Andrej Rubľov

Poprvé jsem Andreje Rubleva viděl ve středoškolském filmovém klubu, nepochopil z něj vůbec nic, málem u něj umřel nudou a ohodnotil ho 2*. Teď asi po pěti letech jsem se konečně odhodlal k jeho opětovnému zhlédnutí a vše trochu přehodnotil. Film je po všech stránkách úžasně natočený, což jsem tehdy nedokázal ocenit a konečně mi byl docela srozumitelný (rozhodně ne úplně, ale to asi nemůže být nikomu). Jediné, co bych mu dnes vytkl, jsou rádoby všeobecně platná humanistická poselství a vznosné otřepané fráze. Některé věty, které sám Rublev pronáší, působí hodně trapně a pouze efektně, ale vůbec ne realisticky. Vyznění filmu to pak spíš škodí, protože se Tarkovskij snaží zobecnit smysl filmu a usnadnit tak divákovi jeho pochopení. To by si však měl divák najít sám. (25.09.2007)

3. hodinová - surová a brutálna, exkluzívna exkurzia do depresívneho ruského stredoveku v 15. storočí, kde sa stal jeden zázrak : „ Režisér - Andrej Tarkovskij, našiel stroj času, pomocou ktorého, sa vrátil o niekoľko stoviek rokov do minulosti, spolu s kameramanom, sú tíško schovaní, aby ich nebolo vidieť, trebárs používajú neviditeľný plášť, aby si ich nikto nevšímal, a mohli sa vrátiť s takýmto materiálom ...” Samozrejme, preháňam, ako sa len dá, ale nedokážem si pomôcť filmovou rečou, ktorá ma vyčerpala do úmoru, a pritom sa považujem za energického človeka, ale keď sa naskytne takáto šanca, čiže nechávam sa dobrovoľne unášať naturalistickým spôsobom nakrúcania, nevnímam nič okolo seba ( mohla by vybuchnúť atómová bomba, a ja by som tomu vôbec nevenoval pozornosť ), svoj strávený čas som venoval pozoruhodnému režisérovi, ktorý má jednu vlastnosť so mnou spoločnú, a to, že je narodený - 4. dňa v mesiaci, títo ľudia sa vyznačujú iným myslením, teraz hovorím za Andreja ... ( ale pociťujem to - aj ja ). Extrémne náročný filmový projekt, ktorý nie je pre každého, o to som nadšenejší... (14.10.2014)

Film je sice celkem dlouhý a místy by člověku mohl přijít i nudný, ale vtom na vás zaútočí scéna, kterou byste nečekali. Už od začátku je jasné, že je to nevšední dílo a když se vydržíte koukat až do nájezdu tatarů, nebudete litovat. Ten je jednak neskutečně brutální a mrazivý, ale hlavně, po něm už nepřijde ani chvilka nudy. Alespoň já se lépe soustředil ve druhé půli. Je to skvělý film a vyobrazení středověku snad nikde nedopadlo lépe. (20.05.2009)

Zajímalo by mě, jak vypadal Bergman, když tohle veledílo uviděl poprvé, protože Sedmá pečeť je oproti Rublevovi jenom takový odlesk. Asi i proto shledal Rubleva za nejlepší film vůbec. Což je zároveň příznačná cesta inspirace a obdivu – určitá klika režisérů vzhlíží k Hřebejkovi, Hřebejk vzhlíží k Woody Allenovi, Allen vzhlíží k Bergmanovi a Bergman vzhlížel k Tarkovskému. A Tarkovskij... ten už neměl ke komu vzhlížet. Proto vzhlížel k Bohu. Andrej Rublev je rázná facka všem kostýmním dramatům v čele se zpátečnickým Spartakem od Kubricka a ještě o zlomek nevalnějším Lawrencem z Arábie. Přes nesamozřejmost a mimovolnost filmu (roztřesená forma a alegoričnost) je celý Rublev pečlivě naplánovaný a za každým záběrem stojí jasný záměr s možností jasného výkladu. Takrovskij kupříkladu nechal zorat celé pole v první epizodě, aby dosáhl tmavšího pozadí ve scéně, nebo přikázal vyměnit stovky osikových polen za březová. Jak vidno, i vizionářství se neobejde bez systematického perfekcionismu. Tarkovskij - génius a filmový básník - má nad svou freskou neuvěřitelnou kontrolu a může si tak dělat, co se mu zamane – to je druhá věc, kterou si člověk uvědomí hned po té první: jak zacházet s tímto monstrem? Určitě na něj nelze napasovat tradiční kritéria. Takhle silnou rezonanci po skončení filmu zažije člověk jen párkrát za život (viděl jsem 205 minutový DC), a tato rezonance se přirozeně neslučuje s prvoplánovou zábavou. Závěrečná pasáž se zvonem patří oprávněně mezi to nejlepší, co filmové plátno nabídlo, a nejenže v ní Tarkovskij zaktivizoval dynamiku filmu, čili jako by se omlouval za předchozí zádumčivost, tato pasáž v sobě nese i výchozí rozpor – Rublevův nevyužívaný malířský „dar" od Boha versus iniciativa zvonaře Boriska. Zatímco Rublev je pouhý pozorovatel (viz návaznost na mnohoznačnou perspektivu filmu a podstatu ikon), který ve své latenci dojde až k rezignaci a mlčení, Borisko je jeho opakem. Sám (-spoiler-) zorganizuje riskantní úkol a odlije nový zvon pro knížete, a to i přes to, že tajemství „dar" odlévání nezná. Uvedený výchozí rozpor tedy prochází v závěru syntézou a je onou „předzvěstí probuzení Ruska". Rublev nalézá v činu Boriska ztracenou víru a oba po „zkoušce života" odcházejí konat, co umí nejlépe. (20.11.2007)

Mám hned několik prostých důvodů, proč se mi Rublev moc nelíbil. -- 1. EMOCE: Pokud zaznamenám v 200 minutové stopáži pouze cca 30 minut, které mě pocitově zaujmou a posadí mě pevně na zadek, tak prostě od přírody nemůžu být spokojen. 2. PŘÍBĚH: Je sice časově a vypravěčsky rozsáhlý, bohatý na postavy a dobové prvky, avšak formálně je až neúnosně roztahaný, zbytečně poetický a téměř po celou dobu jednoduše nudný. Mezi kapitolami jsou sice viditelné souvislosti a vše dává dohromady srozumitelný celek, ale Tarkovskij zasahuje do děje často velmi necitelně, jen okrajově přibližuje časové skoky a divák často neví co, kde a kdy se vlastně děje. 3. HUDBA: Zatímco česká Markéta Lazarová se svou unikátní ponurou výpravou výrazně opírá o nádherný hudební doprovod, zde tahle nezbytná složka všech kvalitních filmů trestuhodně absentuje (mrzí mě to hlavně v ohledu na závěrečnou scénu, kde se projeví přímo enormní hudební potenciál). -- Co se už ale z pohledu kvality upřít nedá, je vymazlená, obrazově neskutečně autentická a surová výprava, kterou by si dali za rámeček všichni velcí režiséři, a také historická věrohodnost co se podoby světského života v 15. století týče. Ani to však nedokáže zakrýt ten smutný fakt, že jsem většinu filmu spíše odevzdaně přetrpěl a že jsem se cítil v naprosto, ale v naprosto jiné společnosti než před dvěma týdny u geniálního Stalkera... 65% (24.02.2014)