Sladký život

Sladký život a Velká nádhera jsou velice podobné filmy a ač se budu rouhat proti všeobecnému úzu, tvrdím, že Velká nádhera je stokrát lepším uměleckým dílem. Felliniho filmy jsou pro mě vždycky takovou určitou záhadou, kdy nedokážu pochopit, co na nich všichni vidí. První polovinu Sladkého života jsem chtěl tuhle deklaraci trochu poupravit, poněvadž to vypadalo, že vyprávění dává nějaký logický smysl, a že nekoukám na ten klasický felliniovský bizár. Druhá část mě ovšem bezpečně vrátila do předem nastavených předsudkových kolejí a já u všech těch manýristických večírků ztrácel nervy a pozornost. Mnoho scén a obrazů je podle mě docela zbytečných, stopáž vražedná a postsynchrony jako vždy děsivě hrozivé. Pobavila mě nemocnice v garážích. Filmy komentující sebelásku vyšší společnosti mě obecně baví, ale jak už jsem psal výše, Velká nádhera, anebo třeba Buñuelův Nenápadný půvab buržoazie mě oslovily víc. 4/10 (02.10.2019)

Některé scény a osudy některých postav mě sice oslovily zřejmě přesně tak, jak měly, ale po většinu rozvleklé, giganticky přepálené stopáže jsem se spíše nudil. Ne tolik, abych nevydržel do konce, ale přesto dost. Rád dám Sladkému životu další šanci, protože ji určitě potřebuje, ale nijak s ní spěchat nebudu.__P.S. Nádherná Rotova hudba. (17.07.2011)

Dostals mě, Federico. Místy zdlouhavé, místy strojené a příliš mentorské, ale zároveň moudré, hluboké a mrazivě přesné. Film je jako blonďatá kráska... první půlhodinu se kolem ní nesměle točíte, ale když si jí pustíte k tělu, sevře vám srdce chladnou dlaní. A pak už je na všechno pozdě... jen čekáte až povolí stisk a vy budete moci přebrat tu armádu emocí a myšlenek. V každém z nás je kus Marcella a na každého někde čeká síť... tak hlavně skočte do té správné, abyste v ní nezemřeli, nýbrž spokojeně rozkvetli. (04.10.2007)

Na třetí pokus jsem konečně dokoukal Sladký život až do samotného konce. S neskutečným vypětím sil. Mám rád vícero Felliniho filmů, jak těch klasických (Silnice), tak i poněkud experimentálních (Zkouška orchestru), ale tahle jeho tříhodinová mozaika ze života bohaté smetánky zůstane pro mne hlavně nekonečným strašákem, kde bizardnost jednoho směšno-trapného výjevu je vzápětí poražena bizardností výjevu dalšího. Trošku jsem čekal, že se to obrátí časem na pořádné drama, kdepak, i taková chvilka vyšetřování sebevraždy je vzápětí vystřídaná dalším divokým večírkem plným onoho mravního rozkladu. Omlouvám se všem obdivovatelům filmu, moje hodnocení nevyjádřuje jeho kvalitu, jenom můj osobní přínos a subjektivní dojem. Vnímám sice myšlenku, dokonce bych dal i tři hvězdičky, kdyby to mělo možná poloviční stopáž, neboť byly spočátku i chvíle, kdy mne film dost bavil (tisková konference s hereckou hvězdou a brzy na to malý hudební koncert venku na terase). Ale sledovat 3 hodiny smršť večírků snobské společnosti bez celistvého příběhu, zato plnou pseudo-intelektuálních keců a dobové provokace bylo na mne vážně moc. Dokonce mne časem přestala bavit i jinak sympatická hudba 60. let, tak mne to úplně rozčarovalo... Jedna hvězdička z čiré úcty, druhá za půvab Anity Ekberg. 40% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (07.12.2019)

Fellini skvěle vystihl to, co lze nazývat prázdným životem. Kdo by ale ve skrytu duše nechtěl, alespoň na pár týdnů takovýto život žít? K postavám jsem necítil závist, ale rozhodně ani odpor. Tento Felliniho film, ke mě proniknul nejvíce, z celé jeho zásadní tvorby. Jednak je tato série večírků a úletů skvěle řemeslně natočena a jednak je mi blízký konflikt a rohodování mezi rodinným životem a životem nezodpovědným, plným pařeb. Volba je těžká, protože každý, nebo si to alespoň myslím, prahne po tom, co nemá. Nejsilnější scénou filmu pro mě je dialog, kdy se Marcello kamarádovi svěří, jak moc mu závidí jeho rodinný život. Na to však přijde poněkud nečekaná, šokující odpověď. Ale ve snímku je silných scén mnoho, například ta, když paparraziové, totální hyeny, a jiní obletují krásnou herečku, která je však ztělesněním absolutní povrchnosti. Bylo by toho mnohem víc, o La Dolce vita by se daly psár a určitě i byly napsány eseje. (09.03.2009)