Pán času - Série 14

Mé dojmy ohledně nové řady Pána času jsou vesměs pozitivní, i přes to, že se určitě nejedná o perfektní počin. Mohl bych se tady dlouze vypisovat o tom, jak moc dobrý je Ncuti Doktor, mohl bych tady zmiňovat všechny ty chytré a skvělé epizody, mohl bych tady kritizovat fakt, že všechno působí tak nějak uspěchaně a některé prvky vyloženě nerozvinutě. Ale to já nechci, jelikož si myslím, že o tom bude mluvit téměř každý a už nyní je zde komentář, který vlastně naprosto perfektně vystihuje mé pocity, viz zde. Proto místo toho budu mluvit o tom, jak neskutečně jsem vděčný za to, že se Doctor Who konečně, po tolika letech, naplno modernizoval. A teď nemyslím modernizaci ve  smyslu poukazování na témata rasismu či sexuálních orientací, to si myslím, že seriál vždy dělal poměrně dobře. Slovem modernizace myslím to, jak Doctor Who může vůbec stát sám za sebe v dnešním světě televizních seriálů a lákat nové diváky a obecenstvo. Problém s tímto seriálem, co jsem totiž v posledních pár letech značně cítil, je, že tenhle přes 60 let starý počin se vlastně svým formátem nikdy nikam neposunul. Doctor Who začal v šedesátkách jakožto epizodní seriál, který se spíše zaměřoval na jednotlivé minipříběhy v samostatných dílech, než na nějaké větší celky v podobě příběhů rozvíjejících se přes více sérií. A to je v pořádku. Nebo tedy alespoň bylo. Jenže je 21. století, rok 2024, a co si budem, tento typ seriálů je dnes již považován za zastaralý a mnohem více frčí seriály s dlouhými a komplexními příběhy. A ono to dává smysl. Seriál jako médium se rozvíjí a potřeba mít epizodní příběhy z důvodu, aby lidé nemuseli vidět díly předchozí a i tak se chytali, prostě vymizela. Seriály po celém světě se modernizovali a měnili, jenže Doctor Who téměř vždy zůstával epizodním seriálem, svým formátem naprosto totožným jako v šedesátkách. Někdy se snažili experimentovat, někdy trošku vybočovali, ale většinou to byl prostě epizodní seriál. Někdo si možná řekne, kde je problém. Problém je ten, že spousta lidí se prostě na epizodní seriály dívat nechce. Já osobně znám tunu takových, co Doctora Who v minulosti odsoudili, jelikož chtěli sledovat něco, co bude mít váhu, co bude mít komplexní a rozvíjející se příběh, a epizodní Pán času, kdy vám vlastně stačilo vidět jenom pár dílů z řady a zbytek byl čistý filler, jim prostě nevyhovoval. A já jsem proto hrozně moc rád, že Russell T. Davies dokázal se svou 14./1. řadou Pána času vzít koncept epizodního seriálu, zachovat ho jako takovou tradici, zároveň ale celý seriál modernizovat a vytvořit jakýsi hlubší a komplexnější příběh rozvíjející se nejen na pozadí, ale i ve výrazném popředí.  Doctor Who se díky tomu stal mnohem více přístupný širší veřejnosti, stal se mnohem více lákavější pro nové diváky a obecně si myslím, že díky tomu dostal Pán času možnost oslovit mnohem větší publikum. S tím souvisí i to, že Russell se rozhodl plně vyznávat a odkazovat na všech předchozích 60 let. Možná si někdo řekne, že to je samozřejmost, že seriál bude odkazovat na svou historii. Jenže, u Doctora Who se to vlastně nikdy nedělo :D Seriál vždy dělal jen malé náznaky a easter eggy na minulost, vždy to bylo ale jen nepatrné škrábání po povrchu a seriál nikdy plně nezaplul do své vlastní historie. A sakra, to je přece hrozná škoda. Seriál s 60 letou historií, který stvořil tisíce postav a tisíce příběhových linek, a není tu žádné propojení, žádné odkazování, žádné navracování se k tomu, co bylo vytvořeno? Russell se rozhodl, že se naplno potopí do této komplexní historie a je to sakra vidět. Návrat postav z různých období seriálu (od postav vytvořených pro speciály z roku 2023 až po staré charaktery, které jsme neviděli desítky let), nejsou tu už žádné nepatrné easter eggy, které pochopí jen ti nejbystřejší, tady se prostě na rovinu a plnou hubu mluví o tom, co se stalo klidně 60 let dozadu, a to je tak sakra super! Doctor Who konečně působí jako živý seriál, jako komplexní událost, která má za sebou 60 dlouhých let historie, 60 let příběhů a postav, a ne jako seriál, kde si každá série žije ve své vlastní škatulce a zbytek seriálu vlastně vůbec nebere v potaz. Už jenom kvůli tomu jsem neskutečně vděčný za to, čím 14./1. řada Doctora Who je. Není to perfektní, občas to má dost zjevné a očividné vady, ale myslím si, že je to krok správným směrem. 8/10 (22.06.2024) (menej) (viac)

