Podstata strachu

Konečně jsem měl možnost kompletně shlédnout tuto hororovou sérii a musím říct, že Podstata strachu je určitě slušnou sérií, která by si určitě zasloužila větší diváckou pozornost. Jednotlivé epizody jsou opravdu rozmanité, každý si v nich určitě najde svůj oblíbený příběh (záleží na tom, jaké hororové odvětví preferujete). Samozřejmě že mají i různorodou kvalitu, ale naštěstí se tu většina dílů pohybuje okolo průměru, který neurazí. Některé jsou lepší – jiné horší, ale žádný není dle mého absolutní katastrofa. Nejvíce se mi líbil osmý díl (Skin and Bones), ale ani první (The Sacrifice), pátý (Eater), dvanáctý (Echoes) a poslední (The Circle) nejsou vůbec špatné – lehce nadprůměrné. Každý z nich mě zaujal něčím jiným (některý slušnou atmosférou, jiný svým pojetím, další hereckými výkony). Pak tu máme další slušnou várku průměrných kousků, které měli na to, aby byli lepší, ale tvůrci z nich prostě nedokázali vymáčknout všechen potenciál. No a samozřejmě jsem tu narazil i na pár jedinců, které mě neoslovili skoro vůbec (In Sickness and in Health a Chance). Ostatně o tom jsem se trošku podrobněji rozepsal u jednotlivých dílů. Nicméně zklamán určitě neodcházím, ba právě naopak. Určitě se k této sérii ještě někdy v budoucnu vrátím. (01.06.2018)

Tento nepříliš známý hororový seriál televizní a rozhlasové společnosti NBC se mi poprvé dostal do podvědomí díky Eraserheadovi a jeho recenzím na jednotlivé epizody, když byl ještě aktivní na Horror cz. Následně se všechny díly objevili na AXN a tak jsem si je samozřejmě musel obstarat. Všechny jsem je však nikdy neviděl a tak nadešel čas, abych to napravil. Zvláště když podobně jako tomu je u Masters of Horror jsou jednotlivé epizody značně rozdílné a to nejen co se režisérských postů týče, ale hlavně svým obsahem. Zápletka sice není zrovna dvakrát originální, zvláště pro ty co už mají něco nakoukáno, ale rozhodně nemění nic na tom, že bych se u toho nebavil. Ponuré stavení obklopené mohutnými zdmi ze dřeva, kříže na dvoře a tajemné trio mladých dívek, to vše zpočátku vyvolalo řadu nejrůznějších představ a tajných přání, kterak by se děj mohl dále ubírat. Čtveřice maníků mi už tak sympatická nepřišla, hlavně když mysleli spíš spodkem než svým mozkem (ale zas na druhou stranu ty děvčata každopádně nebyly vůbec k zahození). Nicméně když je nám následně poodhaleno krvežíznivé tajemství toho místa, rozjede se celkem slibná akční/hororová stránka filmu, ve které nechybí napětí, gore, krev ani emoce. Což dle mého režisér Breck Eisner zvládl obstojně. Kvalita hereckých výkonů byla rovněž slušná, takže ani po této stránce si nemůžu stěžovat. Těch necelých pětačtyřicet minut dokáže jistě uspokojit nejednoho diváka. 60% (28.05.2018)

