Frank

Rád bych tento komentář věnoval nonetovi, kapele Cry of shits a vzpomínce na jejich jediný koncert. Konečně mi došlo, že nejde ani tak o tu hudbu, ale o onen tvůrčí proces. Prožívání něčeho, objevování nového. Díky za ten jedinečný (zřejmě neopakovatelný) zážitek. Frankovi Soronprfbs jsou pohlcení tvořením, dokonalostí a snaha vytvořit ono amorfní "něco jiného" diváka snadno vtáhne a excentrický frontman v podání Michaela Fassbendera balancuje mezi genialitou a duševně chorým uvažováním. Vodící, sociálně vysíťovaná, linka symbolizovaná twítováním hlavního destruktora Domhnalla Gleesona mezitím stíhá reflektovat ubohý stav dnešního kulturního chápání. Prostředek filmu má své opodstatnění, ale děj tím strašně trpí = není tak zábavný. Závěr skočí rovnýma nohama do depresivního psychologického dramatu, kde Fassbender předvádí něco neuvěřitelného a ve své kariéře ojedinělého. Přerod z extroverta do introverta je ponurý i když je závěr poměrně optimistický s poselstvím, že tohle všechno má smysl. Abrahamsonovi se podařilo natočit skvělý, lehce nevyvážený paradokument se svébytným stylem. Pro čtenáře FullMoonu téměř povinnost. Čirá kreativita. (07.11.2014)

[SFF 2014, Sydney] Vtipné to v niektorých momentoch určite je (hlavne scény s Maggie Gyllenhaal), ale domnievam sa, že vyššie ambície - o ktoré sa tu Abrahamson očividne snažil - naplnené neboli. O komplexnejšom podchytení témy mainstream vs alternatíva možno tiež len pochybovať, kedže sa nám tu jednotlivé výstupy scvrkávajú do úsečných (a kategorických) povzdychov typu "zlý mainstream - hudba pre popularitu" a "dobrá alternatíva - hudba od srdca". Vždy som bol radšej za to druhé, ale toto mechanické stavanie do kontrastu dvoch odlišných sfér, mi príde krátkozraké a tým pádom veľmi rýchlo zabudnuteľné. Ako osobná dráma o Frankovi by to na mňa asi zapôsobilo viac, lenže v tomto smere sa niečo významné začalo črtať až na samom konci a než som sa stačil nadýchnuť, bol koniec…a ešte k tomu - vzhľadom na predošlé dianie - až moc dojemný. Chápem, že tento element pre režiséra primárnym nebol a skôr sa sústredil na ono vytýčenie hraníc v rámci diametrálne rozdielneho zmýšľania a tragikomické zdôraznenie následkov vzájomného nesúladu, ale pokiaľ by som mal definovať "nadmernú spokojnosť" na filmovom pôdoryse hudobnej revolty, resp. niečoho kde sa oslavuje kreativita, už vyššie spomínaná hudba od srdca či iný pohľad na vec, tak dávam prednosť napríklad škandinávskému polostrovu a to konkrétne podarenému žánrovému cross-overu "Sound of Noise". Jedná sa síce o dva nezlúčiteľné koncepty, no podstata je pre najmenšom obdobná a spracovanie dua Ola Simonsson/Johannes Stjärne Nilsson mi sedí proste viac. (10.06.2014)

Snímek, který nadějně začal, aby posléze v rozpacích skončil. Ne, nelituji času, který jsem s Frankem a jeho partou strávil, místy je to opravdu vtipné, místy hravé, disponuje to zajímavými herci. Pohled na tabákovým dýmem zahalenou Maggie Gyllenhaal je k nezaplacení a nevinný kukuč Domhnalla Gleesona umí pěkně překvapit, skrývají se za ním totiž nemalé ambice. Slibné momenty ale střídají slabší pasáže a především - celým snímkem prostupuje snaha o nějaké hlubší sdělení, nějaké zásadní odhalení pravdy o alternativní hudbě, které se nakonec nekoná. Ambice jsou zjevně větší než výsledek. V neposlední řadě i proto, že příběh o alternativní kapele, která sí odmítá "zadat" s publikem v obavě, že se rozmělní a prodá, má nakonec sám sloužit coby komerční produkt. Dále i proto, že postoje členů kapely vypadají spíš jako důsledek sbírky duševních poruch než jako uvědomělý akt vyplývající z pevného hodnotového žebříčku. Každá skutečná tvorba má mít ambice nalézat a oslovovat svého posluchače a vystoupení na koncertu věru není akt prostituce zábavnímu průmyslu. Stálo by i za připomínku, že minimálně hudební produkci už v souvislosti s pádem hudebních vydavatelství a novými způsoby šíření hudby ztratily pojmy jako mainstream, nezávislá muzika a umělecký experiment svůj někdejší význam. Poslední, co bych Frankovi vytknul je, že film o hudební skupině mi naservíruje pouze partu podivných týpků, ale prakticky žádný hudební zážitek. Když si vybavím třeba švédský Zvuk hluku, to bylo jinčí kafe. Celkový dojem: 55 %. (14.09.2017)

Tohle mě výrazně minulo filmově i hudebně. Michael Fassbender nesundá z hlavy masku, humoru jsem příliš nezaznamenal, postavy nesympatické nebo hloupé, hudba otřesná, závěrečné vyústění mě taky nijak nevzalo. Celkově dost zklamání, pár dobrých momentů za 95 minut mi nestačilo, i na tři hvězdy toho bylo málo. (06.02.2015)

No tak tu som sa skutočne nedokázal so žiadnou postavou stotožniť, vlastne mi ani nikto nebol sympatický a so žiadnym zobrazeným bohémom by som nechcel byť kamarát, ani s týmito ženskými spávať. Amatérski hudobníci, prípadne tí šťastnejší, ktorí si na ťažké začiatky spomínajú, Franka zrejme docenia omnoho viac. Ja som mal bohužiaľ, vzhľadom na vyššie spomenuté subjektívne problémy, pocit, že inak pomerne krátky film trval minimálne dvakrát dlhšie. Herci sú výborní, ale ako hovorím, ich postavy sú mimo môjho vesmíru. (09.07.2019)