Polnoc v Paríži

Z toho, co jsem od Woodyho viděl rozhodně nejoptimističtější film, který je svým pohádkovým příběhem a tématy překvapivě univerzální. Tohle bych snad doporučil každému, komu jména jako Dalí, Hemingway nebo FS Fitzgerald alespoň něco málo říkají. Přesto bych se vrátil k tématům, které mě až překvapivě oslovily a jsou výborně zakomponovány do atraktivní podoby. Hledání vlastní cesty/identity, profesní pochyby a nepochopení okolí, únik do vlastního (fantasy) světa i ta samotná touha GIla, zapůsobit na osobnosti a motivovat je ke zlomům v jejich kariéře (proč neodejdou?)... aneb jak se vydat do minulosti a přesto zůstat tolik současní:). Vedle pochopitelně bravurních herců a vypointovaných výletů mezi malířsko-literární elitu minulého století patří rozhodně k vrcholu filmu společné scény Gila a Paula. Velmi svěží snímek se správnou dávkou optimismu. (12.10.2011)

"Woody Allen mi navrhl, abych hrál sám sebe v Annie Hall. Nabízeli mi třicet tisíc dolarů za dva dny práce, ale musel bych zůstat týden v New Yorku. Po určitém váhání jsem odmítl. Nakonec hrál sám sebe Mac Luhan v hale kina. Později jsem ten film viděl a vůbec se mi nelíbil." (Z autobiografie Luise Buňuela - "Do posledního dechu".) ... Půlnoc v Paříži je milý, ale přece jen trochu povrchní film, a Buňuel je v něm ztvárněn takovým způsobem, že jsem uvažoval, zda nejde o Woodyho pomstu. Odhlédneme-li od tohoto malého problému, dokázal Woody celkově překvapit, protože je to na jeho poměry docela fantasy (jak správně podotýká žánrová kolonka). Počáteční okouzlení se bohužel časem tak nějak rozplizne - zvláště ke konci, kdy přichází další skok do dalších "lepších" časů. Je sice nabíledni co tím chtěl autor sdělit, bohužel to jde na úkor původně pozitivního dojmu z viděného. Zdá se, že Woody nezvládl úplně dobře využít potenciál vlastního námětu. Možná to bude i tím, že na to, jak si děj zalidnil tolika slavnými pijáky, pije on sám až příliš střídmě. Přesto doporučuji všem Woodyho příznivcům, zájemcům o historii umění a samozřejmě ctitelům francouzského hlavního města. Škoda, že Henry Miller přišel do Paříže až těsně po zde vypíchnutých zlatých obdobích. Určitě by bylo zajímavé sledovat, jak se Woody vypořádává se všemi těmi filckami, kapavkou a syfilidou, které ve svém komentu vzývá pan verbal. (04.08.2013)

Je vidět, že Woody Allen je stále v plné síle a představil divákům svůj další "Allenovský" kousek, který ve Vás vzbudí nezměrnou touhu ocitnout se v dávných "Zlatých časech", kde mobily a Internet byly sci-fi a svět se nacházel v době, kdy nebyl ještě tak hektický a uspěchaný, a lidé v něm nebyli tak arogantní, bezohlední a materialisticky založení. Neměli nic z těch věcí, které nás dnes obklopují ze všech stran, ale jistě byli v mnohém šťastnější a klidnější, než člověk v dnešní době, kde vše záleží jen na penězích, výkonu a technice. Jednotlivec se v té velké mašinérii ztrácí a záleží jen na tom, co může dát, prodat, ne co představuje. Tehdy to byla doba pokroku, vynalézavosti, talentu, touze se zdokonalovat. A teď? Vše se jen kopíruje, na kvalitě ani talentu už mnohdy nezáleží tolik, jako na samotné slávě, vede pásová výroba všeho a člověk je jen otrokem moderní doby, která z něj často vytváří jen pracovní nástroj na splnění svých vlastních, vyšších zájmů. Všechny tyto dojmy ve mně dokázal Woody vzbudit. Dokázal do Půlnoci v Paříži vložit jakési poselství a zpracovat ho. Na každém je, jak silně jej bude vnímat. Okouzlující dílo, ve kterém mi snad vůbec poprvé byla Rachel McAdams nesympatická, protože její postava byla tak trochu "kráva" a Owen Wilson byl pro mě zase příjemně snesitelný. Nechala jsem se unášet dobovou nostalgií a výskytem postav, které utvářely dějiny umění. Tom Hiddleston jako Francis Scott Fitzgerald, Corey Stoll jako Ernest Hemingway, Adrien Brody coby "šokující Španěl" Salvador Dalí (když jsem poprvé spatřila ten jeho mocný knír, hned mě napadlo, jestli to nebude náhodou Dalí, a vida:) společně s Luisem Buñuelem a Kathy Bates coby Gertruda Steinová. Taky bych si přála, aby se pro mě vždycky o půlnoci zastavilo parádní retro autíčko a odvezlo mě pryč do jiné doby:) (17.11.2013)

Řekla bych, ne, jsem si jistá, že tohle je můj první film od Woody Allena. Tudíž jsem nevěděla, co mám čekat, ale to, co jsem dostala, bylo zkonzumováno a vyšlo z toho docela spokojené a najezené bříško. Paříž, město, kde mi bylo krásně, Ztracená generace a poselství, které nese film - to všechno udělalo chutný celek. Navíc Owen nebyl špatný, i když v některých kecacích částech bych prostě raději viděla někoho jiného, nevím, jestli "erudovaného" je to správné slovo. Film plný umění a myšlenek na minulost. Zřejmě není nad to žít v přítomnosti. (26.02.2012)

Nádherné v celku a ještě krásnější v detailech. Asi po prvních třech minutách jsem si říkal "a doprdele to bude sračka" a když se objevily závěrečné titulky, chtěl jsem na celý kino řvát, že není spravedlivé, že musí některé filmy končit, protože já sem v tom filmu chtěl zůstat, zvyk jsem si, že si s Owenem před půlnoci stoupnu v jedný zapadlý pařížský uličce, počkám až pro mě přijede jeden krásnej čtyřkolovej veteránskej fešáček a dám si panáka s Hemingweyem, nebo na svých rtech ucitím polibek od překrásné Marion a nebo předám Buñuelovi deník komorné, který jsem našel na půdě, třeba by to pro něj moh být dobrej filmovej námět :-) Tohle není jen tak nějaký obyčejný film, tohle je nádherná magická přitažlivost, oslava bohémství a nejsvůdnější pařížské svádění v dějinách filmu. (18.10.2011)