Sladký život

Názov, kultovosť a popularita tohto diela môže potenciálneho diváka klamať. Rozhodne nejde o film, ktorý by mohol bežať v sobotu večer v tv, aj keď obrázky Anity Ekberg by tomu mohli nasvedčovať. Ide o veľmi nepríjemný, pravdivý film o smotánke ako takej, v ktorej prežívate sladké chvílky, ale určite nie život. V podstate to isté ako Celebrity Woodyho Allena, ale dlhšie a bez humoru. Hlavnej postave by som nafackoval ešte viac, ako Lex Barker. (05.08.2009)

A to ještě s ušima odřenýma až do krve. Druhý pokus o pochopení proč většina lidí Felliniho tolik žere a opět se nějak uspokojení nedostavilo (minule mě těžce znudila Silnice). V hlavě mi tak zůstanou pouze vzpomínky na výbornou hudbu, desítky Anity Ekberg a štěk Lexe Barkera. Toť bohužel vše. Ale ještě Federica odepisovat nebudu. Poslední šanci mu dávám s 8 a 12. (03.10.2006)

Sladký, ale neproniknutelný. Jak umí Fellini v některých dialozích zaujmout a téměř až strhnout, tak dokáže v divácky náročné tříhodinovce stejně důkladně nudit. Mastroianni se bohémsky rozehrává na plné obrátky, ale jeho Marcello nemá dostatečnou charakterovou váhu, která by si zasloužila takový prostor. Nejvíc mě ale mrzí změna intimního dramatu do těžké kritiky, která celý film rozmělňuje do několika částí, které spolu víceméně přestanou jakkoli souviset. Zůstávám tak v hodnocení viset trochu bezradně. Cítím z tohoto snímku sílu, jakou může nabídnout jen dobrý film, ale mě naplno zasáhnout nedokázala. (01.05.2006)

Ve své vznešenosti osamělý rejnok, jenž je přes nespoutanost, svobodu a sílu nakonec stejně lapen do sítě trpké, avšak opravdové reality. Rejnok, který se na nás na všechny pozorně dívá - a přesto je již tři dny mrtvý. Co tři dny! Třicet let - ne-li celý život. Zvonice, v níž nebyl zcela nepochopitelně nainstalován výtah. Omítka, která již 300 let čeká jen na autogram plavovlasé živelné bohyně. Dvě krásné malé děti, pro něž náš svět není dělaný. Bohémská omrzelost a nutnost prázdnoty ve svých nejlepších letech. (31.10.2005)

Po dlouhá staletí žili lidi s představou, že jejich mocenské a majetkové elity jsou jaksi z podstaty lepší, ušlechtilejší, šikovnější než prostý plebs, a na tomhle pohledu nic nezměnily ani příležitostné revolty a revoluce včetně té nejslavnější Velké francouzské s heslem Rovnost, svornost, bratrství. Až do 1. světové války se obvykle řešilo, kolik je potřeba nemajetných služtiček a podomků u soudu, aby vyvážili svědectví jednoho váženého majitele realit, a jestli je vůbec možné lidi bez majetku pouštět k volebním urnám. 1. světová válka a velká hospodářská krize elity natolik blamovaly, že se záhy rozšířilo opačné mínění, které líčí příslušníka bohaté vrstvy automaticky jako parazitujícího zhýralce, a přesně na téhle vlně se veze i Felliniho Sladký život. Jeho filmový hrdina Marcello sice v jádru není špatný člověk, ale opakovaně podléhá svádění dekadentního záhalčivého života popkulturních a majetkových elit poválečné Itálie. Nesouhlasím s Felliniho jednostranným pohledem, ale to ještě není důvod, abych měl k filmu tak odtažitý vztah, že bych ho vyjádřil pouhými 2*. Jak jde ale čas, s Fellinim si obecně rozumím čím dál míň a mám velké výhrady k jeho neschopnosti stříhat a jít na věc. Tam, kde můžeš totéž vyjádřit dvouhodinovým snímkem, není důvod sledovat hodinu materiálu navíc jen proto, že režisér trpí nestřídmostí. Všechny ty kudrlinky, odbočky, všechny ty scény, které tam jsou prostě jen proto, že Fellinimu se to v nějakém hnutí mysli zalíbilo, spolehlivě ničí můj dojem z filmu. Tam, kde vás film nudí, je i ta nejlepší pověst a nadílka festivalových ocenění k ničemu. Celkový dojem: 45 %. (26.12.2014)