Namlsán prvním dílem tohoto seriálu, jsem se samozřejmě hned vrhl na další, očekávajíc obdobně kvalitní podívanou. Tentokrát do režisérského křesla usedl Brad Anderson, jehož Mechanik (2004) se mi opravdu hodně líbil. Smůlou je, že dostal do rukou nepříliš zdařilý scénář s již mnohokrát omývanou zápletkou. Duchařiny mi nějak extra nevadí, ale musí obsahovat nějaké netradiční nápady a slušnou psycho jízdu, což se tady bohužel nestalo. Místy jsem se u toho i trochu nudil a hlavně se z toho postupem času stal lehce chaotický patos, který mě zklamal. A to i přesto, že začátek nebyl vůbec špatný. Eric Roberts sice nepatří mezi moje velké oblíbence, ale párkrát se už dokázal překonat a podat docela slušný herecký výkon. Což se dá říci i v tomto případě. Jeho podání drsného policajta s pohnutou minulostí bylo uvěřitelné. Hlavní hrdina si získal mé sympatie hlavně díky svým netradičním postupům a doslovné „vychcanosti“ v obírání platících klientů. Rovněž vstup do starého baráku sebou přinesl zajímavou atmosféru. Pěkné graffiti, podivné zvuky, tajemné hlasy a děsivé vidiny – to vše bylo v naprostém pořádku. Jenže potom zvítězila scénáristova bujná představivost a na řadu přišel chaotický sled událostí, který měl sice na jednu stranu ukázat temnou minulost hlavního hrdiny, ale na druhou to bylo podáno dost suchým způsobem a navíc se začalo vytrácet ono prvotní napětí. Finální rozzuzlení už nebylo vůbec překvapivé a o originalitě se tu nebudeme bavit vůbec. Podobných závěrů jsem viděl už celou řadu a mnohem lépe zpracovaných. Dokážu si však představit, že se u toho bude někdo bavit víc než já. 40% (28.05.2018)

Ani třetí díl Fear Itself nikterak nevybočil z řady a nabídl nám další slušnou várku průměrné podívané. Ačkoliv je Ronny Yu coby režisér už starý mazák, v hororovém žánru nikdy výrazněji neprorazil. Asi nejvíce mě zaujal soubojem dvou kultovních zabijáků Freddy vs. Jason (2003), ta to jeho akční kousky jsou celkem zdařilé. Nicméně tady dostal do ruky scénář s mysteriózním nádechem, který mu viditelně nesvědčil. Ne že by šlo vyloženě o špatný film, ale dá se tu narazit na spoustu slabších pasáží a na to, že stopáž neměla ani hodinu, nám mnoho opravdu zajímavé podívané rozhodně nenabídl. Začátek se však nesl v dosti záživném duchu a to nejen co se autonehody týče, ale i postupného zjišťování, že si oba hlavní hrdinové proměnili svá těla a jaké důsledky tento „zázrak“ může mít. Právě v těchto chvílích by jeden očekával rozpoutání ponurého příběhu a atmosféra měla nabírat na obrátkách – vždyť jeden byl uvězněn a ponižován ve vězení, zatímco psychopat a sériový vrah si v poklidu večer s nic netušící rodinkou a pohyboval se na svobodě. Jenže kromě několika nadávek a modřin se nic důležitého/podstatného dlouhé minuty nedělo. Jediným oživením byly ty návštěvy ve vězení a buzerování členů rodiny. Takže po této stránce zavládlo menší zklamání. Rozhodně se z toho dalo vytěžit mnohem více, ale naštěstí se tvůrci vzpamatovali alespoň na závěr. Konec je sice předvídatelný, ale konečně se objevili zase alespoň náznaky napětí a atmosféra lehce zhoustla tak jako zezačátku. Navíc happyendy nemám zrovna v oblibě. 50% (28.05.2018)

