Nostalgia

Těžký snímek, ke kterému si musí každý divák vytvořit vlastní vztah a najít svou cestu. Tak jako u většiny Tarkovských snímků. I tady se děj vleče pomalu, ale díky nádherným kamerovým kompozicím doslova fascinuje a hypnotizuje. Bez hudby a bez nějakého zbytečného vysvětlování. Přebíhání z barevných částí do černobílých má vyloženě onu magickou, melancholickou a nostalgickou atmosféru, kdy se hlavní hrdina vrací tam, kde mu bylo nejlépe. Závěrečný přechod bazénu svaté Kateřiny se svíčkou a následný poslední záběr má úplně mystickou auru a poetiku. Je to opravdu zvláštní kus, ale přijít mu na chuť vyžaduje obrovskou trpělivost. (15.07.2019)

Především je nutné říci, že naprosto chápu každého, kdo tomu filmu dá jednu hvězdičku a je nadosmrti přesvědčen, že tohle byl nejdivnější film jeho života... V záplavě dnešních popcornových slátanin musí Nostalgie působit jako podivný neskutečně pomalý halucinogenní trip. Jen tipuji, že diváci odchovaní kinematografií padesátých a šedesátých let, Antonionim, Bergmanem, Kurosawou, Fellinim, Buñuelem atp atd, ten film asi přijímali o poznání snáz. Tvrzení, že je to pomalé a že by se to dalo sestříhat na polovinu a pak fy to možná byl fajn film můžeme číst u mnohých z nich. Nostalgie ovšem navíc není film odehrávající se v normálním prostředí a líčící normální filmový příběh, neboť zprostředkovává především vnitřní svět. Prožitky, obrazy, sny, básně, vzpomínky, pocity, šílenství... Jde mnohem dál než Bergmanovo Mlčení či Antonioniho Zvětšenina a používá při tom nesmírně silné obrazy, zvuky a situace. Jindy slunná Itálie má v Tarkovského podání neuvěřitelnou sychravost. Typicky italské jsou ovšem lokace, určitá nenucenost a takřka nonšalantní nezájem a zanedbanost. Silná je ostatně i ve filmu zaznívající italština, pouze v několika málo scénách promíchaná ruštinou... Co je však v Nostalgii suverénně nejsilnější, to je osamělost. Naprostá a dokonalá. Jistě by se dala krájet. Nostalgie je krásný, silný a ve své bezútěšnosti vlastně hrozný film. Musím se na něj brzy podívat znovu... Celkový dojem: 95% Zajímavé komentáře: Pan Filuta, Faye, Traffic, troufalka, mchnk (28.07.2019)

Nesnažte sa pochopiť všetko a nezazlievajte režisérovi, keď sa vám to nepodarí. Nemáte predsa rovnaké spomienky ako on. Navyše je pekné neobliecť si svoj starý kabát, kým sa nevrátim domov. Alebo snažiť sa rozprávať so starcom v jeho rodnej reči, aby rozumel, no s dieťaťom po svojom. Tiež spoznať miestneho blázna a neskôr ho vidieť v zrkadle. Obklopovať rodnú chalúpku majestátnymi múrmi, ktoré nezakryjú snáď len nebo. Ale pozerať sa a čakať, kým zhorí sviečka, to je fakt nuda a ideálna metafora akurát tak pre stratu času. (11.11.2015)

Česká televize končí svoji recenzi větou: Jediným určujícím interpretačním klíčem tohoto navýsost niterného filmu tak zůstává jeho název. To je samozřejmě "blbost v blbosti". Kdo chce dešifrovat Nostalgii, měl by si přečíst esej Sørena Kierkegaarda "Nemoc k smrti", kde je nostalgie uváděna pod přesnějším pojmem "zoufalství". Ostatně Tarkovskij a Kierkegaard mají k sobě blíže, než je možná na běžný pohled patrné. Jejich existenciální filosofie se vyznačuje podobnými rysy, byť jinými než u Sartra nebo Becketta. Porovnejme třeba: Může-li si člověk sám nad sebou zoufat, znamená to, že si uvědomuje, že má já; a zoufá si nad ním, ne nad pozemskostí či nad něčím pozemským. (07.02.2024)

Tarkovský byl velikán, jeho filmy mě obdařily chvályhodnou dovedností pateticky se rozplývat s hubou dokořán a vytrvale odkapávající slinou v pravém koutku nad přerostlým plevelem v rozkvetlém parku. Ten chlap od základu přestavěl mé estetické vnímání světa kolem sebe, filosofická hloubka jeho děl a těžké dialogy mě přiměly důkladněji prostudovat ruské klasiky a přestože mi chybí zářez u Ivanova dětství, bez nejmenších pochybností by měl v mém vesmíru vystavěnou mohutnou pozlacenou sochu s rubínovými duhovkami, ke které by se sbíhali psi z nejširšího okolí, jen aby mu mohli uctivě ojet lýtka a pokorně pomočit podstavec. Nikdo mi nemusí trhat nehty, abych přiznal, že kdyby jeho filmy byly ještě o fous nádhernější, tak by se divákovi uškvařil čelní lalok. Nostalgii osobně považuji za Tarkovského opus magnum, v závěsu Stalker a Andrej Rublev, ale nad tím nemá cenu plýtvat slovy, neboť si do toho jeden musí smočit vlastní čumák. (11.05.2013)