Tri farby: Červená

Po zhlédnutí kompletní trilogie Tři barvy přemýšlím, přemýšlím a.....smekám! To, co se Kieslowskému se mnou podařilo udělat, už se dlouho nikomu nepovedlo! Všechny díly byly skvělé, ale Červená byla pro mě nejsilnějším dílem, proto nejvyšší hodnocení. Pokud se budete k trilogii chystat, tak ale nepřeskakujte, stojí to za to!!! (17.03.2011)

Strhující dovršení spirituální trilogie Tři barvy, jež sérii metafyzicky uzavírá do korelační vazby, a skutečně mistrovské dílo světové kinematografie 90. let. Jen těžko se z toho zážitku lze na první dobrou vzpamatovat a napsat něco kloudného, ne-li převratného. Celá trilogie je nesmírně komplexním dílem, kde jedna část nefunguje bez těch ostatních (nebo nám minimálně neodhalí veškeré souvislosti), avšak Červená je ve všech složkách dotažená nejdále. Od Modré a Bílé ji dělí zejména úchvatná obrazová stylizace (každý díl točil záměrně jiný kameraman) a také něžná tvář Irene Jacobové (Valentine), potkávající se s odpudivostí famózního Jeana-Louise Trintignanta (soudce / Bůh). Otázka bratrství je tu v relevantní rovině významu, avšak motiv zhřešení, vykoupení a následného údělu v podobě možnosti předpovědi událostí celou vypočítanou symboliku francouzské trikolóry značně převyšuje. Za nejlepší film Krzysztofa Kieślowského jsem doposud považoval milovaný Dvojí život Veroniky (opět s úchvatnou Jacob). Červená jí však silně konkuruje, ne-li předhání. Hlubší zamyšlení napíšu později. Snímek ve mně zatím čerstvě rezonuje. Masterpiece! (22.12.2023)

Tři barvy: Červená na mě z celé trilogie zapůsobily rozhodně nejvíce. A z jejich ženských hrdinek je to právě půvabná a křehká Irène Jacob, která mě okouzlila nejvíce. Její postava mi byla nejvíce sympatická. Stejně jako mě uchvátil nádherně a silně zpracovaný příběh zvláštního vztahu mezi ní a bývalým soudcem. I zde se nachází symbolická scéna, která se ocitla ve všech dílech: Stará, shrbená paní, která chce recyklovat láhev. Snaží se ji vhodit do koše, otvor se však pro ni nachází příliš vysoko. Na rozdíl od předchozích filmů, kde ji hlavní hrdinky pozorují, v tomto jí Valentine pomůže. Závěr snímku je silným a jakoby magickým zakončením celé trilogie, v němž se díky jedné události setkávají všechny hlavní postavy ze všech tří snímků. A nakonec ten záběr na Valentine před červeným pozadím... (25.11.2012)

Červená mi připadá ze všech tří barev nepropraovanější. Moje první setkání s Irene Jacob. Její zasněný, mírně nepřítomný výraz je neotřelý. Postava starého soudce prochází zajímavou proměnou z nepříjemného mourse na příjemného starého pána. Podobně jako u Bílé originální příběh velmi citlivě vyprávěný. (10.09.2014)

S posledním záběrem se nemohu ubranit slzám, konec, jaký se liší na hony od všech "konečných" klišé - pohled na modelku, která, ač dříve fotila strach ve výrazu na červeném pozadí, prožívá teď strach skutečný, za ní se mihne červená bunda a v tom momentě se kamera zastaví, přitáhne si ten detail a my vidíme totéž, co jsme v začátku viděli na billboardu, ale není to totéž. Metafora nad metafory. Pojmy jako pravda, spravedlnost, morálka, svědomí mohou být vnímány jinak mladou modelkou, jinak samotářských soudcem, jinak paragrafem, jinak srdcem. "Miluješ mě, nebo si jen myslíš, že mě miluješ?" "Není to jedno?" "Není". Není to jedno. Není jedno, jestli milujeme, nebo si to jen myslíme, jestli odpouštíme nebo soudíme, jestli přejetého psa zachráníme kvůli němu nebo jen, aby se nám nezdály sny o "psovi s rozbitou hlavou". Soudce, zprvu odporný odposloucháváním telefonních hovorů, pak k modelce stále víc připoután, vypráví o svém životě, "souzení", i o své lásce, a my sledujeme mladého muže, jehož cesta se v reálu s modelkou neustále kříží, a kterým by dost dobře mohl být i on - kdysi. Je nádherné nechat se zaskočit něčím tak čistým, jemným, nevydírajícím, něčím, co prostřednictvím trochy slov, červených rekvizit, hudby a prostoty, způsobí tak silné emoce. (04.10.2005)