Čtvrtý díl Podstaty strachu je v mých očích prozatím jeho nejslabším článkem. Zatím jsem však ještě neviděl všechny epizody. Režisér John Landis rozhodně pro mnohé nebude žádnou velkou neznámou, ale jeho tvorba ni nikdy nepřirostla úplně k srdci. To však neznamená, že by točil špatné filmy. Vždyť některé se dodnes těší docela slušné divácké přízni. Jenže příběh, kterého se ujal, stál již od samotného základu na velmi vratké stoličce. Hororový fanda si ve skutečnosti musí počkat až na samotný závěr, aby alespoň trochu ukojil svá očekávání a potřeby. Celá zápletka se totiž soustředí především na svou dramatickou stránku a strachu hlavní nevěsty z budoucnosti. Na tom by nebylo nic špatného, ale bylo potřeba vytvořit potřebnou atmosféru a napětí, které nám tu však bylo dávkováno mírou opravdu nepatrnou. Je tu spousta dialogů, ale většina je dost nezáživných, některé situace jsou zbytečně zdlouhavé a jak se následně ukázalo, scénárista měl docela problémy i s logikou. Což je ovšem dost důležitý prvek, pokud si hrajete s podobnou zápletkou, jenž má vyvrcholit (ne)očekávaným zvratem předcházejících událostí. Tady jsem jim však to šokující odhalení moc nesežral. A to byl celkem velký problém. Co na tom, že herecké výkony většiny zúčastněných nebyli zas až tak tragické, no popravdě děvčata mi byla každopádně víc sympatická než jejich mužští protějšci, když místo stupňujícího se napětí, jsem se spíš čím dál víc nudil. Není však potřeba z toho dělat zas až moc velkou vědu. V každé hororové sérii, nebo seriálu se vždy najde nějaký ten díl, který je slabší než ty ostatní. 30% (28.05.2018)

Gordon je starý mazák a ví, co na diváky platí a i zde dokázal vybudovat celkem obstojnou atmosféru a slušnou dávku napětí. Nepotřeboval k tomu ani moc prostředků. Úplně si vystačil s jednou menší policejní stanicí, minimem postav a hlavně s velmi působivým záporákem. Náš lidojed vzbuzoval hrůzu už jen svým zjevem (jeho zkažené zuby mi nahnali husí kůži po celém těle) a to měl ještě v rukávu několik trumfů v podobě voodoo praktik a metamorfózy. Ani jeho protivnice si však nevedla vůbec špatně. Elisabeth Moss je vcelku sympatické děvče, což bylo samozřejmě plus, ale její postava se hlavně chovala vcelku reálně a nestala se z ní žádná ženská obdoba Ramba. Těch čtyřicet minut uteklo sakra rychle a já bych si klidně dal i o něco delší porci. Některé hluší místa byli skvěle vyplněny hláškami tlustého policisty Steinwitze, který rozhodně nebyl vzorným příkladem správného poldy, ale jeho počáteční přirovnání s Mlčením jehňátek, bylo vcelku trefné. Stejně jako jeho pojídání pizzy bylo nechutné. Jen mě trošku zamrzelo, že slibně rozjetá zápletka, byla nakonec ukončena (v mých očích) nepříliš zdařilým závěrem. Já mám ale stejný problém skoro se všemi díly Fear Itself, které jsem až dosud viděl. Jakoby jim vždycky došli těsně před cílovou rovinkou tvůrčí nápady. 60% (29.05.2018)

Když jsem zjistil, že se šestý díl týká zombie tématiky, moc se mi do něj nechtělo. Tohle téma mi nikdy nepřirostlo moc k srdci a navíc v televizním podání, jsem si celkovou kvalitu raději ani nechtěl představit. Režisér Darren Lynn Bousman rovněž nepatří zrovna k mým největším oblíbencům – jeho tvorba je jako jízda na horské dráze, ale několikrát mě už dokázal celkem mile překvapit. No a jelikož chci mít Fear Itself kompletně shlédnuto, překonal jsem se, pustil si tento díl, no a nakonec jsem nebyl ani tolik zklamaný. Je to sice hodně průměrná podívaná, ale dá se tu narazit na několik pozitivních věcí, které určitě stojí za pozornost. Především je to postupně rozvíjející se atmosféra, která nám nabídne několik (lehce) na nervy brnkajících momentů. Počáteční zmatenost hlavní hrdinky a její postupné poodkrývání toho co se vlastně stalo, bylo v pohodě, ovšem jen do chvíle, kdy se začali objevovat střípky událostí z novoroční akce, které jen zbytečně zdržovali slibně se rozjetý děj. On celkově mi ten zmatený střih moc nesedl, ale viděl jsem už horší. O to víc jsem si pak vychutnával její postupnou cestu z baráku do domu přítele, během které musela několikrát čelit útokům nakažených. Žádné přehnané efekty, občas došlo i k několika zajímavým zvratům (no spíše situacím) a hlavně to mělo svižné tempo. Potom ovšem přišlo finální vyvrcholení a tady jsem se opět dočkal závěru, který se mi moc nelíbil – no a popravdě i lehce postrádal logiku. Ať si to každý přebere, jak chce, ale dle mého ta konečná pointa byla blbost. 50% (29.05.2018)

