Requiem za sen

Každý máme svoj sen. Ten, ktorý sa stáva skutočnoťou, vždy keď snívame. Keď zaspávame, stáva sa realitou a my ho prežívame. Predstava, že sa jedného dňa splní je motor. Je to energia ktorá robí človeka človekom. Čo všetko je ochotný čľovek obetovať, aby sa sen stal skutočnosťou? Aby to prebudenie nebolo prebudením do dňa plného všedných vecí. Vyrvať sa z kolají monotónnosti, všedností, zástupu opalujúcich sa babičiek, mať prachy, byť v TV show? Vybrať tú správnu cestu je dôležíté, lebo každá cesta má svoje vrcholy a niektoré iba jeden. A potom následuje pád. Rekviem za sen je jeden veľký pád. Zdrcujúci, surový, rýchly s jedinou istotou. Istotou silného nárazu. Čo nám potom ostane ? Sny... (04.07.2005)

No ak sa bude ešte niekto snažiť natočiť film o drogovej, ale hlavne televíznej závislosti, nech si najprv zájde za Aronofskym, alebo nech radsej kašle na to! Skvelá kamera, perfektný pohľad na svet feťákov, podobne ako v Trainspottingu, zo začiatku trefná satira a Marlon Wayans bola zaručene dobrá voľba. Rýchle, strhujúce, dychvyrážajúce, hudobne vyspelé, takisto aj záver. Nemám čo vytknúť. Snáď len to, že nechápem prečo Elen Burstyn nedostala Oscara. 100%. (04.09.2006)

Darren Aronofsky přinese rozkošné malé koťátko, vy se s ním bezmála dvě hodiny střídavě bavíte i škádlíte, aby vám ho režisér na konci podřízl před očima. i tak podobně by se mohl cítit labilnější divák Requiemu za sen. ale nehledě na vypjaté emoce, citové poutání diváků k postavám a spoluprožívání jejich martyria, nelze se zdravým úsudkem obvinit režiséra z citového vyděračství. to by se nesmělo jednat o mimořádně oduševnělý film mistrovsky vystihující všeobecné téma závislosti (zařadil bych ho směle mezi nejlepší filmy s drogovou tématikou v čele s Trainspottingem), o neobyčejně působivě natočenou sugesci citů, která vyniká zejména sebejistou režií, excesivní kamerou a hereckým výkonem Ellen Burstyn. ne menší úlohu zastává Mansellova hudba, která pro mě ani dnes, po více než deseti letech od prvního zhlédnutí filmu neztratila na působivosti, ačkoliv je bez ustání zneužívána pro kdejaké music video na YT nebo televizní reklamy. bez Mansellovy nervy drásající hudby si nedovedu představit zvláště závěrečné okamžiky filmu, následované mimořádně ohromujícím pocitem katarze. Requiem je jednou ze součástí mé mladické fascinace filmem a i po všech těch letech zjišťuji, že ho nedovedu vnímat jinak, než tehdejšíma očima. (15.06.2012)

Filmařsky brilantní snímek, jehož přemíra depresivity je jeho největší slabinou. Aronofsky se jako spoluautor scenáře, ve snaze hrát na co nejtemnější strunu, dopustil několika scenáristických nedotaženosti, či spíše nesmyslů. A to HODNĚ velkých a musím jenom souhlasit s tím, co zde napsal Tsunami_X. Nicméně, pokud bych měl ze všech filmů s drogovou tematikou vybrat jeden, kterým bych chtěl odradit své případné potomky od konzumace drog, vybral bych tento. Není sice zdaleka tak propracovaný a komplexní jako třeba TRAFFIC, scenáristicky je děravý, ale v zobrazení následků konzumace drog je tak zhnusující, že by skvěle splnil svůj účel. (10.02.2004)

Když jsem v polovině 90. let viděl britský kulťák Trainspotting, doslova mě ohromil svým nadhledem a hlubokou sondou do světa feťáků a jejich přežívání v tomhle světě. A především tím, že jsem měl ve všech fázích filmu pocit autentičnosti daný tím, že autor literární předlohy Irvine Welsh měl scénu zmapovanou z první ruky, život feťácké komunity a galerky důvěrně znal a drogy si vyzkoušel nikoliv jen jednou. Když jsem zhlédl Requiem za sen, první dojem byl naprosté naštvání za to, že si ze mě scénárista otevřeně dělá blázny, protože takovou míru nesmyslů a odtrženosti od tématu může splácat jen ten, kdo si možná příležitostně dá lajnu kokainu na večírku mondénních celebrit, nikoliv ten, kdo fenomén světa drog a feťáků zná z vlastní zkušenosti. Tvorbu Darrena Aranofskyho jsem neznal a nevěděl jsem, co od něj očekávat. Od prvního momentu jsem ale měl z jeho režijního stylu pocit přexponovanosti, cítil jsem zjevnou snahu diváka šokovat a citově s ním manipulovat. Jeho klipovitý styl s rychlým střihem, zpomalovačkami a především zrychlováním kamery a celkovou coolovou přestylizovaností mi připoměl snímek Šňup, jenže ten chtěl především bavit a nehrál si na nějaké extravelké poselství. Aronofskyho postavy jsou jen letmo načrtnuté a hlavně dělají nesmyslné věci. Postavit základní dějovou linku na absolutním nedostatku fetu uprostřed New Yorku, který je nejlikvidnějším drogovým trhem na světě a který denně zásobuje obrovské množství dealerských sítí, je samo o sobě ptákovina. Kdyby se příběh odehrával v ospalém městečku někde na středozápadě, tak se s ním bez problémů ztotožním, tam jeden rozbitý gang přivede opravdu do zoufalství spoustu závislých. Pak je tam spousta logických zkratů, jako je zatčení feťácké dvojky - drogy nevezli, takže je museli zabásnout nejspíš za špatné parkování.:-) Hlavní hrdina si přivodí sepsi zánětem rozpíchané žíly, což je další nesmysl, protože feťák jeho typu dokonale ví, kam si drogu píchnout, a obvykle to nebývá ani ruka, protože je to místo příliš vidět - a tak by se dalo dlouho pokračovat. Když jsem se seznámil s hodnocením filmových fanoušků, měl jsem pocit, že sedím v autobuse, když ostatní tvrdí, že jsem v ošetřování na psychiatrické léčebně. No, třeba mají pravdu... Celkový dojem: 35 %. Pro mě jeden z nejpřeceňovanějších filmů na CSFD. (26.03.2010)