Synecdoche, New York

Synekdocha, život a 1/2. Nebudu nijak zastírat, že režijní debut Charlieho Kaufmana osloví především melancholiky se sklony k depresím a že je nutné k alespoň částečnému pochopení ho vidět několikrát. Oceňuji ale jeho nesmírně podvratnou formální stránku, která je věrná titulní synekdoše v názvu: vypravěčsky jsme neustále klamáni, protože až zpětně po některých scénách se dozvídáme, že šlo o fiktivní konstruk uvnitř modelu, stylisticky je sice většina scén snímána v celcích, ale až krátce poté se díky velkému celku dozvíme, že tohle nebylo doopravdy, ale uvnitř konstruktu. Jednoduše: tenhle debut má nápadů na rozdávání a zatímco u první poloviny lze oceňovat výborně zahrané a především napsané, žijící a skutečně dýchající postavy ocitájící se v bizarních scénách, druhá je svéráznou variací na Felliniho 8 a 1/2 a opravdu komplexně postihuje mnohdy černohumorné lidské žití, resp. přežívání. Ještě že u Charlieho Kaufmana to je jen stav mysli, jinak by diváci po zhlédnutí houfně páchali hromadné sebevraždy. 10/10 (03.03.2009)

Charlie Kaufman je magor, a to ne v tom nejlepším slova smyslu a použít označení genius se zrovna nehodí, protože natočit uhozenej film, kterej si hraje na to, že tak debilně má vypadat, přitom tak sám debilní je, není žádná věda a dokáže to každej. By mě zajímalo, co se tomu pošukovi honí hlavou, když něco takovýho lidem připravuje. _ Ono dát plný počet a dělat, že jsem rád že jsem to nepochopil, je docela stupidní. (14.03.2009)

Skoro mi přijde, že tenhle snímek potřeboval víc Kaufman než já a možná to platí o všech jeho kusech, jenže tady mě to prvně bolelo. Má to krásný nápady, má to spoustu myšlenek, ale moc to tlačí na jedno téma s tempem prorůstající deprese. Chápu, že je to účel a chápu, že vlastně Charlie natočil přesně to, co chtěl. Já to jen nejsem schopnej unést a tu jeho krizi jsem radši snědl v Anomalise. Tady je příliš zla i na mě. (03.12.2017)

Charlie Kaufman se poprvé vydal tam, kde už byl někdo před ním. Synecdoche, New York je jeho jediným filmem, v němž neobjevuje nové světy, ale pokouší se sumarizovat ty existující. Skeptický postoj k možnostem poznání světa a lidí propracoval lépe David Hume, na umělecké a vztahové neurózy je tu Woody Allen, krizi sebeidentity a existenciální propady pojal hlouběji Franz Kafka, problém bytí versus bytí sám sebou Kundera a absurditu třeba Trier. Možná lze vnímat Synecdoche, New York jako paralelu hlavní postavy k autorovi, portrét člověka, který chce stvořit své životní dílo- a vetknout do něj celou svou bytost, všechny vředy a hnus bytí, jakési mýtické propojení reálné a imaginativní polohy. Ale bohužel mi připadá, že Kaufman stárne způsobem, v němž hravost nahradila zoufalá touha maximalisty zanechat odkaz. Jeho hlava mu přerostla přes hlavu. (30.03.2009)

Podivně krásné a krásně depresivní představení, při jehož sledování jsem si připadal, jako kdyby se mi smutný klaun,ten nejsmutnější klaun, co znám, snažil otevřít oči tím, že mi je narve do žil, aby putovaly mojí oběhovou soustavou a tak si prohlédly všechen ten pulzující hnus, který se může každou další chvílí rozložit na NIC...a já si pak uvědomil, že můj život je jen pokus o špatný vtip, kterému se já nikdy nezasměji, a který je navíc vyprávěn dost krátce na to, abych ho stihl pochopit. Charlie Kaufman mi v tomto filmu ukázal své deprese a strachy a stihl tak odhalit i strachy mé...a určitě nejen ty mé. Tenhle New York, který postavil, je každého z nás. Geniální...nelítostné 100% (22.04.2009)