Bezesporu jde o první díl z celé Podstaty strachu, o kterém se dá dost pochybovat, zda jde skutečně o hororovou povídku. Spíše bych se přiklonil k dramatu s psychologickým podtextem. Přestože ho spousta lidí hodnotí celkem kladně, mě moc nebavil. Nejde však o nejhorší kousek, který mi tento seriál nabídl. Zápletka jako taková si není zrovna nejoriginálnější, protože filmů s nejrůznějšími komunitami, ze kterých je téměř nemožné se dostat, jsem už viděl opravdu hodně, ale režisérce Mary Harron se podařilo vytvořit vcelku snesitelnou atmosféru a hlavně ve druhé polovině se dočkáme i několika dramatických momentů, jenž nejednoho probudí z lehké letargie. Lidská blbost a zaslepenost nezná mezí, zvláště jsou-li ve finanční tísni, ale nepročíst si pořádně smlouvu může jen opravdový hlupák. Jasně, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají – ale já neuznávám žádné půjčky ani už vůbec se nehodlám připojit k nějaké komunitě. Možná proto budu asi bydlet v takzvané „králíkárně“, ale to je jen můj problém. On taky náš pár neměl ani páru, do jakých malérů se dostal, ale již v prvních náznacích že mi bude někdo určovat, co mám a nemám dělat, kdy můžu a nemůžu mít děti, bych vzal nohy na ramena. Jenže i v tomto je obrovský problém. Lidé v pozadí Otčiny mají dlouhé prsty a nikde před nimi nejste v bezpečí. No a právě druhá polovina se rozjede ve vcelku slibné drama, během kterého Bobby zjišťuje, že jeho sousedé nejsou žádná neviňátka a pokud se nenecháte šmírovat a porušíte nějaké ty pravidla, může to s vámi, nebo s vašimi blízkými dopadnout hodně špatně. Ani v těchto chvílích jsem však nezaregistroval nic „hororového“. Malinko se přitvrdilo to ano, ale jestli nůžky v krku a finální záběr měli být vrcholem tohoto dílu, tak to pardon. V mém případě tohle moc nezabralo.40% (30.05.2018)

Osmý díl je mnohými označován za vůbec nelepší co nám Fear Itself mohl nabídnout a já musím prozatím s tímto tvrzením souhlasit. Není to sice absolutní bomba, ale oproti některým svým předchůdcům jde zcela určitě o velmi kvalitní podívanou. Wendigo zřejmě Larryho Fessendena muselo rovněž posednout, protože se tomuto mýtickému stvoření s kanibalskými choutkami věnoval ve své tvorbě opakovaně. Je to však jen a jen dobře, protože v tomto případě odvedl opravdu slušnou práci a nejednomu divákovi naservíroval opravdu chutnou podívanou se všemi potřebnými ingrediencemi. Lidského masíčka tu bylo dost, ponurá atmosféra se nám zažere pod kůži již po úvodních pěti minutách a nepustí se nás až do samotného závěru. Samozřejmě nesmí chybět ani slušná dávka napětí a na nervy brnkající závěr. Ten byl ze všech dílů nejpovedenější. Jen mě trošku zamrzelo, že se souboj mezi bratry odehrál mimo záběr kamery. Přitom právě to mě zajímalo asi nejvíc. Což je z mého pohledu trochu škoda. Ale zas na druhou stranu jsem se dočkal kvalitního hereckého výkonu Douga Jonese, který byl jasným tahounem celého příběhu. V jeho podání dostal celý děj punc nezapomenutelné podívané. Doslova z něho šel mráz po zádech. Velmi dobrou práci samozřejmě odvedli i maskéři. 80% (30.05.2018)

