Synecdoche, New York

Je těžké zorientovat se v Kaufmanově chápání světa. To co představuje Synecdoche, New York se nedá označit za synekdochu jako takovou ale spíše za ideogram plný tradičně bizardních Kaufmanovských trademarků. Minimalismus kontra maximalismus jdoucí ruku v ruce v tomto bezútěšně deprimujícím zato bohémském světě. To co hlavní hrdina vidí nemá vztah k vnějšímu světu. Svět vypadá jinak než jak jej vnímá. Čas jakoby se zastavil a toužebná iluze umírání se tak natáhla na několik předlouhých let vystlaných jedním snem o divadelní hře reflektující skutečný život. Nestačí, že sám člověk je nedobrovolnou součástí tohoto divadelního představení. Ještě, aby se účastnil jeho zrcadlení se v jednom zapomenutém hangáru. Zda-li pak Kaufman nezapomněl při vytváření alternativního New Yorku na budovu z níž vede portál do hlavy Johnu Malkovichovi? Nebo nejede zrovna teď v nějakém výtahu spisovatelka Susan Orleanová autorka románu Zloděj orchidejí či nevedou nitky až k domu Joela Peryshe snažícího se zapomenout na svou lásku Clementine? Synecdoche, New York jakoby spojovala všechny Kaufmanovy předešlé nápady do jednoho jediného divadelního představení, v němž je tak těžké nakouknout za roh. Synecdoche, New York není radostně úchylnou hříčkou jak je zvykem u filmů natočených podle Kaufmanova scénáře, spíše se jedná o hru plnou bolesti a pocitů strachu ze smrti, které doprovázejí každého člověka.7/10 (17.03.2009)

Příběh o muži, který se dychtivě, bezmocně snažil režírovat něco, čeho mohl být maximálně hercem. Málokdy se vidí tak přesné vykreslení jednoho života, mizícího pod nátlakem strachu z nicoty. Cadenovo pohlcení hrůzou z umírání se postupně mění v touhu vybudovat něco monumentálního, pravdivého a nezapomenutelného; staví repliku velkoměsta v životní velikosti a nutí stovky herců hrát šedivé myšky v jeho ulicích. Jenže nakolik jde Cadenovi o divadelní představení a nakolik o repliku méně útrpné podoby vlastního života? Nakolik dokáže být herec jeho samého skutečnější, než on sám? Jak může jeho dílo dosáhnout finální podoby, když taková logicky neexistuje? V samém závěru už pouhá troska titulní postavy bloumá mrtvými kulisami, naslouchá působivému řečnění "režiséra" a Synecdoche se hned po prvním vidění stává jedním z nejlepších filmů, které jsem kdy viděl. Síla slov o životě graduje, vrcholí a máchá diváka ve fatalisticky silném ztvárnění zoufalství osamělosti. Krásný scénář, krásné nápady, dávka humoru, zajímavá symbolika (hořící dům), bezchybně umístěná hudba, pozoruhodné zacházení s dějovými rekvizitami a zvláštní, ale nezaměnitelní herci - to vše je filmu vlastní. Mysl zůstává zaměstnána od začátku až do konce... a vlastně i dlouho potom. A rozhodně má co zpracovávat... "Jak tě lidé, kteří tě obdivovali, přestávají obdivovat, jak umírají, jak jdou dál, jak se jich postupně zbavuješ, jak se zbavuješ své krásy, svého mládí, jak na tebe svět zapomíná, jak poznáváš svou pomíjivost, jak začínáš ztrácet své vlastnosti jednu po druhé, jak zjišťuješ, že tě nikdo nesleduje a nikdy nesledoval, přemýšlíš jen o jízdě. Ne o odjíždění odněkud, ne o přijíždění někam, jen o jízdě, o odpočítávání času. Teď jsi tady. Teď jsi... pryč." Mimochodem, znáte význam slova synekdocha? 10/10 (12.12.2009)

