My Fair Lady

Tak pěkná story, tak okouzlující Audrey a tak málo času. Vlastně hodně času. zbytečně moc. Je tu sociální podtext, je tu romantika, humor, Maďar, jen pořádný padouch chybí. My Fair Lady je naštěstí muzikál, kterému jistou dějovou prostoduchost a naivitu s přimhouřením obou očí odpustíte. Všechno působí tak přihlouple, až se vám chce vyskočit z křesla a společně s hrdiny si zapět nějakou tu beznadějně optimistickou píseň. Ale to není výtka, to k tomu patří. Stejně jako abnormálně charismatičtí herci. Vždy elegantní Rex Harrison s nenapodobitelným pěveckým projevem. Stanley Holloway – toho si budu již navždy pamatovat jako pupkatého dědulu s věčným úsměvem na tváři. A Audrey? Tolik šarmu, půvabu, roztomilé nevědomosti měnící se na plnou uvědomělost. Na začátku jsem ji přes veškerou snahu nerozuměl více než každé třetí slovo, ale když se po pečlivém „tréninku“ vytasila s dokonale artikulovaným „How do you do?“, mnohé herečky z precizností její popelkovské přeměny jistě padly na zadek. Skutečně mi Audrey bylo líto při zjištění, že všechny její pěvecká vystoupení byla přezpívána – nutno uznat hlasově lépe obdařenou – Marnii Nixon. Na hercích celkově jde znát vedení pevnou a zkušenou rukou George Cukora. I přes veškerou jeho snahu se ale film nezbavil jisté divadelní strnulosti, čemuž napomohlo i natáčení výhradně v ateliérech (včetně scény z dostihů!). Osobně jsem měl rovněž problém s tím, že většina postav byla zabírána z příliš velké dálky a těžko se jim z tváří daly odezírat emoce, což jistě nevadilo na velkém plátně, ale v televizi… A co My Fair Lady ublížilo v mých očích úplně nejvíc je již zmíněná délka. Asi nejsem psychicky stavěný na tříhodinový romantický muzikál. Avšak všem dámám, slečnám a paním jej můžu, ba přímo musím doporučit, na podobně velkolepý romantický a zábavný film dnes jen stěží narazíte. Je to bezstarostná zábava a nemá smysl od ní požadovat víc. 85% Zajímavé komentáře: Oskar, Eddard, sportovec, Faidra, Bukiet (31.07.2006)

(1001) Když já prostě nechápu smysl (pointu) klasických filmových muzikálů. Nebo možná konkrétně tohoto filmového muzikálu, který se zdá být otrockým převodem divadelní hry na plátno a na filmové vyjadřovací prostředky zvysoka kašle. Dál nechápu písničkovou/zpěvovou míchanici - Higgins a Pickering ve svých "zpívaných" partech civilně mluví, Líza a Freddy jsou předabovaní profesionálními zpěváky, kteří exhibují neústrojnými stylizovanými trylky, a otec Doolittle předvádí jednoduchý šumařský zpěv. Pokud si hrajeme na stylizovaná čísla (Ascot v provedení jednoznačně vede), proč jsou tam hudební čísla sestávající z toho, že Higgins pět minut chodí po své knihovně nebo Freddy sám stojí pět minut na ulici? A když už jsme u toho, vážně jsme potřebovali slyšel velmi nabobtnalou svatební píseň otce Doolittlea a sledovat jeho nevinné dovádění s nevěstkami? Začlenění jeho dějové linky nechápu asi ze všeho úplně nejvíc, pravděpodobně ze stejného důvodu, z jakého jsem nebyla schopná dočíst "Dobrý člověk ještě žije" od Romaina Rollanda. Respektive nejspíš rozumím tomu, proč ho do své hry zařadil G. B. Shaw, ale film sociální kritiku používá jenom jako další papundeklovou rekvizitu neangažovaného spektáklu než jako opravdický příspěvek ke společenské debatě. O čemž ostatně svědčí i to, že největší kontroverze vyvolalo "vystrnadění" Julie Andrewsové z její broadwayové role slavnější Audrey Hepburn. Já na celém filmu považuji za nejcennější to, že Líza sama se rozhodne za profesorem přijít, protože chce zlepšit svůj život. I proto mě mrzí, že film samotný se k postavě dívky chová stejně jako Higgins, považuje ji za nejzářivější chloubu své práce, ale největší pozornost věnuje všemu kolem, jenom ne jí. Velká část její proměny se odehrává mimo záběr. Místo vyjádření svých pocitů skrze nové schopnosti, které v sobě objevila, dostaneme záběr, jak strojeně schází ze schodů, je nastrojená a muži na ni zírají. V přístupu k hlavní hrdince mi tedy film přijde hodně "předpotopní". Jiní filmaři ve stejné době o vztahu muže a ženy prezentovali filmy jako Onibaba, Hnus, Písečná žena, Červená pustina, a já mám padat na zadek z toho, že pohledná žena je ještě pohlednější, když se na ni navěsí diamanty? (A nezapomeňme, že 1964 je rok Perného dne, co se týče hudby.) Zkrátka, My Fair Lady není film pro mě. (23.12.2007)

Nejdokonalejší byly asi kostýmy, obzvlášť při dostizích v Ascotu. Honosné klobouky, načančané paraplíčka... Vše bylo důmyslně sladěné, do černa, šeda a bíla, jen Audrey měla červenou mašli na klobouku. Mám ráda, když je něco promyšlené do detailu! Obzvlášť promyšlený se mi zdál tah tvůrců hudby, kteří chtěli za každou cenu obsadil Rexe Harrisona, i když neuměl zpívat. Takže jen recitoval a to tak, že kdybych to nevěděla předem, asi bych to nepoznala. Pobavily mě také slovní hříčky (The rain in Spain stays mainly in the plain.) a elegantní vtip. (22.06.2006)

Je to dlouhé, hodně dlouhé. Napřed dobré, hodně dobré a potom už méně a nakonec ještě méně. 170 min dá pravděpodobně zabrat každému a jak už samotná přestávka uprostřed filmu ukazuje, dát to na jeden zátah je pěkná rasovina. Nicméně první polovina tohoto legendárního muzikálu vás k podobným myšlenkám vůbec nepřivádí. Bohužel půlka filmu se láme a děj jakoby přestával být dějem a čeká nás zbylá hodina vyplněná handrkováním dvou hlavních postav. A k tomu dvě, dle mého, dosti zbytečné postavy, idiotský taťka Doolittle a nápadník Freddy, které zabírají zbytečně moc místa i notového zápisu. Kdyby se to zkrouhlo na dvě hodinky, bylo by to podle mě ideální. Tak či tak, My Fair Lady je na svou dobu obrovský spektákl, který má své místo na filmovém slunci jistě právem. 7/10 (31.10.2012)

Rozhodně jeden z nejlepších muzikálů.Jako vždy roztomilá Audrey je coby Líza skvělá,Rex Harrison coby pan Higgins řádně charismatický a písničky chytlavé.Přesto nejdu na plný počet a to ze dvou důvodů.Jednak kvůli délce,170 minut je opravdu moc.A taky kvůli tomu,že po zhlédnutí Prázdnin v Římě už mi to nepříjde dokonalé. 80 % (01.08.2009)