Je toho hodně, o čem se u čtrnácté/první série dá diskutovat. Rovnou řeknu, že ne o tom, jestli je woke a do jaké míry je woke. Je libleftově zaměřená a je to tak správně. V téhle části spektra byl Doctor Who vždycky, a kdo to popírá nebo odsuzuje, nedával pozor. Stejně tak je úplně v pořádku herecké obsazení i tematizování rasismu, orientace i genderové identity. Ne vždy je to bohužel dostatečně dobře zvládnuté a lze k tomu mít i nemalé výhrady - rozřešení Star Beast a pronouns scéna budiž velkým příkladem. Speciály k šedesátému výročí považuji obecně za skvělé i přes několik problémů. Jmenovitě Giggle měl slabé rozřešení příběhu s Toymakerem (hra na chytanou nebyla ani zdaleka tak chytrá, jak mělo poražení Toymakera být) a Ruby Road měla o něco slabší příběh a režii (režisér Ghost Monumentu a Rosy se svými detaily na obličeje šel poznat). Přesto jsem z nich byl nadšený. Vrátily mi rozjuchaný scénář s kvalitně strukturovanými příběhy, ze kterých čpěla Doktořina, které dobře představovaly spoustu nových nápadů, které dokázaly vymyslet velmi dobrý příběhový oblouk pro Tennantovu čtrnáctku a které úspěšně navázaly na série Chibnalla a zpětně je nepatrně vylepšovaly (např. pořádnou emoční reakcí na Flux a Timeless Children). Střídmě nadšený jsem pak byl i od května ze zbytku série. Devil's Chord, Boom, Dot and Bubble byly všechno úžasné epizody, které jsem nadšeně doporučoval. Pouze Space Babies jsem přešel s pokrčenými rameny jako průměrný, otřepaný a až přehnaně camp úvod. Všechny taje a vodítka byly skvěle poseté po sérii a dobře navnadily fandomovou interakci přesně tak, jak ji mám rád - spekulace a sdílené nadšení. Po celou sérii jsem ale zůstal rozčarován při téměř každé epizodě v jedné věci. Jakkoli byly jednotlivé epizody fajn a skvělé a neustále gradovaly k finále, série nějak stále nechtěla držet pohromadě. Nikdy ničemu nevěnovala dost času, vždycky spěchala a nedávala věcem čas dýchat, což je cítit zejména v přátelství a charakterech Doktora a Ruby, kteří spolu nikdy nemají pořádný hlubší dialog. Jako krásný úkaz tohoto problému je přeskočení seznamování Doktora s jejich rodinou ve Space Babies, minimální čas na obrazovce pro Carlu Sunday a následný flashback "I will keep her safe." v Rogue nebo šestiměsíční timeskip jejich prvních dobrodružství v Devil's Chord. Ruby samotná je pak charakterizovaná celou sérii jen svým tajemstvím a strachem z opuštění (a pokud je charakterizovaná i jinak, ještě jsem to nezaznamenal, přestože jsem u DW diskuzí strávil posledních několik týdnů spoustu volného času). SPOILERY. O to horší je pak úplné finále, které všem vodítkům v sérii dá to nejméně záživné vysvětlení - Ruby je jen obyčejná, stejně tak její matka. Což je krásná věc v konceptu a dobrý nápad teoreticky (scéna se shledáním proto izolovaně od kontextu působí krásně), avšak v praxi to přichází po celé sérii vodítek, co zůstaly neobjasněné a zpětně byly tedy označené za slepé uličky s chabým vysvětlením. Proč že například byl takový problém matku Ruby při třech různých příležitostech najít, když to byl obyčejný, pracující člověk (update: při rewatchi jsem zachytil zmínku, že se nikdy nenechala testovat, což je hovadina, která si i protiřečí tím, že nakonec matku Ruby najde UNIT v současnosti podle DNA na čtvrtý pokus v sérii)? Proč u zrození Ruby hrála tajná píseň a proč tahle píseň tak vyděsila Maestra? Co se teda dělo v epizodě 73 Yards a proč měla Ruby takové schopnosti? Proč se vzpomínka na scénu s matkou Ruby měnila? Nějaké odpovědi se na všechno najdou, bohužel jsou ale všechny doslova jen "MAGIC" a "LOVE" s vykřičníkem následované otázkou "A proč by to mělo být tak důležité?" (poznámka mimo: jestli opravdu bude za úplně všechno vždycky odteď zodpovědná sůl na konci vesmíru a bude odpovědí na všechno, možná ještě retrospektivně začnu nesnášet vynikající Wild Blue Yonder) Samotné využití a poražení Sutekha pak taky zklame. Protože záporák z Pyramids of Mars, kterého vůbec nezajímaly lidské záležitosti a divil se, že Doktora zajímají, je najednou totálně zažraný do záhady kolem Ruby a je z toho plotpoint, co ho porazí. Jediný vykupující faktor poslední epizody je dramaturgie a slušné emoce. Opět, funguje to izolovaně od zbytku série. Což se dá zpětně říct o každé epizodě v sérii. A je to ten důvod, proč celé sérii neuděluju procentuální hodnocení jako ostatním a jen ho snížím na trojku. Tady se nedá průměrovat z epizod, což by jinak dalo hezkou čtyřku. A děsně mě štve, že jsem zas u negativního názoru na DW. Hrozně moc. (22.06.2024) (menej) (viac)