Špičák

Aneb co se nestane když laskáte poštěváčky a sledujete VHSky s filmy 'Rocky' a 'Úsvit mrtvých'.... Špičák je jednoduše definicí a esencí sociální satiry, která lukrativně využívá paradigma dominového efektu z hlediska gradace narativu. Pointa zprvu není jasná, a divák tak ani zhola nemá sebemenší ponětí, vo co tady vlastně jde - a nepomůžou vám k tomu ani unáhlený dedukce, natožpak predikce. Snímek totiž na první pohled vzbuzuje dojmy spontánní improvizace či mystifikace, která nectí jakoukoliv pragmatickou zákonitost či hierarchii fikčního mikrosvěta - mnohdy až bizarními dialogy a jejich atektonickou výstavbou počínaje, absurdní hereckou choreografií a expresí protagonistů konče. Ta zvrácená pečlivost, s kterou Yorgos vede své aktéry jako epileptické karikatury, je de facto totální bizár (viz. scénka s tanečkem), ovšem jeho pojetí minimalismu je excelentní - totéž platí pro vztahové peripetie a destrukci rodinných vazeb.... Nakonec se z tohoto prapodivnýho kolotoče vyklubal dechberoucí a zcela atypický milník dystopického subžánru, geniální sociologický experiment, a v neposlední řadě rafinovaná kritika rodičovské diktatury, kterej prostě nemá sebemenší chybu. Je to zvrhlý, klaustrofobický, nesnesitelně provokativní. Pokud tedy existuje originálnější řecká žánrovka s tak kuriózní premisou, zabalte mě do athénského saténu a upalte mě zaživa extra panenským olivovým olejem. Tak ženiálně vypointovanou scenáristickou perličku, která si navíc zaslouží nejedno zhlédnutí, nevidíte každej den - Yorgos má kreativní fištrón jak málokdo! Yorgos je král. (26.07.2020)

Řecký klenot Yorgos Lanthimos nejednou představil zajímavou myšlenku, nejednou dokonale šokoval a předložil živočišné momenty. Už ve své domovině rýpal do bizarních a velmi křehkých mezilidských vztahů. A už tehdy testoval, co publikum snese. Vytvořil absurdní svět jedné rodiny, ve kterém vládne autoritativní otec, který jako jediný opouští dům s velkou zahradou a vysokou zdí. Okolní prostředí platí za to zlé a závadné, rodiče kontrolují emoce, koníčky, tužby, názory – prostě vše svých tří prakticky dospělých dětí. Dvou dcer a jednoho syna. Potomci hrají nesmyslné hry, poznávají sexualitu, v momentě ohrožení se učí štěkat, jindy za dobrý výsledek nebo chování dostanou od papá nějaký ten dárek. Ten potlačuje vše, co by mohlo ohrozit cokoliv z toho, co za dlouhé roky pečlivě vybudoval. Jenže pak začne ze své fabriky vozit vetřelce – zaměstnankyni bezpečnostní agentury, která má synkovi roztahovat nohy. Střežený režim se tak začne bortit. Civilizaci popírali už mnozí jiní tvůrci, Lanthimos nic moc nevysvětluje, nezdůvodňuje. A ani nesoudí. Nejde o herecké výkony, jde o fyzické bytí, nejde o dialogy, nýbrž o jakýsi přednes. Postavy zabírá třeba jen od pasu dolů, jednou je nechá fyzicky vyblbnout (hudebně-taneční vložka na oslavě výročí svatby), jindy je nechá nesmyslně jednat. Je to odvážné, chladné, klaustrofobické, divné. Prostě přijměme fakta a nechejme se unášet jinakostí. (24.02.2019)

Bylo naprosto fascinující sledovat, jak hlavní hrdinové s naprostou samozřejmostí brali ta absurdní pravidla. Celé to bylo tak trochu zvrácené, trochu šílené, ale jako celek neskutečně mrazivě zábavné. Velice originální záležitost, která konečně osvětlí nějaká cizí slova, na která jste se báli zeptat. (18.01.2017)

Psychologická studie chování a vnímání světa třemi dospívajícími sourozenci, kterým jejich rodiče nikdy nedovolili opustit ohrazený pozemek rodinného baráku. Nevědomí, pospolitost, incestní sexualita, animálnost. A zvrácený úmysl rodičů ochránit tímto způsobem své děti před “zlým světem”. Úmysl, který se zákonitě musí vymknout z kontroly. Yorgos je psychologické zvíře s naprosto jedinečným, až vědeckým přístupem ke psaní a režii krajních témat, které ho evidentně neskutečně baví. Uzavřením svého experimentu - posledním záběrem filmu - plánovaně nasírá diváka, zvedá vlnu diskuzí a takřka cíleně přebírá jednu z cen v Cannes. Mazané. (16.01.2021)

Forma ctí Hanekeho filmy, což je ku prospěchu věci. Samotný příběh téměř neexistuje, k vidění je pouze výtažek ze života absolutně izolovaných potomků hyperdespotického otce (poněkud Quinnovský Christos Stergioglou), jehož motivy neznáme. Nicméně fakt, že tvůrci začátek i konec všeho jen velice letmo naznačují, je sympatický - patrně si byli vědomi, jak ožehavou otázkou by mohly případné dějové kontury být. Atmosféra neuvěřitelná, sterilizované zlo. Člověk se až děsí, co se za bělostnými zdmi domů zbohatlých parchantů může odehrávat. Totální tyranie si patrně najde cestu k autokratickému ostrůvku i v moři sebeprosazenější demokracie. Stačí mít prostředky... (14.01.2011)