2022)

Každý, kdo již měl tu čest s prvotinou Amer od tohoto režisérského experimentálního dua, bude patrně očekávat něco podobného. Neměl jsem vůbec tušení, že tu pocitovou laťku posunou ještě dál. Dál za hranice představ. Amer reflektoval vnímání okolního světa očima mladé dívky a diváka tak naplno nechal proniknout do jejího těla. Zatímco Podivná barva slz tvého těla mi přišla více jako cesta do útrob psychiky a to rovnou u více postav. U toho filmu vám zkrátka moc racionální pohled nepomůže a nebude svoji intenzitou koukatelný pro všechny. Chvilku mi trvalo než jsem se na celek plně adaptoval, ale pak už mě to neskonale pohltilo. Příběh o ztracené manželce, kterou se hlavní hrdina rozhodne vypátrat si může potykat s podobnou tajemnou atmosférou jako mají Lynchovy snímky. Troufnul bych si tvrdit, že Podivná barva slz tvého těla zamotá hlavu ještě více, i když podání a stylizace je značně odlišné. Nicméně brouka do hlavy nasadí a nabízí nepřeberné množství interpretací. Vizuelně očekávejte hrátky s barvami, podobně jako v Ameru a mnohem více detailních krvavých scén, které k žánru giallo patří. Opět jsem fascinován, kam je film schopný vás zavést a poskytnout vám silný zážitek, který kdejaká popcornová projekce nemůže ani ždibet obsáhnout. (09.03.2014)

Pestrobarevná haluška. Modré oči, modré náušnice. Dobré vidět, rozhodně. Jedna si pak velmi rychle srovná v hlavě následující: můj byt nebývá zavřený zevnitř, žádná z mých kamarádek se nejmenuje Laura a za mými zdmi nejsou chodby. Hurá! Mám se fajn, mám se přímo skvěle. (14.12.2016)

Za mě někde mezi 3 a 4, protože z toho cítím hroznou konstrukci a prvoplán... Vše podléhá estetice a snaze vyrazit divákovi dech. Některé motivy a sekvence mě fakt zaujaly. Po technické stránce asi není co vytknout. Osobně nelpím na dokonale přehledném (nebo nedejbože smysluplném) ději a pokud jde o art autentický jsem schopný ocenit i větší šílenosti... Ale tohle na mě ve výsledku působilo jen jako umění pro umění. (22.07.2016)

Latexový fetiš. (14.09.2014)

Obrazová a zvuková nádhera. úžasné farebné kompozície, silné, výrazné a omamujúce. Obrovská nálož surrealisticky,, Argentovsko-Lynchovsky poňatého, vraždiaceho sústa ktoré svojim vnútorným nepokojom a jemne eroticky ladeným násilím nenechá žiadneho fanúšika gialla a postmoderny na pokoji. Pre bežného konzumenta mainstreamu absolútne neprístupné. Duo Cattet a Forzani ma teraz plne dostali. Strange Color of Your Body's Tears je úplne zo starej školy. Zrnitý screen ktorý sto percentne vylučuje akúkoľvek spojitosť s digitálnym zachytením obrazu, kamera ktorá sníma detail tváre, pohľady do očí sú tu zachytené neustále, takmer akoby šlo o Leonovský Western. Soundtrack v podaní neskrotných Talianov ako sú Ennio Morricone takisto ohúri. Nejde v hudbe o nič nové, skladby sú vybraté zo starých filmov, niečo ako Tarantino. Toto všetko dáva dokopy túto skvelú ale zároveň morbídnu fantáziu. Som spokojný, hodnotím to vyššie ako Amer. Tá farebnosť mi doteraz bliká v hlave. (08.07.2014)

Vkusné. (30.09.2014)