Kvílenie vlkolakov

Začátek dlouhé hororové série. Moderátorka je pronásledována vlkodlakem, což ona neví, ale velice brzo zjistí. A už se jde na věc, nebot je vržena přímo do lůna jejich komunity. jsou tu opravdu krásné záběry na měnící se lidi, moc pěkný triky. Vlci vypadají krásně . Děj je pěkný a pořád se něco děje,vše má dobrý spád a akci, konec je celkem jasný, jak to taky u hororu může jinak dopadnout než dobře.... (28.08.2012)

S významnými vlkodlačími filmy jako by se na začátku 80. let tak trochu roztrhl pytel. Joe Dante (později natočil např. Gremlins) se rozhodl konkurovat trháku American Werewolf in London Johna Landise snímkem THE HOWLING. Do týmu se mu podařilo získat i renomované specialisty Roba Bottina a Ricka Bakera, kteří odvedli vynikající práci právě na maskách v Americkém vlkodlakovi. Nutno ovšem dodat, že tentokrát nebyl výsledný efekt zdaleka tak přesvědčivý jako v Landisově filmu. Přesto nelze Howlingu upřít jisté kouzlo, kterému ve své době podlehlo nemalé množství diváků. Poměrný úspěch zajistil filmu i několik pokračování. Vytí vlkodlaků od svého vzniku nechybí v žádné horrorové encyklopedii, a bývá často vyzdvihováno předními kritiky. Je velice zajímavé srovnávat při čtení Encyklopedie fantastického filmu (vyšla v roce 1993 ze spolupráce časopisů Cinema a Ikárie) názory těchto publicistů s míněním našeho předního scifisty Pavla Beneše. Podle něj Howling nevyváženě balancuje na hraně mezi parodií a horrorem, kdežto jeho zahraniční kolegové pokládají film vesměs za vydařený počin: „Opravdu hrůzostrašný snímek, který je něčím víc než pouhou sérií šokujících vražd. Kdyby měl známější herce a o něco lepší scénář, mohl být živoucí klasikou“, tvrdí R. E. Geis z britského časopisu Screen International. Film na tuzemského (horrorové mytologii nepřivyklého) diváka, působí skutečně místy trochu obskurně, což způsobuje podvědomé nutkání hledat v něm parodickou rovinu. Tomuto dojmu by mohlo napomáhat i množství vtipných narážek a odkazů (kreslená Červená Karkulka v televizi, diskžokej Wolfman Jack, výtisk Kvílení Allena Ginsberga atd). Jedním z nejpodivnějších zážitků, jaké The Howling nabízí, je pohled na párek pářících se vlkodlaků, prskajících rozkoší. Naopak asi nejsilnějším (možná nechtěně filozofickým) momentem zůstává scéna, v níž se jedna z ženských hrdinek promění v přímem televizním přenosu ve vlkodlaka, a my sledujeme následný rozhovor štamgastů v baru: „To bylo jen v televizi. Nebyla to skutečnost!“ tvrdí jeden. A druhý mu s klidem opáčí: „To ještě neznamená, že se to nemohlo stát.“ [Napsáno v září 2006 pro blog Horror, Chlast & Rock'n'Roll.] (01.09.2007)

Spolu s akčnými Dog Soldiers britského režiséra Neila Marshalla, vnímam The Howling ako najlepší a najhrôzostrašnejší werewolf movie, aký som kedy videl a v rámci plejády hororov, ktorú priniesli pre tento žáner nezvyčajne plodné osemdesiate roky, ho považujem za jeden z najvýraznejších výtvorov vôbec. (27.05.2010)

Ten film má nakonec příjemně vzestupnou tendenci. Začátek je hrozný a chaotický, po přesunu na ostrov se ustálí psychologie a divák pobere tvůrčí záměry a poslední třetina je dokonce velmi dobrá (pasáž po zapálení stodoly možná i výborná). Škoda celkové křečovitosti a absence tvůrčí iniciativy, potenciál odvážné formy nemusel končit u vlkodlačího sexu a odhalené Elizabeth Brooks, které bych okamžitě přidělil roli v Pobřežní hlídce. 55% (05.03.2020)

Tak další zářez ze 101 horrorů, které musíte vidět než umřete za mnou. A musím říct, že jsem z toho byl dlouho trochu rozpačitý. Ten rozjezd byl tak podivně nijaký, až jsem si tu knihu musel vytáhnout z knihovny, nalistovat a přesvědčit se, že koukám opravdu na správný film. Naštěstí se to ve druhé polovině překlopilo do správné roviny a atmosféry. Některé triky byly fajn, některé postavy dost divné, film neustále kličkoval mezi dobrou atmosférou a až tragikomikou. Nakonec to bylo docela fajn, ale že by tohle patřilo k tomu lepšímu z vlkodlačích kousků? Moc ve vlkodlačích filmech tedy nejedu ale o pár lepších bych věděl. (31.03.2014)