Sladký život

Sladký život som videl už v roku 1963 v rámci Filmového festivalu pracujúcich. Bolo to v hradnom amfiteátri, ktorý zaplnili diváci vysoko nad jeho kapacitu. Dôvodom boli chýry, že vo filme "platinová samica" predvedie striptíz, čo v tej dobe bolo nepredstaviteľné. Už vtedy som si všimol, že tento film má množstvo iných kvalít, ktoré zatieňujú pôvodný motív jeho návštevy. Tento dojem silnel pri každom ďalšom zhliadnutí a v dnešnej dobe, keď človek narazí na odhalené prsia tisíckrát častejšie, ako na kvalitný film, ustúpil erotický prvok filmu úplne do pozadia. Túto veľkolepú mozaiku mám z Felliniho filmov najradšej. Fellini bol bystrým, až geniálnym pozorovateľom a pokiaľ sa nevŕtal vo svojom detstve, vo svojich predstavách, fóbiách a obsesiách dokázal nakrúcať vynikajúce filmy. Sladký život je jedným z nich. Napriek dobe vzniku je stále aktuálny. Veď predstavy našich novozbohatlíkov o "sladkom živote" sa príliš nelíšia od predstáv figúrok z tohto filmu. (04.10.2011)

Kvôli celkovo lepšiemu pochopeniu a následnému uchopeniu tejto, naprosto geniálnej, čiernobielej snímky, som sa následne rozhodol, že si ju rovno pozriem dva krát po sebe v rozpätí dvoch po sebe idúcich dní, pričom zreteľne neostanem iba pritom, aby som proste lepšie nasal celú jeho prenikavú, zväčša skazenú atmosféru, počas čoho som si ihneď uvedomil, aký Sladký život v skutočnosti „sladkým” je, ktorý skrátka nemohol vytvoriť nikto iný, než zrovna Federico Fellini, keďže "autorizmus", doslova sálal z každého jedného záberu, čo by som trebárs prirovnal, ako keď Ingmar Bergman nakrúcal legendárny počin Siedma pečať, pod ktorým si vonkoncom nedokážem predstaviť iného autora, alebo tiež niečo na spôsob Dreyerovho Utrpenia Panny Orleánskej, teda ak by som mal zájsť po časovej osi ešte hlbšie do dejín kinematografie. • Myslím si, že tvrdenie, spočívajúce v tom, že od začiatku sledujem len akéhosi bulvárneho novinára, či reportéra, ktorý sa volá Marcello Rubini, je nakoniec trochu mierne zavádzajúce, i keď sa pohybuje medzi samými paparazzmi nielen na ulici Via Veneto, kde sa to nimi vskutku len tak hemží, jednoducho povedané, že na tomto mieste je enormne vysoký výskyt týchto mimoriadne dobiedzajúcich, senzáciechtivých fotoreportérov na metri štvorcovom! Najskôr má bližšie k akémusi intelektuálovi-žurnalistovi, či povedzme koketuje i so spisovateľskou ambíciou, najmä keď sa rozpráva so svojim dobrým priateľom Steinerom, no nie je úplne jasné, čomu dá neskôr prednosť? Väčšinou ho pozorujem v obkolesení neobyčajne krásnych žien, a to menovite Maddalenou, Emmou, Sylviou, ale aj Fanny predvedie svoje nadštandardné, koketné číslo, pritom dokonca s jednou z nich (tou krásavicou s bujným poprsím) absolvuje i ikonickú scénu vo fontáne Di Trevi, súčasne snáď podčiarknuté v tom zmysle, že predtým sa najprv o tom na vlastné oči sám presvedčí, alebo taktiež dôjde i na (ne)menovaný „zázrak” alebo záverečný, Nadiin „striptíz”, ale to už by som príliš zachádzal do detailov, v podstate vtedy sa už naplno odkryl protagonistov charakter... • Totižto som si ani raz nevšimol, že by v ruke držal fotoaparát, a síce si občas niečo konkrétne zapisoval, no zvyčajne iba navštevoval dekadentnú a aristokratickú, rímsku spoločnosť, na ktorej spoznával kopec zaujímavých celebrít, čím jeho celkový "naturel", prešiel počas jedného týždňa, obzvlášť zaťažkávajúcim testom, kedy aspoň zistí, ako na tom vlastne je, čo by de-facto nevedel posúdiť ani jeho otec, keď ho bol raz navštíviť? • Pre Marcella Mastroianniho išlo o extrémne dôležitý film, vďaka ktorému sa posunul do kategórie áčkových produkcií, za čo sa mimochodom môže poďakovať jedine Fellinimu, a byť mu za to do smrti vďačným. PS: A samozrejme, že na malú chvíľu dorazí i Lex Barker. Ak sa sami seba teraz opýtate, o koho sa to jedná, tak v tomto prípade tu nemáte vôbec čo pohľadávať! Ináč rovnako ide o „ťažko stráviteľný” film, ktorý pre každého diváka určený nie je. Toľko na záver.  (22.10.2022)

