Sladký život

Někteří lidé nevědí, o čem Sladký život vlastně po celé tři hodiny pojednává. A přitom je to patrné z každého propracovaného záběru, z každé mnohovýznamové, sladkou italštinou pronášené repliky a z každého mimického gesta, které bohémský, osudu odevzdaný paparazzi Marcelo Mastroianni na své charismatické tváři vykouzlí. Geniálně vystavěný a sladěný příběh, kde Fellini dokázal proměnit nespočet hořce symbolických scén díky jejich obrazové dokonalosti a všeobecně přístupném melodramatickém charakteru v ikonické a často citované momenty světové kinematografie. Blonďatá diva koupající se ve fontáně, zatímco zaslepený Marcello shání na její prosbu mléko cizímu koťátku, houfy novinářů, co jako otravné mouchy krouží kolem společenské smetánky, zneužívání opilé dívky k ponižujícímu tanci a konečně samotný závěr, kdy hrdina přes mořský příboj a křik svých společníků nerozumí slovům nezkažené mladé dívky a obrací se k ní zády, čelem ke své morální záhubě... To jsou všechno nádherné filmařské výjevy, na než se nezapomíná, a které samozřejmě tvoří přímo slastný, pardon, sladký divácký zážitek... 95% (04.10.2015)

Sladký život není jednoduchým, přehledně čitelným filmem. Jeho struktura je jakoby těkavá a velmi otevřená, působící dojmem náhodnosti a libovolné zaměnitelnosti scén. Nelze příliš hovořit o nějaké výrazné gradaci nebo budování děje. Vlastně je s podivem, že se právě tento film stal filmem doslova ikonickým, neboť ani délkou, ani způsobem své výstavby, ani ne zcela jednoznačně vyznívajícím poselstvím, rozhodně nenadbíhá běžným diváckým očekáváním. Samozřejmě jej můžeme číst, a jistě nikoli chybně, jako svědectví o bezcílném, ztraceném, promrhaném životě příslušníků vyšší společnosti, ale to je jen nejmarkantnější a rozhodně ne jediné sdělení filmu, minimálně proto, že zde Fellini neukazuje žádnou rozumnou alternativu a pak také proto, že mnohé z postřehů lze chápat univerzálně, jako svědectví o lidském životě obecně... Fellini zde ovšem nepíše pouze nebo především "mravoučný traktát". Sladký život je film nabytý atmosférou, skvělým herectvím a také neuvěřitelnou intimitou. Nenabízí odpovědi, spíše řadu otázek... Je jako mihotavé světlo pronikající do hloubi zrcadlového bludiště, s milionem drobných lesklých fasetek ale bez cesty k východu, jímž není ani náboženství reprezentované na jedné straně kněžnou jdoucí na ranní mši a na druhé straně náboženským blouzněním mariánských zjevení, ani zdánlivě spořádaný život přítele Steinera... Celkový dojem: 90% Zajímavé komentáře: kinej, Pan Filuta, sportovec, Marigold, Matty, určitě i spousta dalších... (07.01.2012)

Díky za tu depresi, maestro Fellini... Už dlouho jsem se necítil po shlédnutí filmu tak prachmizerně jako právě teď. Protože Sladký život je film sladký možná polevou, ale pod povrchem je hořký jako chinin. Vizuálno funguje jako maska – všechny ty opulentní večírky, drahé róby, bizarní kabarety, krásné ženy... to je všechno jenom zástěrka vnitřní prázdnoty světa, který Fellini s typickým nadhledem a lehkým sarkrasmem zobrazuje. Což takový portrét "buržoazního" světa hvězd i hvězdiček by jeden snesl, jenže nebyl by to Fellini, aby v tomhle umělém vesmíru umělých lidí nenechal zrcadlit obyčejný život, realitu. Realitu, která prostřednictvím všudypřítomných fotografů a novinářů cizopasí na auře toho "sladkého" světa bohatých a slavných. A kdesi na pomezí obou světů (obyčejného a "sladkého") se potácí Marcello, brilantně ztvárněný M. Mastroinannim. Je to hrdina náležící do tematické rodiny Amarcordu i Romy (ať už je to osoba hlavního představitele u druhého jmenovaného, nebo společný motiv odchodu z harmonického venkova a fascinace velkým světem), na první pohled požitkář, na druhý pohled absolutní zoufalec, jehož vnitřní prázdnotu obráží neutěšený byt a věčně si zoufající přítelkyně. Marcello se pase na pozlátku, svádí jednu ženu za druhou, přičemž stále hlouběji a hlouběji zabředá do prázdnoty, zoufalství. Sladký život není ničím jiným než hrou, v níž aktéři ztrácí sami sebe a stávají se pitvornými maskami bohatství, krásy a úspěchu. A okolní svět je podobný, hltá povrch, hltá médii přežvýkané informace, místy připomíná scénář řízený zlomyslným režisérem (sekvence se shromážděním po údajném zjevením Panny Marie). A Marcello, místo aby si konečně zvolil cestu uprostřed obecného úpadku, kdy všechny hodnoty ztrácejí smysl, zabředá do sladkého bláta hloub a hloub. Nic útěšného Fellini nenabízí, za každým humorným okamžikem je kus tragiky, nefungují ani tradiční záchranná témata jako mateřství apod. (drastická scéna se Steinerem a jeho rodinou). To všechno je nasnímáno sice s velkou porcí filmové stylizace (srovnáme-li to s pozdějším dokumentárním zaujetím Romy) a hnidopišské fascinace vizuálnem, ale přitom jaksi chladně, takřka chirurgicky přesně. Kochat se, ohledávat, analyzovat a přitom nebýt vtažen, asi tak bych popsal Felliniho "taktovku" nad touto symfonií marnosti. Sladký život je zatraceně hořký film. Hořký tím, že vidíte stylizovanou krásu a cítíte zcela prozaickou nicotu s hezkou tvářičkou. Místy snad působí dost rozvláčně, ale v konečném vyznění je naprosto mistrovský. Bravo! (16.03.2004)

