Desátá oběť

Mastroianni a sci-fi komédia ? Netradičné spojenie vytvorilo netradičný zážitok. Charizmatický herec si evidentne oddýchol od žánroviek, ktorými získal slávu a odskočil si do myšlienkovo drsnej sci-fi komédie, či skor satire. Sekunduje mu okrasa Ursula Andress, ktorá v tých rokoch prežívala najlepšie obdobie, čo bolo logické, lebo hereckého talentu veľa nepobrala. Tak či onak, obom to svedčilo. Doležitý je výborný scenár a samotný príbeh, ktorý sa odohráva v roku 2000 v časoch bez vojen. Aby sa ukojila ľudská agresivita, na globálnej úrovni sa vymyslela hra na lovca a obeť. Do hry sa dostanú dvaja lovci, kedy americká lovkyňa za účasti mediálnej show musí zabiť talianskeho lovca. Tak sa z muža stáva jej desiata obeť... (11.09.2017)

Film rozpracovává v satirickém duchu řadu vážných témat a je překvapivé (což není myšleno jako hodnotící soud, ale prosté konstatování), jak společenskokritický Petri po celou dobu tohoto ducha neopustí. Vždyť příběh o institucionalizaci barbarského násilí - vydávané za jeho ovládnutí a přitom jej vlastně přenášející přímo doprostřed naší společnosti a plodící tím mezi lidmi ostudnou lhostejnost, plynoucí z pocitu, že legalizovaný akt konaný někým jiným pod rouškou všeobecné prospěšnosti naše mravní svědomí nemusí nijak narušovat - přímo volá po moralizování. Žánr komedie však není porušen a my si můžeme užívat především skvělou estetickou rovinu filmu. Neboť pokud si jako pisatel těchto řádků myslíte, že 60. léta jsou estetický vrchol posledního půlstoletí, je tento film pro vás. To nejprogresivnější reálné z 60. let (př. Jaguar E-Type) se tu snoubí s projektováním představ 60. let na budoucnost a tím samozřejmě odhalující zase jenom představy 60. let (móda, interiéry atd.). A k estetice pochopitelně patří i forma, kterou má Petri vždy mistrně zvládnutou (není se co divit, když kameramanovi G. Di Venanzovi dělal asistenta Pasqualino De Santis). (07.07.2014)

S Elio Petrim a jeho experimenty 60. let si příliš nerozumím. Rok a půl nazpátek jsem značně protrpěl jeho údajný horror Tiché místo na venkově, na druhé straně přešla od té chvíli delší doba na to, abych se dokázal ze zvědavosti odhodlat na jeho zde dobře hodnocenou sci-fi a začal doufat v zajímavý zážitek. Nic se nedá dělat, ale z Desáté oběti se vyklubala pro mě (žeby nepřekvapivě?) další Petriho nesnesitelně psychedelická (včetně otravné hudby) a intelektuálně se tvářící šílenost, která sice oplývá poutavým a nápaditým vizuálem, ale ve finále s přechodem do totální crazy frašky je to tak vše, co pozitivního o tomto zmateném experimentálním cosi mohu říct. Marcello Mastroianni mi v jiných rolích dokázal, že byl skvělým, někdy i charismatickým hercem, ale tohle je (s výjimkou jedné působivější scény) další z těch šedesátkových filmů, kde jeho výkon nespočívá vesměs v ničím dalším, než že se před kamerou po celou dobu vyskytuje s jedním rádoby cool chladným výrazem v póze intelektuála nad věcí, navíc ten ulízaný béžový účes, jakým ho zde maskéři obdařili, mi připadal až směšný. Ursula Andress mi oproti němu zase nikdy nedokázala, že by mohla být něčím víc, než kapánek přeceňovanou umělou ikonou, jejíž slávu asi nikdy plně nepochopím, aneb znám v rámci 60. let řadu daleko půvabnějších a zároveň talentovanějších hereček. Jednu hvězdu dávám za pár kreativních výtvarných nápadů a figurku jednoho z průvodců pořadem, jinak mě tato futuristická vize světa proměněného v akční reality show navzdory slibnému námětu minula a v rámci zmíněného sci-fi tématu bych Desátou oběť řadil k tomu nejslabšímu, ba až zpackanému. [30%] (02.02.2024)

Akční sci-fi satira, která v mnohém předběhla dobu. Máme tu medializaci násilí, reality TV, mobilní telefony a další v polovině 60. let nezvyklé prvky. Marcello Mastroianni v roli oběti a Ursula Andress v roli vraha tu spolu rozehrají něco mezi akčním thrillerem a romantickou komedií, díky čemuž rozhodně nehrozí záměna s modernějšími filmy typu Battle Royale nebo Hunger Games. Navíc tu má Ursula ještě lepší plavky než v Dr. No. ;-) (15.07.2014)

Při dokonalém dualismu formy a obsahu je nám tu představena Petriho vize budoucnosti, ve které již lidstvo zapomnělo a zcela rezignovalo na jakékoliv morální, etické a duchovní hodnoty (ještě lépe: lidstvo jakoby takové hodnoty ani nikdy nemělo). Vize společnosti, fungující na principech zažitého a normalizovaného fašismu, v duchovní sféře se navracející k primitivním pohanským rituálům, a v rovině všudypřítomného a nejmodernějšího entertainmentu oživující starověké gladiátorské zápasy na život a na smrt. V částečně komediálním, částečně dramatické a místy melodramatickém podání a za výrazné podpory skvělé hudby Piera Piccioniho energií nabitý film. A z dosud mnou shlédnutých Petriho filmů asi nejlepší. (věčná škoda toho debilního, producentem Pontim vynuceného konce, který veškerá témata filmu úspěšné zametá pod koberec). (24.06.2014)