Na třetí pokus jsem konečně dokoukal Sladký život až do samotného konce. S neskutečným vypětím sil. Mám rád vícero Felliniho filmů, jak těch klasických (Silnice), tak i poněkud experimentálních (Zkouška orchestru), ale tahle jeho tříhodinová mozaika ze života bohaté smetánky zůstane pro mne hlavně nekonečným strašákem, kde bizardnost jednoho směšno-trapného výjevu je vzápětí poražena bizardností výjevu dalšího. Trošku jsem čekal, že se to obrátí časem na pořádné drama, kdepak, i taková chvilka vyšetřování sebevraždy je vzápětí vystřídaná dalším divokým večírkem plným onoho mravního rozkladu. Omlouvám se všem obdivovatelům filmu, moje hodnocení nevyjádřuje jeho kvalitu, jenom můj osobní přínos a subjektivní dojem. Vnímám sice myšlenku, dokonce bych dal i tři hvězdičky, kdyby to mělo možná poloviční stopáž, neboť byly spočátku i chvíle, kdy mne film dost bavil (tisková konference s hereckou hvězdou a brzy na to malý hudební koncert venku na terase). Ale sledovat 3 hodiny smršť večírků snobské společnosti bez celistvého příběhu, zato plnou pseudo-intelektuálních keců a dobové provokace bylo na mne vážně moc. Dokonce mne časem přestala bavit i jinak sympatická hudba 60. let, tak mne to úplně rozčarovalo... Jedna hvězdička z čiré úcty, druhá za půvab Anity Ekberg. 40% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (07.12.2019)

Ani chvilku jsem se nenudila. Ani na chvilku jsem nemyslela na nic jiného. Nenajdete tu žádné vakuum. I nejmenší detaily mají obrovskou hodnotu. I když je film vystavěn jako jakási mozaika a bourá dramaturgické (i jiné) konvece, působí uceleně, všechno spolu souvisí. Je to pohled na lidi zdánlivě bezstarostné a úspěšné, jejichž životy jsou však ve skutečnosti nenaplněné a kteří spolu nedokáží komunikovat. Nejraději mám scénu v autě s vajíčkem a banánem, pak taky čekání na Madonu. - Zrůdný komentář. Ale nemám to srdce ho smazat, byl můj první. (24.10.2005)

Fellini skvěle vystihl to, co lze nazývat prázdným životem. Kdo by ale ve skrytu duše nechtěl, alespoň na pár týdnů takovýto život žít? K postavám jsem necítil závist, ale rozhodně ani odpor. Tento Felliniho film, ke mě proniknul nejvíce, z celé jeho zásadní tvorby. Jednak je tato série večírků a úletů skvěle řemeslně natočena a jednak je mi blízký konflikt a rohodování mezi rodinným životem a životem nezodpovědným, plným pařeb. Volba je těžká, protože každý, nebo si to alespoň myslím, prahne po tom, co nemá. Nejsilnější scénou filmu pro mě je dialog, kdy se Marcello kamarádovi svěří, jak moc mu závidí jeho rodinný život. Na to však přijde poněkud nečekaná, šokující odpověď. Ale ve snímku je silných scén mnoho, například ta, když paparraziové, totální hyeny, a jiní obletují krásnou herečku, která je však ztělesněním absolutní povrchnosti. Bylo by toho mnohem víc, o La Dolce vita by se daly psár a určitě i byly napsány eseje. (09.03.2009)