Frank

Pro mě nejočekávanější film letošních Varů, možná proto toto hodnocení níže. Nemohu říct, že by mě to nebavilo. Příběh z pohledu člověka toužícího po hudebním talentu a slávě, jakožto rozkladatele šílené kapely, která o slávu zase tak moc nestojí, pracuje s dozajista originálním námětem. Pro mě však vyprávění samotné obsahovalo zbytečné a tím pádem rušivé elementy. Chápu, proč je vypravěčem Jon, nový člen kapely, jenž toho ví nejméně o ostatních členech. Nerozumím však tomu, proč ve svých voiceoverech občas popisuje to, co se doopravdy děje v obrazu. Tím se tento doprovod stává docela zbytečným. Jediným vysvětlením pro mě je, že jakožto člověk toužící po něčem tak banálním, jako je uznání jeho vlastního talentu, namísto požitku z opravdové hudby, využívá jednoduchého vyjádření situace pro obecenstvo. Jednoduché jsou také některé vtípky, nespočetkát viděné v jiných filmech (např. roztroušení "lidského popela", který skončí na lidech okolo). Zklamalo mě mimo jiné i to, jak obyčejně je odhalena tak tajemně magická postava, jako je Frank. Dokázala bych si představit, spoustu jiných závěrů, ale fyzické odhalení mi vlastně ve výsledku nepřipadá až tak zásadní. Pravda, že na konci postavy dochází k tomu, po čem doopravdy touží a Jon si uvědomuje své chyby, v tuto chvíli ale očekávám ještě něco navíc, než záběr na odcházejícího Jona (který vlastně ani není potřeba, v tomto případě by stačilo ukázat opuštěné pivo, tím je to jasné). Z velkého potenciálu ústředního nápadu se podle mě podařilo uhájit hlavně to, že film je hudební. Když Frank hraje, tak si člověk říká, že by mu vlastně až tak nevadilo zavřít se s ním na chatu v lesích a na koncerty se vykašlat. Další obhajobou jsou přesvědčivě zahrané komplikované charaktery, s důrazem na výkon Michaela Fassbendera, sice schovaného pod maskou, ale nejlidštějšího a vlastně nejživějšího ze všech. (10.07.2014)

Frank se našel kdesi na pomezí mezi absurdní skandinávskou komedií a britským sarkasmem a ta pozice mu nesmírně svědčí. Je totiž originální, bizardní, dojemný, zajímavý a především skutečně vtipný. Jeden z mála filmů v poslední době, u kterého jsem si po odchodu z kina řekla, že ho ráda uvidím znovu. (21.06.2014)

V podstatě dost normální film. Postava Domhnall Gleesona jakožto hudebníka bez talentu konečně dostane příležitost hrát s jakože avantgardní kapelou plnou mentálů. Řeší se co je mainstream a co ne, za jakou cenu stojí dělat něco líbivýho, a jaký to asi je být nula s pár tisíc followerama na Twitteru ve skupině neskutečně kreativních a talentovaných lidí. Sem tam si to trochu protiřečí; nadává se na popovou hudbu a ukulele, a přesto je to právě ta hudba, která soundtrackově doprovází celý film. A Sherlockovský trend s cpaním všeho co máme na našich smartphonech na obrazovku už taky trochu prudí. Takže, Frank je vlastně trochu jako Gleesonův characker; strašně se chce líbit a být něco víc, ale nakonec je vlastně dost obyčejný. (23.05.2014)

[SFF 2014, Sydney] Vtipné to v niektorých momentoch určite je (hlavne scény s Maggie Gyllenhaal), ale domnievam sa, že vyššie ambície - o ktoré sa tu Abrahamson očividne snažil - naplnené neboli. O komplexnejšom podchytení témy mainstream vs alternatíva možno tiež len pochybovať, kedže sa nám tu jednotlivé výstupy scvrkávajú do úsečných (a kategorických) povzdychov typu "zlý mainstream - hudba pre popularitu" a "dobrá alternatíva - hudba od srdca". Vždy som bol radšej za to druhé, ale toto mechanické stavanie do kontrastu dvoch odlišných sfér, mi príde krátkozraké a tým pádom veľmi rýchlo zabudnuteľné. Ako osobná dráma o Frankovi by to na mňa asi zapôsobilo viac, lenže v tomto smere sa niečo významné začalo črtať až na samom konci a než som sa stačil nadýchnuť, bol koniec…a ešte k tomu - vzhľadom na predošlé dianie - až moc dojemný. Chápem, že tento element pre režiséra primárnym nebol a skôr sa sústredil na ono vytýčenie hraníc v rámci diametrálne rozdielneho zmýšľania a tragikomické zdôraznenie následkov vzájomného nesúladu, ale pokiaľ by som mal definovať "nadmernú spokojnosť" na filmovom pôdoryse hudobnej revolty, resp. niečoho kde sa oslavuje kreativita, už vyššie spomínaná hudba od srdca či iný pohľad na vec, tak dávam prednosť napríklad škandinávskému polostrovu a to konkrétne podarenému žánrovému cross-overu "Sound of Noise". Jedná sa síce o dva nezlúčiteľné koncepty, no podstata je pre najmenšom obdobná a spracovanie dua Ola Simonsson/Johannes Stjärne Nilsson mi sedí proste viac. (10.06.2014)

Tenhle snímek asi opravdu nejvíc vystihuje slovo mysteriózní v kolonce pro žánr (nezasmála jsem se ani jednou, lehce pobavil snad jenom skupinový pokřik "Činčila!"). S tou bandou nesympatických magorů bych na lesní samotě nevydržela ani den, natož skoro rok. Takže můj požitek ze sledování se omezil jenom na vyčkávání, jestli si Fassy sundá hlavu. Divná věta. Divný film. (19.01.2015)