Amarcord

100% - Dlouho jsem nevěděl, co sem mám napsat jako koment. Ani teď to nevím. Jedná se o můj nejoblíbenější Felliniho film, a popisovat můj vztah k němu by bylo zdlouhavé a složité. Ten vztah se totiž vyvíjí s přibývajícím věkem. Poprvé jsem ho viděl ve třinácti letech. Nadchla mě tehdy především hudba Nina Roty, Štěstíčko, příjezd konkubín, a možná taky úplně jiný druh filmu, než na jaký jsem byl zvyklý (můj první Fellini...). Časem jsem začal odhalovat další kvality, těžiště mého nadšení a dojetí se pohnulo jiným směrem (sám sobě jsem se začal divit, proč se tak dojímám u čekání na nějakej parník...), a dodnes se hýbe sem a tam -kéž to tak zůstane. Felliniho Amarcord, to je óda na všechny ty maličkosti, které náš život dělají zajímavým, a kterým se obecně říká vzpomínky. (29.05.2006)

Podivnosť, ktorá si ale všetky svoje pocty zaslúži. Mne to dokonalo nesadlo, ale je to jedna z tých pravých rarít svetovej kinematografie. Môžme už len žasnúť, mladí aj starí, aké odpútané diela, niekedy tento skvelý filmový svet stvoril, ako sa dnes dusí pod nátlakom všemožných, nezmyselných ´´bezpečnostných´´ pravidiel. (18.07.2021)

jde o moje druhé setkání s Felliniho filmem. Stále se snažím hledat pro mě zajímavá díla i ve starších tvorbách slavných režisérů. Tohle však taky nebude to pravé. Afektovaná italská mentalita a "machoidní" chování chlapů mi nějak nesednulo, i když film je dobře postaven a výrazově (kamera, hudba a výprava) je silný. Svoji poetiku to mělo a připodobnil bych to Hrabalovi - kdyby byl Ital, tak by jeho povídky byly nejspíš v tomto duchu. Prostě figurky italského maloměsta citlivě podané a s lidskostí. Stylově hodně nadprůměrné, ale výsledný dojem na mě jen snad trochu silnější 3hvězdičky. [ PŘÍBĚH: 2 /// NÁLADA: 2 /// ART: 0 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (05.01.2012)

Jediná větší výtka směřuje k Felliniho mechaničnosti, s kterou dobýval svět. Amarcord naštěstí není tak smutně prázdný, jako Sladký život, protože téma evidentně k režisérovi hovořilo. Stále je to film epizodický, plný karikatur a zkratek, ale je v tom tentokrát jakási italská vitalita, vzdálená Mastroianniho strnulému pisálkovi. Jenže pohon je pořád stejný: rodina, dospívání, církev, automatizované motivy podávané ve stejné formě, až se sám Fellini jako režisér ztrácí. Z jeho kariéry se stal hlavně ten velký font, co na plakátu oznamuje další břitkou fresku, soubor předvídatelných vlastností, které slouží jen k tomu, aby obohatily filmografii v hezčím a malebnějším kabátě. Proto se chodilo do kina "na Felliniho", chodilo se na skandál. Jak nuceně a trapně zde působí scéna s obézní trafikantkou, která možná odhaluje Felliniho zvrácený vkus, ale hlavně generuje další šeptandu o obscénním filmu bez zmínky, jak je zbytek poetický a skvělý. (30.06.2012)

Amarcord nakrútil Fellini v dobe, keď už mal takmer všetky významnejšie snímky hotové. Má to byť spomínanie na jeho mladosť a dospievanie. To je v poriadku, veď títo sebastrední umelci sa veľmi radi zaoberajú sami sebou. Ale to mal potom nakrútiť film vo vlastnej produkcii a po večeroch si ho púšťať sebe a Giuliette. Čím má osloviť diváka tá nespojitá záplava epizódiek, s pitoresknými postavami, kolotočovou hudbou a hľadaním sexu, pripomínajúca roztrhnutý náhrdelník. Chcem však dodať, že Felliniho si naďalej vážim a jeho filmy mám rád, iba Amarcord ani náhodou. V záujme spravodlivosti priznávam, že som sa raz aj zasmial, a to v scénke, keď chceli dostať bláznivého a hulákajúceho strýčka zo stromu a jeden mládenec navrhol: "A co kdybychom ho sestřelili?" (24.09.2009)