Tak vlkodlačí tématika ve Fear Itself do této doby ještě překvapivě nebyla, takže jsem byl hodně zvědavý, jak si s tím Dickerson poradí. Jeho tvorbu zas tak dobře nastudovanou nemám, ale měl jsem tu smůlu, že jsem viděl film Bones se Snoopy Doggem a ten byl opravdu hodně špatnou podívanou. Tentokrát se s tím sice popasoval o něco lépe, ale žádná sláva to tedy rovněž nebyla. Devátý díl mi přišel jako variace na vlkodlačí komedie, přestože mělo jít údajně o čistokrevný horor. To mi však ani při troše dobré vůle rozhodně nepřipadalo. Hlavní hrdina byl v rámci možností celkem sympaťák, ale jeho výkon byl hodně průměrný. Stejně jako u zbytku osazenstva. Co se atmosféry týče, tak pasáž kdy byl na veterinu dopraven chlupatý tvor, byla vcelku zdařilá a nabídla i zajímavou atmosféru. Navíc vlkodlačí maska nebyla vůbec špatná, ba právě naopak. Jenže podobných momentů tu bylo opravdu poskrovnu. Spíše se tu hlavně kecalo a nějaká pořádná akce se objevila až v samotném závěru. Což ovšem u mnohých vyvolalo spoustu otazníků, zda to chlapci už trošku nepřehnali. Podstata strachu mi však nabídla už několik slabších zážitků, takže nakonec přece jenom zůstanu u toho průměru. 50% (30.05.2018)

Jeden by si řekl, že už ho u této hororové série nic nemůže překvapit, ale jak vidno tak opak je pravdou. Máme zde další psychologické drama obalené do mysteriózního nádechu, při kterém zůstane nejednomu divákovi doslova rozum stát. Desátý díl totiž rozhodně nepatří mezi nejoblíbenější epizody Fear Itself a já se tomu ani moc nedivím. Ještě teď jsem lehce zmatený z toho, co mi zde John Dahl nabídl za podívanou. Ona ta samotná zápletka vypadá na první pohled docela zajímavě, ale jen zhruba do své poloviny, protože potom zjistíte, že tady spousta věcí nedává moc smysl. Jasně bylo jistě tvůrčím záměrem nahlodat divákovu představivost a reálné myšlení, ale když je hlavní hrdina chová jako absolutní kokot a jednotlivé „zvraty“ nefungují tak jak by měli, je to prostě špatně. Osobně bych hned po tom prvním konfliktu a následném objevení svého druhého já vzal nohy na ramena a pelášil pryč. Jasně, ve stresu a s chorou hlavou neuvažujete zrovna racionálně, ale kdyby to všechno nevypadalo alespoň tak strojeně a nudně. Těch čtyřicet jedna minut se neskutečně vleklo a přitom by to stačilo stáhnout na polovinu. Rozhodně by to mělo mnohem lepší efekt a jiskru. 30% (31.05.2018)

