Polnoc v Paríži

Moc rád bych se nechal naplno unést Woodyho nezaměnitelnou hravou střídmostí a emoční nepřepáleností. Jenže to by v hlavní roli nesměl být iritující Owen Wilson s jeho ušišlanou huhňavou angličtinou a gesty pitomečka. Když ale člověk přistoupí na to, že Allen tvorbou už asi nepřekvapí, sezná, že na druhou stranu většinou nezklame. Nestalo se ani tentokrát. (29.02.2012)

Jo, Woody. S ním to mám jako na houpačce. Některé jeho filmy se mi hodně líbí (The Purple Rose of Cairo, Match Point, Vicky Cristina Barcelona) a některé jen snesu (Scoop). Naštěstí se Midnight in Paris řadí do kategorie těch prvních snímků, i když to podle prvních minut tak vůbec nevypadalo. Jenže jakmile začaly Owenovy výlety do minulosti, tak mě Woody definitivně dostal na svou stranu. Tohle je opravdu film skrz na skrz prošpikovaný kulturou, humorem a pozitivní náladou. Navíc mě potěšil fakt, že Owen umí hrát, když mu někdo dá roli a scénář. Tuhle procházku po půlnoční Paříži si určitě ještě (ne)jednou dám. P. S. A Adrien Brody si pro sebe svou pětiminutovou rolí ukradl celý film. Až uvidíte, tak pochopíte. 100 %. (16.02.2012)

,,Jsem Gil Pender. Byl jsem s Hemingwayem a Picassem. Pablem Picassem a Ernestem Hemingwayem. Jsem Gil Pender z Pasadeny. Z 21. století“....... /// NOSTALGIE JE POPÍRÁNÍ STRASTIPLNÉ PŘÍTOMNOSTI. Gil je chlápek žijící minulostí. A zamiloval se do Paříže, města všech romantiků. Není divu, že když se ocitne o půlnoci v .... (tak mu spadne čelist). Hledáte příležitost, jak popustit uzdu svý fantasii? W. Allen to udělal. Neobvyklým způsobem (skoro sci-fi). Jako umělec, kterej nepropadá zoufalství, ale snaží se najít protilék na pocit marnosti z naší existence. A třeba doufá, že příští století se někdo podobně zatoulá po N.Y. a (s úctou a láskou) potká jeho samotného. (Všichni se bojíme smrti a pochybujeme o našem místě na světě.) Milovníci Paříže, slavných osobností, romantické duše, obdivovatelé Allenových dialogů, starých věcí nebo jen snílci, kteří se chtějí nechat inspirovat uměním, Paříží – budou spokojeni. Milý, milá, milé. S citem pro casting a přesně střiženou stopáží. (To, že existuje Paříž a někdo by chtěl žít jinde na světě, pro mě navždy zůstane záhadou. A nevadí mi zmoknout (ani v Liberci).) /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Zjistím, čemu se říká ,,logika zlatého věku“. 2.) Řvu nadšením při vyslovení jmen Geltruda Steinová, Hemingway, Zelda Fizgerald.... 3.) Thx za titule ,,Nightlysin“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR * AKCE ne NAPĚTÍ ne (28.10.2011)

Hlavní postava Půlnoci v Paříži pochybuje o svém intelektu, stejně jako většína protagonistů Allenových příběhů. Až do doby, kdy se dostane mezi ty, které tolik obdivuje a kteří ho natolik inspirovali, že se dal ke psaní. Najednou ožije... Jako ožíváme my při objevení něčeho nového a zároveň nepoznaného. Dil prožívá to, po čem touží většina umělců moderní doby a museli jsme se tak dívat pouze na filmy, kde se příběhy z Paříže odehrávají. Nyní k tomu stačí jediný film, díky kterému zažijeme Paříž 20. let, smích, slzy a umění. Půlnoc v Paříži. (10.07.2011)

Velmi milý film. Není dokonalý a atmosférou podobné Purpurové růži z Káhiry se rovnat nemůže, ale sledoval jsem ho hodinu a půl s permanentním úsměvem, a to je třeba ocenit. Woody Allen ve scénáři jako by spojil kouzlo dvou svých krátkých povídek - Vzpomínek na dvacátá léta, v nichž líčí, co zažil s Hemmingwayem, Steinovou, Picassem, Toklasovou a dalšími, a excelentní Postavy Kugelmasse, jejíž hlavní hrdina začne díky iluzionistovi zahýbat manželce s paní Bovaryovou. Půlnoc v Paříži je příjemné pokoukání, které sice mohlo být propracovanější (hlavně pokud jde o onu knihu, kterou si Gil koupí a v níž si o sobě čte), jenže jeho myšlenka o touze žití v jiných dobách na úkor přítomnosti a hlavně jeho závěr je tak krásný, že skoro všechny výtky nakonec musely stranou. (10.08.2014)