Sedm schodů k moci

„Tak s tím stresem něco uděláme, ne?“ Tvůrci okolo publicisty Josefa Klímy si vybrali skutečnou kauzu, kterou obalili dalšími motivy, aby to celé bylo ještě víc mlaskavé. Znalost a inspirace politickým prostředím v první dekádě nového tisíciletí je patrná. Bulvární novinář první díly uvozuje tím, že je pěkná svině, kterou živí neštěstí druhých. Anička studovala vysokou školu. Teď ovšem černooká brunetka přežívá coby venkovská servírka, stará se o nemocnou mámu a trpí nespolehlivost přítele. Ovšem matka zase tak chorá není a přítel rozhodně nepatří k nejvěrnějším. Pomůže jí zděděný byt v Praze. A nakonec i štěstí při hledání jobu: práce ve sněmovní jídelně je jen odrazovým můstkem na cestě vzhůru. Až do Strakovy akademie. Uběhne pár týdnů a naše potvora už promyšleně zvažuje, o koho rozšíří své milenecké portfolio. Tuhle holku holt někdo solidně podcenil, ač je to tedy celé postavené na náhodách, scenáristické ledabylosti či na hlouposti postav, které by přitom měly být opatrné. A když se pár dílů docela povede, následují další, které jsou zase plné blábolivých minut, kroky postav jsou jalové a ke kýženému výsledku se dopracují zatraceně snadno. Eva Podzimková si každopádně svou mrchu náležitě užívá. A postelové scény? Ty jsou svou snahou o „světovost-dusnost-energičnost“ kouzelné. (01.06.2023)

„Jsem novinář a taky pěkná svině,“ uvozuje každý z dílů bulvární novinář Ivan Krčka, kterého živí neštěstí druhých. Venkovská servírka Anička Malá působí jako naivní děvče, ale jakmile přesídlí do Prahy, moc dobře ví, čeho chce dosáhnout. Studovala ekonomku, ale musela se vrátit domů na dědinu kvůli choré mámě, která zase tak nemocná není. Ani Aniččin přítel není zrovna nejspolehlivější. A už vůbec ne nejvěrnější. První epizoda je příběhově hodně jalová a v několika situacích dost laciná. Černooká brunetka se zatím snaží prostě přežít. Pomůže jí zděděný byt v Praze. A nakonec i štěstí při hledání práce. Nebo spíš neštěstí? Nebo TO všechno v sobě měla už předtím? (27.03.2023)

Nezapomněl na její narozeniny, bral ji do luxusních restaurací, poslal ji do butiku, ve kterém má otevřený účet, ale měl několik pravidel: on bude určovat, kdy a zda se potkají, nebude se mu hrabat ve věcech, neposlouchat hovory, neřešit lidi, s kterými se potkává. A nepřibere ani deko. Anička ze sněmovní jídelny má budoucnost před sebou a návštěvou rodné vsi pochopila, že její svět je definitivně v Praze. Jenže… na zlomená srdce je lobbista Lachman machr. Tak aspoň se protlačí do atria. Na lepší flek. Bohužel se pořád tak nějak blábolí, dokola slýcháváme, že politika je divadlo, které stojí na vzájemných protislužbách a ústupcích. Autorem námětu a scénáře je publicista Josef Klíma. Jak vidno, využil své letité praxe a znalosti politických kauz a sáhl po známém tématu, kterak se prodavačka (možná mzdová účetní) stala vysokou státní úřednicí. Ovšem Klíma docela dost klouže po povrchu. Politická rovina je totiž dlážděná hromadou klišé, mnohé stojí na náhodách či na hlouposti postav, které by přitom měly být opatrné. (27.03.2023)

Který další z „nosičů“ ji vytáhne zase trochu výš? Co třeba maminčin mazánek a panic, tedy poslanec Vláďa Hadraba? Má ovšem starostlivého bratrance, který je zároveň jeho poradcem a ze kterého je třeba udělat násilníka. