Skafander a motýľ

Skafandr a motýl je malý zázrak, jelikož s takovým tématem mohl velmi lehce spadnout do klasicky uslzeného patosu obdobných snímků. Avšak nestalo se tak, tvůrci vůbec citově svého diváka nevydírají a přitom dojímají. Přirozenou cestou, bez přehrávání a především bez slzopudných okamžiků. Když už nějaký takový hrozí, tak je odvrácen nějakou cynickou duševní Baubyho poznámkou (viz třeba scéna se zapojováním telefonu, ta by bez Baubyho reakce byla prostě... vyděračská). Musím to zopakovat, Skafandr a motýl je takový malý zázrak. Krom citlivé Schnabelovy režie a velmi sympatických herců, je to díky výjimečně osobnímu zážitku. Ten stojí a padá s Kaminského kamerovými kouzly. Jeho snímání dění jakoby z pohledu hlavní postavy je nápadité, skvostné a plně se podřizující účelu, kterému slouží. Není však vše zlato co se třpytí a tak Janusz Kaminski vizuálně exhibuje i v "neočních" záběrech, což je mnohdy spíše na škodu (cesta novým autem kupříkladu). Přesto je Skafandr a motýl snímkem, od kterého by se tvůrci pohnutých lidských osudů točených na motivy skutečných událostí, mohli a měli učit. (17.02.2008)

Lidskost v tomto filmu přesahuje hranice daleko za práh únosnosti, a je těžké si o něm něco myslet a co horší něco o něm psát. Skafandr a motýl je velice zvláštní film, přičemž šokuje fakt, že je podle pravdy. To všecko na co jsem koukal, co se kolem toho všeho dělo, to všecko mě nestačilo udivovat. Neobvyklé příběhy mám rád, ale občas to přetáhne meze, a toto je ten případ. Hodně jsem byl zvědavý na závěr, jen mě chvílemi trápil fakt, že se po půl hodině filmu objevila nepatrná stereotypnost, která se udržela vlastně až do samého závěru. Ačkoliv se to dalo čekat, má tento film neuvěřitelnou sílu chytit a držet pevně až do konce. Dlouho na ten film myslím a nemůžu ho dostat z mysli. Nejde to, práce kameramana byla bravůrní, celé to do sebe tak zajímavě zapadlo, že tak objemný film člověk jen tak neobjeví, a tak originální, smutný a zároveň silný příběh člověka, jako byl ten v tomto filmu jen tak divák na filmovém plátně neuvidí, výdá jich hodně, ale tohle je prostě unikát. Když to uvidíte, tak to pochopíte, a možná se zarazíte, tak jako já. (28.12.2008)

Poctivý a deprimujúci snímok, ktorý vám na radosti nepridá, ale celkove podanie filmu si zaslúži obdiv. Mám rád filmy, v ktorých hlavný hrdina vo vnútorných monológoch hodnotí svoj život a v tomto prípade i jeho súčasnú, nezávidenia hodnú situáciu. V jednej z menších úloh možno vydieť Max von Sydowa, ktorý hraje otca hlavného hrdinu. V dojímavom telefonáte, ktoré sa nezaobíde bez sprostredkovateľky, synovi povie aj zaujímavú vetu, ktorá vystihuje ich situáciu. " Obidvaja sme uväznení. Ja som väzňom svojho bytu a ty svojho tela". Zdĺhavé dorozumievanie s postihnutým hlavných hrdinom pomocou abecedy, ktorý odpovedá iba klipnutím oka, je vo filme používané často, ale nie je to abeceda v podobe akej ju poznáme, ale začína pravdepodobne najpoužívanejšimi písmenami. M.Amalrica na vozíčku s pokriveným výrazom tváre a okuliarmi len veľmi ťažko spoznať, no našťastie sa spomienkami a flasbackmi často vraciame do doby pred tragickým dňom, takže jeho výrazných tmavých očí si užijete. Naposledy nimi gúľal opustený v púšťi s fľašou oleja, kde ho nechal James Bond....80% (25.12.2011)

I když moc tyhle "nemocné" filmy moc nemusím, tak tento mě velice zaujal. Nemůžeme od filmu, kde je hlavní hrdina kompletně ochrnutý a vše vyjadřuje jen jedním okem očekávat nějaké závratné tempo ale nedá se říct, že bych se nudil a pár scén mě opravdu dostalo svou audiovizuální stránkou. A Mathieu Amalric hodně potěšil. Silný film. (16.11.2009)

Jeden z nejoriginálnějších a současně nejintenzivnějších zážitků, jaké jsem v posledních letech v kině měl. Autobiografický příběh člověka, který celkově ochrnul, a jediný způsob jak se může dorozumívat s okolním světem je mrkání. Sám sepsal svůj příběh takovým způsobem, že mu ošetřovatelka předříkávala abecedu, a on vždy u správného písmene mrkl. „Jak natočit dramatický a strhující film o člověku, který dokáže pohybovat pouze víčky?“, ptal se asi sám sebe Julian Schnabel, když se rozhodl natočit něco, nad čím by ostatní režiséři jistě neuvažovali ani v nejstrašidelnějších snech. Odpověď asi nebyla tak těžká jak se zdá. Alespoň při pohledu na jméno kameramana , jako by kouzlo bylo odhaleno. Janusz Kaminski je už pár let dvorním kameramanem Stevena Spielberga, a Skafandr a motýl je od doby co se Spielbergem spolupracuje asi největší práce mimo jeho tým. Skafandr a motýl tedy nabízí možnost poznat kvality Kaminského aniž by za sebou měl zbytek Spielbergova týmu, a holywoodský rozpočet. Většinu filmu sledujeme přímo zrakem postiženého. Každé jeho mrknutí jako by patřilo i divákovi. Zašívání jednoho víčka se stává omezením i pro diváka. Celé je to velmi jednoduché, ale přitom chytře vymyšlené. Z filmu si člověk odnese pocit stísněnosti a křehkosti lidského života, stejně jako důkaz o nezměrnosti lidské trpělivosti a odhodlání nevzdat se bez boje. (14.11.2007)