Kaufman nastavuje postavám, divákovi a hlavně sám sobě (dvojí až trojí) zrcadlo. Jde o jakousi formu tvůrčí sebereflexe, kde se prolíná fikční realita s divadelní fikcí. Hlavní postava se postupně v této hyperreálné achronologické šmouze, kde zdánlivá realita je více reálná než realita samotná, začíná ztrácet. Jenže je to vlastně důležité obě roviny rozpoznat? Všechny postavy včetně té hlavní stejně prožívají svůj život, jsou jeho hlavními hrdiny. Režisér snažící se vytvořit více pravdivý život než je jeho samotný, plně ho ovládnout, posléze zjišťuje, že ten skutečný, který už od fikce nedokáže ani rozlišit, zrežírovat nemůže. Stává se "pouze" hlavním aktérem a poslouchá pokyny odněkud "shora". Obě roviny se spojují, jeden (životní) cyklus končí a prostor věčnosti je naplněn lidskou pomíjivostí. Synekdocha, New York. [==] Nebo je celý film jen o jednom velkém nenaplněném očekávání, kdy režisér-hlavní postava nedokáže zrežírovat, ač masterpiece, jeden divadelní kus, resp. nedokáže si uvědomit, že režíruje nezrežírovatelné a neustále se snaží hledat cesty k samospásné inspiraci? Vlastně to celé působí dost donquijotsky, jako by hlavní hrdina byl Ztracen v La Mancha. Anebo je to jen o tom, že detailně zanalyzovat a rozklíčovat Kaufmanovo dílo, režijní prvotinu, dokáže jen on sám a já tu píšu nesmysly. Možná druhá projekce napoví. (19.10.2014)

Charlie Kaufman jako postmoderní intelektuální nástupce Woodyho Allena dochází svým ,,prvním" (jak příznačně paradoxní!) filmem na samou mez možného naračního experimentu...jestli byly jeho scénáře vždy originální a neopakovatelně své, pak scénářem k Synecdoche, New York došel k hraniční oblasti postmoderního filmu - jeho synekdocha (použití názvu části pro celek nebo opačně) v názvu je sice lehce dešifrovatelná, zvláště druhá část snímku se ale coby postmoderní fikce přestává vymezovat oproti ,,příbuzným" uměleckým směrům, zvláště surrealismu a magickému realismu, a zdánlivě s nimi splývá... Pokus hlavního hrdiny o vytvoření absolutního dramatického zážitku, v němž prorůstá realita a fikce, je vlastně příznačný i pro samotný film, hranice obého se záměrně stírají a divák má mnohdy problémy s orientací. Záměrné porušení linearity času, prolínání časových rovin, struktura příběhu prolínající se s metapříběhem, intelektuální konstrukt reflektující intelektuální konstrukt, řetězení absurdit... A přitom jako každý Kaufmanův scénář je i Synecdoche, New York velmi autobiografický a autor v něm popisuje hlavně své deprese a vnitřní běsy. Existenciální rovina se v druhé polovině překlopí v experimentální, což ale ještě zvýrazní základní lidské otázky - Kdo jsem? Proč jsem? Kam směřuju? Sokrates prý prohlásil, že dítě se stává dospělým v okamžiku, kdy se poprvé tváří v tvář střetne se smrtí...a řečeno synekdochou - západní civilizace je nemocná v tom, že se snaží vytěsňovat tenhle zážitek, co nejdéle je to možné... Je to konstrukt, ale nepokusil se Kaufman natočit jen svou Synekdochu, Život? Podobné filmy: Adaptace, Věčný svit neposkvrněné mysli, 8 1/2 (17.03.2009)

3* - jako vyjádření zmatení a asi i nepochopení, nikoliv průměru nebo snad průměrné filmařiny. Charliemu jsem doteď rozuměl (alespoň myslím) a 'soucítil'... takže si buď počkám na další film, nebo až mi bude tolik co jemu, tak se pokusím ještě jednou pochopit. Do té doby ale Synecdoche asi nechám být. Pořád ale Kaufmanovi bezmezně věřím! (15.03.2009)