Co by to byl za hororový seriál, kdyby se alespoň v jedné epizodě neobjevila i duchařská seance a duchové. Jenže právě toto téma už je značně vyčpělé a zvláště v televizním podání to mohlo dopadnout dost tragicky. Naštěstí se tak nestalo, protože Rob Schmidt se rozhodl zacílit hlavně na mladší publikum a navíc do toho scénárista přimíchal i nádech detektivky. Diváka sice neohromí příliš ponurá atmosféra, ale několik slibných momentů se tu přece jenom objevilo a hlavně se u toho nebudeme ani moc nudit. Obě děvčata totiž během jejich pátrání čeká několik podivných situací, při kterých se tu a tam objeví i náznaky napětí. Nebylo to sice nic nervy drásajícího, ale kupříkladu scéna u bazénu, byla vcelku dobře udělaná. Jediné co trošku zamrzí je fakt, že se tady mohlo alespoň malinko přitvrdit. Ale to je věc názoru. Možná by to tomuto kousku spíš ublížilo. I tak je to ale docela stravitelná podívaná, která si své přívržence jistě najde. Co se hereckých výkonů týče, tak ty byly rovněž na průměrné úrovni, ostatně stejně jako celý tento díl Podstaty strachu. 50% (31.05.2018)

Moc jsem nevěřil, že by mě právě tato zápletka mohla moc bavit, ale dvanáctá epizoda Podstaty strachu nakonec dokázala docela mile překvapit. Hlavní zásluhu na tom měl především samotný přístup Ruperta Wainwrighta, který velmi pěkně promíchal přítomnost s minulostí a zároveň z toho nevznikl chaotický guláš plný zběsilého střihu, který by nedával ani hlavu ani patu. Což se samozřejmě kladně projevilo i na samotné atmosféře a mému pohledu na dané téma. Je ovšem pravdou, že ostýchavý Stephan si mé sympatie příliš nezískal, ale za to Eric Balfour ano. Přitom jsem ho až doteď měl za dost průměrného herce, nebo se spíše moc často objevoval v nepříliš kvalitních filmech. Kdežto tady měl svoje charisma, odvedl slušný výkon a po zásluze patřil k tomu nejlepšímu, co nám Ozvěny nabídly. Nesmím však samozřejmě opomenout ani půvabnou Camille Guaty, která se své dvojrole zhostila rovněž v rámci svých možností vcelku obstojně. Především pak kokety Zeldy. Tento díl nám sice nenabídne hutnou dávku napětí, ale to neznamená, že by mysteriózní atmosféra neměla své kouzlo. Jak už jsem poznamenal, hlavně minulost byla ztvárněna téměř bezchybně. Interiér, hudba, tanec, šaty – prostě vše co k začátkům dvacátého století patřilo. 60% (31.05.2018)

Podstata strachu se pomalu ale jistě dostala ke svému konci. Tento povídkový seriál potažmo jeho samotné epizody měly různorodou kvalitu i příběhy, ale většina z nich se pohybovala okolo průměru a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Třináctý díl však rozhodně patří k tomu lepšímu, co nám zde bylo naservírováno. Což bylo samozřejmě jen a jen dobře a myslím si, že šlo o důstojné rozloučení s Fear Itself. Přesto všechno si myslím, že Eduardo Rodriguez nedokázal vyždímat všechen potenciál, který se tu nabízel a jeho dílo mělo v některých ohledech značné rezervy. Což byla docela škoda, protože začátek měl slušně našlápnuto k opravdu dobré podívané. Po čarodějnickém úvodu se totiž přesuneme do chaty, kterou po příjezdu všech důležitých postav začne obklopovat hustá temnota. Jistě všechny napadne srovnání s Mlhou, ale tady jde spíše o kombinaci více filmů najednou. Což nám mimochodem potvrdí i ukázka toho, jak se někteří jedinci nakazí. Nejde však o zombie nákazu, ale spíše o něco podobného jako bylo k vidění v REC. Právě v těchto chvílích atmosféra gradovala, napětí bylo rovněž na velice slušné úrovni a vše směřovalo k velkolepému finále. Jenže to se nestalo. Na scéně se sice objeví Victoria Pratt, pro kterou jsem měl svého času docela slabost, no a poodhalí nám skutečné tajemství našeho pána spisovatele – jenže ten závěrečný až ochotnický ženský souboj mi lehce pokazil jinak dobrou náladu. 60% (01.06.2018)