Karamazovi

Ráda bych napsala, že jsem se k Bratrům Karamazovým dostala nějakou romantickou cestou, kupříkladu prostřednictvím zamilovaného studenta, s kterým bychom vysedávali v podkrovním pokojíku nad zažloutlými stránkami a dojímali se nad drahocennými myšlenkami prostřednictvím levného alkoholu, ale to bych bohužel lhala přímo čunkovsky. Ráda bych napsala, že jsem před lety odpověděla na otázku svého otce, co mi má přivézt ze služební cesty, skromným "co tě cestou cvrnkne do nosu, tatínku," jenže jsem coby spratek rozcapený projevila touhu po pěkné knížce. Ráda bych napsala, že moje matka poté, co mi táta po návratu předal tři svazky, aby pod vahou toho třetího potupně klesla má jedenáctiletá kolena, projevila nadšení nad jeho péčí o můj duchovní rozvoj, ale skutečnost je taková, že pronesla nejčastější partnerskou větu: "A jinak seš normální?" Ráda napíšu, že tatínek projevil vysokou inteligenci pro náš rod typickou a prohlásil: "Najdeš tam všechno, co lidi trápí odjakživa a nikdy to nevyřešej. Ne proto, že jsou blbí, ale proto, že je toho strašně moc, co je zaslepuje. Lidi u nás toho zaslepuje tolik, že knížky jako tyhle strkaj do antikvariátů a tvářej se, jako by všechno z Ruska mělo jedovatý zuby, stejně jako se dřív tvářili, že je naše svatý poslání jim lízt do zadku. Prostě si pamatuj, že lidi jsou ovce, ovce tvořej stádo a stádo nemyslí, stádo tak akorát všechno zdupe!" Ráda napíšu, že Míťa, Váňa, Aljoša a jejich milovaní a nenávidění se mnou pro/pře/žili pubertu, první lásky, x tříd, druhé lásky, několik stěhování, několik zaměstnání a mnoho cest a návratů a jejich místem na stupni vítězů mých ostránkovaných přátel od té doby nic neotřáslo. Ráda bych napsala, že jsem do kina vyrážela dychtivě a radostně, ale musím s hanbou přiznat, že jsem vyrážela obtěžkána nemalou dávkou skepse. Zato ráda napíšu, že jsem se propadla do jiného a přitom známého světa a že jsem v pekle stalinské huti, místa, které mělo zabít božství, našla ne božské okamžiky, ale božských 110 minut božského herectví, umění a myšlenek. Nerada bych napsala, že mě překvapuje, kolik u nás máme skvělých herců a dalších filmových a divadelních osobností, tudíž to nenapíšu, protože mě to díky tomu, že účinkování v nepovedeném seriálu nepokládám za příznak degenství bez mozku, stejně jako za totéž nepokládám setrvávání v nenáviděné práci, aby se děti najedly a šatstvo zůstalo celé, nepřekvapuje. Nerada bych napsala, že mi vadilo vypuštění legendy o Velkém inkvizitorovi a příběhu starce Zosimy a že mi nakrčilo nos přidání civilní linie, a psát to nemusím, protože obojí chápu. Nerada bych napsala, že se po dlouhé době objevil slušný český film, protože populární plivání na český film pokládám za orwellovské bečení "světové dobré, naše špatné" a mnoho českých filmů pokládám za mnohem víc než slušné. Zato napíšu velmi a nesmírně ráda, že se podle mého názoru jedná o film mimořádný a že dnes, prvního červencového večera roku dvoutisícího osmého řadím jeden z českých filmů do své osobní filmové TOP. (01.07.2008) (menej) (viac)