Polytechnika

Filmové zpracování jedné události z roku 1989, kterou nejsem a nebudu schopná nikdy pochopit a už si vůbec nedokážu představit, jak se vyrovnávají s vlastním životem ti, kteří přežili. Možná bude jednou zfilmován i masakr, který se odehrál v Norsku a kde přišlo o život několikanásobně víc mladých lidí. A já nevím jestli chci takové filmy vidět. "Konec jednoho zla je jen krokem k druhému". (24.03.2013)

I když se v případě Polytechniky interpretační rámec (feminismus, politika, samotná událost) přímo vybízí, chci zde v krátkém komentáři shrnout několik svých stručných analytických postřehů týkajících se systémového uspořádání díla. Objevuje se (nejen) zde několik komentářů o tom, že film využívá dokumentárních postupů, což je vzhledem ke zpracovanému tématu logické. Zvolená černobílá textura by tento argument mohla podporovat, nicméně podle několika vodítek je zjevné, že neslouží toliko k zachování dokumentární autenticity, nýbrž k vyjádření stylistické příslušnosti k modernistickým tendencím Evropské kinematografie (využívání poskočného střihu, hrátky s úhly a již zmiňovaná zvolená textura). Vysoká stylizovanost je podchycována například i uspořádáním a rozostřením mrtvých těl, přičemž živé lidské objekty jsou v davových scénách pomocí střihu rozčleňovány na individuality, i když v rámci narativních kompetencí nemají žádný význam. Pokud se ovšem sleduje samotný jedinec (který není napřed vyčleněn z davu), stříhá se velmi málo a naopak kamera minimalisticky sleduje pohyb protagonisty (většinou se jedná o jednu ze 3 hlavních postav, jejichž subjektivizace je v systému důležitým aspektem). Vůbec nejzajímavější je ale práce s dlouhými záběry, a to nejen na úrovni tohoto filmu, ale i na úrovni kontextu tvorby autora. Pomalé kamerové jízdy sledující minimalistické narativní operace s téměř neutuchající melancholickou hudbou působí sice v artovém filmu skvěle, ale samozřejmě konvenčně. Kdežto soustavná práce s pomalou temporytmikou v rámci hollywoodské produkce již může vést k otázkám a touze po odpovědích... K tomu se váže ještě poslední poznámka a to ve spojitosti s kontrasty, které Villeneuve využívá a které opět podporují stylizovanost a vizuální dynamiku filmu: je to kontrast mezi násilím a krásou, resp. záběry, které sledují interiéry školy kontrastují se záběry, ve kterých sledujeme záběry na krajiny (rozlehlé, monumentální scenérie a záběry na ně ve velmi pomalém tempu).__ experiment (25.11.2017)

přiznávám,že o tomhle incidentu jsem neměl tušení a je pro mě úplně stejně nepochopitelný jako jiné jemu podobné.Villeneuve nám pak v tomhle případě servíruje celkem sugestivní kousek,který si atmosférou nadcházejícího masakru v ničem nezadá třeba s Greengrassovou Bloody Sunday.Emoce tomu rozhodně nechybí a to i přesto,že všechny postavy včetně samotného vraha jsou celkem ploché...70% (26.05.2019)

(46. MFFKV) Nejednat se o novinářskou projekci, pravděpodobně neudržím dekórum a propuknu ve smích. Možná to je ale dáno jenom tím, že mi uniká několik věcí. Jednak nechápu, proč v roce 2009 vznikne film na téma "student zabije ve škole několik spolustudentů/spolustudentek", když jsou události v Columbine passé. Jednak, pokud odhlédnu od zvolené látky, nerozumím tomu, proč přijít s něčím, co svým zpracováním stojí daleko za snímky se stejnou problematikou. Formálně je POLYTECHNIKA sice zajímavá, ale nepřijde mi nejšťastnější kombinovat autentické pojetí (odpoutaná dokumentární kamera a černobílý materiál) s výrazně filmově stylizovanými postupy (užití hudby s ušislyšnou snahou o vyvolání patřičné emoce na straně diváka), protože to vede k estetizování násilí. Střídání vypravěčských hledisek by mohlo vést k možnosti nahlédnout na danou věci i z pozice vraha, ale nakonec je ona multiplicita pohledů redukována závěrečným komentářem mimo obraz a nápisem v titulcích do podoby jednostraně feminnistického uměleckého kýče, který pomíjí, že během dané události zemřely nejenom ženy. Vyfabulování daných událostí, což je odůvodněno úctou k rodinám zemřelých, mohlo dopadnout i jinak, než jako tezovité dílo, které komplexní otázky redukuje do pouhých emocí a banálních symbolů či metafor. Nemůžu se zbavit pocitu, že Denis Villeneuve točí v posledních letech ukázkové midculty. (06.07.2011)

Snem každého podobně vyšinutého vraha je většinou publicita. Filmy, jako je tento, jim tento sen plní a navíc dávají motivaci dalším šílencům. Nejsem si jistý, zda se k podobnému snímku úplně hodí artový nádech. Podle mě moc ne. Film se absolutně nezanořuje do hloubky, nýbrž si spíše "vychutnává" poslední okamžiky některých aktérek, před odebráním se na věčnost. Pár momentů určitou sílu má, ale jako celek mě to spíše obletělo. Kdyby byla stopáž nepřátelštější, pravděpodobně bych šel s hodnocení ještě o stupínek níže. Viděno v rámci Filmové výzvy. Film mi vybrala uživatelka eLeR. (23.04.2016)