Frank

Nejvýstižnější popis žánru je podle mě tragikomický, protože tady se i ta nejvtipnější scéna šmahem obrátila na něco moc smutného a naopak. Každopádně, když už tam ten humor byl, tak mně velmi sedl, stejně tak děj, který mě stále překvapoval tím, jak moc se lišil od provařeného námětu, který bych od takového filmu normálně očekávala a ten netriviální závěr ve mně rezonuje ještě dnes. Stejně nepředvídatelné byly i postavy, to, že jsem na začátku Jona vnímala jako hodného, introvertního kluka, ještě neznamená, že jím zůstal až do konce, naproti tomu ta protivná muzikantka se v průběhu filmu vlastně ani nezměnila, jen jsem ji začala oceňovat takovou jaká je. A Michael? Ačkoliv tak 95% snímku vůbec nesundá tu svou obrovskou masku, rozhodně nenechá nikoho na pochybách, kdo je tady největší herecký king. Jeho Frank je obrovský sympaťák a třeba v tom pokoji, jak nechtěně převrhl ten stůl a pak se to snažil napravit, mě ta jeho zranitelná dobromyslnost naprosto odzbrojila a bylo mi ho nekonečně líto. A nevěděla jsem, že ve Fassbenderovi třímá i hudební talent. (30.09.2014)

Mám rád ujetosti a mám rád i hudební filmy. Bohužel Frank je o hodně alternativním stylu a ujetosti se vymezují takřka pouze na ten hudební pastyl. Párkrát jsem se pousnám, ale bylo to spíš ze začátku a jen díky očekáváním. Nevědět, jaký herec se skrývá pod velkou hlavou,bavil by mě film ještě méně. A z hudebních čísel stojí za zmínku až to úplně poslední. (11.11.2015)

Frank je neuvěřitelně příjemné komediální drama, které umí být veselé i dojemné zároveň. Abrahamson dokázal vytvořit díky svérázné skvadře dobře vybraných herců a svému svobodnému myšlení něco tak pohodového, že snad větší pohodu neznám. Domnhall Gleeson poslední dobou rozdává talent na všechny strany a hodně rychle se zařazuje k mým oblíbeným hercům, kde je samozřejmě i můj favorit Michael Fassbender alias Frank, který by se dal označit jako nejkontroverznější postava tohoto snímku. Už jen to, jakou zdejší skupina vytváří hudbu je značkou toho, že je tento film jako z nějaké vzdálené mírumilovné planety. Prostě skvělý zážitek. Scénu s Frankovým the most likeable songem ever jsem si pustila už asi sedmkrát. (01.11.2014)

Celé je to o hledání kreativity a sebe sama, moci sociálních sítí a o tom, že jinakost není primárně pro masy, ale pro úzkou skupinu lidí, která ji dokáže ocenit a pochopit. To poslední téma mě oslovilo nejvíc, protože už se mi nejednou potvrdilo - především u režiséra Jamese Benninga, jehož filmy podle mě pochopí skutečně málokdo. Tak jako tak Frank nevypráví o ničem, co už jsme neviděli jinde. Jiný film z něj ale dělá jeho zpracování - od psychedelických písniček s nesmyslnými texty po dost divné postavy. Jenže právě v tom je všechno kouzlo tohohle filmu a na mě to docela zapůsobilo - postavy mě zaujaly všechny (jen škoda, že dvěma členům kapely se to vůbec nevěnuje), natočené je to slušně, mix komedie a dramatu je tu povedený a téměř přesně takový, jak bych si ho představoval (tady by se mohli čeští režiséři učit...), má to chytře napsaný scénář a zajímavý příběh, který mě ani na minutu nenudil. Ve finále je tenhle film i celkem silný a optimistický, což mě taky překvapilo. Na plný počet to nevidím, ale na 4* určitě. Je to divný film s divnými postavami - a to já rád. A navíc když má v sobě nejednu chytrou myšlenku... 4* (11.10.2020)

Jako Fassbenderův fanoušek jsem samozřejmě zklamaná, že měl na hlavě celou dobu retardovanou masku Franka Sidebottoma (chápu dobře termín "volně inspirováno"?), horší ale bylo, že téma mě totálně minulo. Nemluvím o hudbě, taky občas poslouchám Captain Beefheart, Pere Ubu, Soft Machine a kdesi cosi, ale o tom divným freakovským podtextu, kterej mi strašně nesedl. (17.07.2014)