Po dlouhá staletí žili lidi s představou, že jejich mocenské a majetkové elity jsou jaksi z podstaty lepší, ušlechtilejší, šikovnější než prostý plebs, a na tomhle pohledu nic nezměnily ani příležitostné revolty a revoluce včetně té nejslavnější Velké francouzské s heslem Rovnost, svornost, bratrství. Až do 1. světové války se obvykle řešilo, kolik je potřeba nemajetných služtiček a podomků u soudu, aby vyvážili svědectví jednoho váženého majitele realit, a jestli je vůbec možné lidi bez majetku pouštět k volebním urnám. 1. světová válka a velká hospodářská krize elity natolik blamovaly, že se záhy rozšířilo opačné mínění, které líčí příslušníka bohaté vrstvy automaticky jako parazitujícího zhýralce, a přesně na téhle vlně se veze i Felliniho Sladký život. Jeho filmový hrdina Marcello sice v jádru není špatný člověk, ale opakovaně podléhá svádění dekadentního záhalčivého života popkulturních a majetkových elit poválečné Itálie. Nesouhlasím s Felliniho jednostranným pohledem, ale to ještě není důvod, abych měl k filmu tak odtažitý vztah, že bych ho vyjádřil pouhými 2*. Jak jde ale čas, s Fellinim si obecně rozumím čím dál míň a mám velké výhrady k jeho neschopnosti stříhat a jít na věc. Tam, kde můžeš totéž vyjádřit dvouhodinovým snímkem, není důvod sledovat hodinu materiálu navíc jen proto, že režisér trpí nestřídmostí. Všechny ty kudrlinky, odbočky, všechny ty scény, které tam jsou prostě jen proto, že Fellinimu se to v nějakém hnutí mysli zalíbilo, spolehlivě ničí můj dojem z filmu. Tam, kde vás film nudí, je i ta nejlepší pověst a nadílka festivalových ocenění k ničemu. Celkový dojem: 45 %. (26.12.2014)

Fellini skvěle vystihl to, co lze nazývat prázdným životem. Kdo by ale ve skrytu duše nechtěl, alespoň na pár týdnů takovýto život žít? K postavám jsem necítil závist, ale rozhodně ani odpor. Tento Felliniho film, ke mě proniknul nejvíce, z celé jeho zásadní tvorby. Jednak je tato série večírků a úletů skvěle řemeslně natočena a jednak je mi blízký konflikt a rohodování mezi rodinným životem a životem nezodpovědným, plným pařeb. Volba je těžká, protože každý, nebo si to alespoň myslím, prahne po tom, co nemá. Nejsilnější scénou filmu pro mě je dialog, kdy se Marcello kamarádovi svěří, jak moc mu závidí jeho rodinný život. Na to však přijde poněkud nečekaná, šokující odpověď. Ale ve snímku je silných scén mnoho, například ta, když paparraziové, totální hyeny, a jiní obletují krásnou herečku, která je však ztělesněním absolutní povrchnosti. Bylo by toho mnohem víc, o La Dolce vita by se daly psár a určitě i byly napsány eseje. (09.03.2009)