Polnoc v Paríži

Hlavní postava Půlnoci v Paříži pochybuje o svém intelektu, stejně jako většína protagonistů Allenových příběhů. Až do doby, kdy se dostane mezi ty, které tolik obdivuje a kteří ho natolik inspirovali, že se dal ke psaní. Najednou ožije... Jako ožíváme my při objevení něčeho nového a zároveň nepoznaného. Dil prožívá to, po čem touží většina umělců moderní doby a museli jsme se tak dívat pouze na filmy, kde se příběhy z Paříže odehrávají. Nyní k tomu stačí jediný film, díky kterému zažijeme Paříž 20. let, smích, slzy a umění. Půlnoc v Paříži. (10.07.2011)

Je to trošku patetický kýč, v němž se ve srovnání s předchozí Allenovou tvorbou nic nového neobjeví. Naopak, vše staré je zde banálně, povrchně a ne příliš vtipně aplikováno na nový vizuál. Chatrnost scénáře, v němž se zázrakem objevivší intelektuální a umělecké osobnosti dvacátých let setkávají odbíjením půlnoci s hlavním hrdinou - romanticky smýšlejícím románovým debutantem - jen podporují špatně napsané dialogy, v níž se Hemingway, Fitzgerald, Steinová, Dalí, Bunuel, Picasso, Man Ray a spol. omezují buď na neustálé hlasité proklamace svých jmen nebo na čítankové floskule co kdo o kom řekl/napsal. Pokud je to součástí konceptu, napadá mě snad jen ta interpretace, že hlavní hrdina má v hlavě skutečně nádor, jak mu dvakrát naznačuje jeho přihlouplá snoubenka, a ten v souladu s jeho romantickou povahou rozjíždí poněkud "literární" psychózu s pravidelnými výlety do jiného světa (dvacátých let v Paříži) á la Popelka (k ránu pěkně zase šup domů). V případě, že je konstrukce onoho "zlatého věku" pouze výplodem hrdinovy počínající schizofrenie, bylo by nasnadě, že repliky oněch slavných umělců se omezují jen na klišé, která si o nich kdy přečetl a na výčet děl, které stvořili (k tomu špetka romantické zápletky podnícená frustrací z nenaplněné lásky). Bohužel ani tak není příběh příliš konzistentní, neboť se v něm nikdo "neprobudí" ani nezůstane zaklet navždy (až na jednoho detektiva). Banálnost pointy ohledně neustálého otáčení se zpět v čase a idealizace minulosti je útrpná. Woody Allen se v posledních filmech buď skrytě věnuje tématice mentálního vyšinutí ("Užívej si co to jde" lze nahlížet jako případovou studii patologické mýtomanie a sociopatie - viz recenzi na indiefilm.cz), nebo se z něj postupně stává banální kýčař. Za každou špetku podvratnosti jsem u něj rád, ale bojím se, že si ji tam poslední dobou musím vkládat sám. (30.09.2011)

Velmi milý film. Není dokonalý a atmosférou podobné Purpurové růži z Káhiry se rovnat nemůže, ale sledoval jsem ho hodinu a půl s permanentním úsměvem, a to je třeba ocenit. Woody Allen ve scénáři jako by spojil kouzlo dvou svých krátkých povídek - Vzpomínek na dvacátá léta, v nichž líčí, co zažil s Hemmingwayem, Steinovou, Picassem, Toklasovou a dalšími, a excelentní Postavy Kugelmasse, jejíž hlavní hrdina začne díky iluzionistovi zahýbat manželce s paní Bovaryovou. Půlnoc v Paříži je příjemné pokoukání, které sice mohlo být propracovanější (hlavně pokud jde o onu knihu, kterou si Gil koupí a v níž si o sobě čte), jenže jeho myšlenka o touze žití v jiných dobách na úkor přítomnosti a hlavně jeho závěr je tak krásný, že skoro všechny výtky nakonec musely stranou. (10.08.2014)

Allen nezklamal. Se značnou výpomocí tradičně vynikajících herců a se svým nejinteligentnějším scénářem za dlouhé roky v zádech udělal magické Paříži tak skvělou a půvabnou reklamu, že tím naráz trumfnul skoro všechny své New Yorské balady. Cestování do minulosti nebylo ve filmu snad ještě nikdy tak vkusně zábavné a rozhodně nenajdeme jiné dílo, po jehož zhlédnutí bychom se chtěli o všech těch účinkujících legendárních umělcích, od Hemingwaye až po filmaře Buňuela, dozvědět úplně všechno.... Wilson je permanentně sympatický, McAdams hraje bohužel druhé housle, ale zase ji s grácií zastupuje neodolatelně rozkošná Cotillard. Možná až sám poznám krásy Paříže, bude to za 5*...... (29.11.2015)

Popocházení a posedávání po Paříži, jak ji vidí Allen, je v prvé řadě příjemné. Naštěstí bez nesnesitelné nasládlosti a s ochotou přiznat, že líbivý žánrový povrch jen skýtá útočiště šavlozubé mrše jménem život. Vyznání lásky bývalému intelektuálnímu a uměleckému středobodu Evropy si počínaje pohlednicovou předehrou říká o srovnání s Manhattanem, natočeným ovšem v době, kdy byly Allenovy vtipy vybroušenější a poznání, k nimž docházel, skeptičtější. Společné mají oba filmy schopnost přimět vás vzít tenhle idealizovaný portrét velkoměsta za svůj a konkrétně v tomto případě po skončení projekce zasněně pronést „Paris, je t'aime“. Owen Wilson se do Allena „přehrál“ nečekaně hladce, v souladu s rozesmívacím potenciálem své tváře ubral na intelektualismu a přidal na – rozumně krocených – grimasách. Oproti průtokovým romantickým komediím je Půlnoc v Paříži uvědomělejší a stylem umírněnější (herci se v dlouhých záběrech hezky nachodili), pouze zesílila mé obavy, že Allen buďto definitivně rezignoval na snahu natočit ambicióznější film s více významovými vrstvami a promyšlenější narací, nebo mu jednoduše došly náměty rozpracovatelné nad rámec milé anekdoty. 80% Apendix: Nejvíce pobavilo setkání se surrealisty (kouzelně excitovaný Brody) a ujištění, že Buňuelovi trvalo strávit výchozí situaci Anděla zkázy zhruba stejně dlouho (cca 30 let), jak bude pochopení jeho satiry trvat nepřipravenému divákovi. Zajímavé komentáře: DaViD´82, FlyBoy, Vančura (29.09.2011)