Diktátor

Bylo by to tak trochu nošení dříví do lesa, kdybych mluvil v souvislosti s Diktátorem o obdivuhodném (a hlavně obdivuhodně plynulém) přechodu mezi komedií a tragédií, či o (nádherném) závěrečném proslovu (kde mimochodem končí komičnost i tradičnost, vlastně zde již nejsme ve filmovém narativu, Chaplinova dvojrole se překrývá a mizí jak židovský holič, tak diktátor, zůstává pouze skutečný Chaplin, naléhavě apelující na dobrotu lidstva). Chci se proto raději věnovat spíše dílčímu, ale velmi zásadnímu Chaplinovu pojetí hlavního „záporáka“. Všimněte si, že v umění jako takovém je zlo nejčastěji zobrazováno dvěma způsoby. Charaktery, jež jsou zkažené až do morku kostí, mohou být na jednu stranu cool (Ledgerův Joker, Oldmanův zkorumpovaný polda v Leonovi, či třeba Goethův Mefistofeles). Nebo mohou být na druhé straně groteskní (démoni v Danteho Božské komedii, či právě Hynkel v Diktátorovi). Obě tyto tradice mají samozřejmě své opodstatnění. Zlo je pro člověka v určitém ohledu atraktivní, zakázané ovoce se zdá být nejsladší a krom toho – každý z nás má své vlastní „démony“, kteří vypadají lépe pod maskou síly, než jako slabiny. To bychom měli první tvůrčí postup, zlo svůdné. Nicméně ani druhá umělecká cesta není k zahození, dokonce se zdá být v některých případech mnohem vhodnější, než první. Chaplin chtěl na Hynkelovi především poukázat na ordinérnost Hitlera, chtěl mu odebrat jeho „auru božskosti“, kterou se v době vzniku filmu holedbal. Proto ta grotesknost, s kterou Hynkel všechno kazí, proto ta absurdnost jeho výroků, jeho věčná nešikovnost. Diktátor ztrácí svou moc v momentě, kdy je (možná paradoxně) odkryta jeho lidskost. Protože v té chvíli už není žádný důvod k němu vzhlížet, jeho snaha o ovládnutí světa se stává přinejmenším směšnou a zlo ztrácí (v symbolické rovině) jakoukoliv moc nad druhými. (17.07.2016)

Charles Chaplin ako kráľ grotesky si zobral na paškál ,,vodcu" Adolfa Hitlera, pričom obidve osobnosti mali spoločné, že nosili rovnaký štýl zastrihnutých fúzov do štvorca, zvaný „ muška ” , kde Hitler to okopíroval práve od Chaplina. Okrem fúzov majú spoločný rok narodenia, a to 1889 + dátum narodenia s odchylkou len štyroch dní, Charles 16. apríla a Adolf o 4. dni neskôr. Charles pritvrdil, aby zosmiešnil diktátora Hitlera, on sám predstavuje postavu HYNKELA, čo je predobraz, karikatúra samotného vodcu Adolfa Hitlera s tým, že si nacvičuje führerove hlasité prejavy, vládne v Tománii, čo predstavuje Nemecko, a taktiež sa dostaví Hynkelov spojenec NAPALONI, čo predstavuje Benito Mussolini, alias „ Duce ”. Charles Chaplin prichádza v dobe vojny s odvážnym projektom, ktorý 100% nasral Hitlera, aby zúril, Chaplin ako rodený brit povzbudil morálku svojho národa, nakrúcalo sa zrejme v USA, ktoré ešte neboli aktívne vo vojne, to sa onedlho zmení. Neviem, či si Charles Chaplin uvedomoval, čo čaká židovské obyvateľstvo v koncentrákoch, ktoré tu tak spomína, ešte sa k tomu neschylovalo, ale nechýbalo veľa času, čo so židovskou otázkou. Podarilo sa mu Hitlera položiť na lopatky v brilantnej satire, ktorú si mohol dovoliť len zrejme majster Chaplin, že sa nebál o únose, kde by si ho Adolf podal, tak to sa cení + scény, ktoré vošli do dejín, ktoré sú zapamätania hodné, alebo zámena dvojníkov so židovským holičom, ktorý voľakedy stratil pamäť dostane príležitosť povedať do duše Tománii v záverečnom povzbudzujúcom príhovore, kde si ho pomýlia so samotným HYNKELOM !!! (05.09.2015)

Chaplin byl unikát, který předběhl dobu. Jinak si nedokážu vysvětlit tenhle komediální, psychologický i dojímavý klenot, který si sám zrežíroval, aby v něm zahrál dva ústřední party. Úvodní projev Hynkela, jeho hádka s Napolonim v jídelně, holič pracující v rytmu hudby a na druhé straně závěrečná řeč. A všechno z toho na hranici dokonalosti, přehranosti i nadčasovosti. A právě k závěrečnému monologu - opravdu o něm dokážete říct, že je patetický? I po tom všem, co vám Chaplin v předcházejících dvou hodinách svým sarkasmem připomněl? (25.03.2006)

Ve své době jistě výjimečné dílo, které však za těch skoro 70 let ztratilo hodně ze své aktuálnosti. Jak tu už někteří zmiňovali, Chaplin jako diktátor nemá chybu. S "židovskou" dějovou linií už je to horší. Na počátku 40. let byly grotesky přeci už jenom přežitek a tak se neubráníte nudě. Druhá polovina filmu s Napalonim je ovšem výborná. (01.08.2007)

Chaplin vo svojich predchádzajúcich groteskných, nemých filmoch vyšvihol tento subžáner do diváckych a kritických výšin a ja som si stále neuvedomoval, že aj na to je treba obrovská dávka herectva. Spojením so zvukom ako možnosťou o poriadny hraný film dokazuje, že narodiť sa o pár rokov neskôr, patril by určite k najcharizmatickejším hercom (v rámci využitia). Myšlienka bola na tú dobu absolútne aktuálna, čo je však ešte lepšie, že jej posolstvo nezaniká a podľa všetkého ani tak skoro nezanikne. Humorné scénky majú dokonalý účinok, Chaplinovo parodovanie Hitlera má neprekonateľné prvenstvo v niečom podobnom. Trošku je tu ešte cítiť grotesknosť niektorých vyjadrení, hlavne v dejovej línii 'holičskej', ktorá je už aj tak menej atraktívna ako 'diktátorská'. 85%. (12.12.2007)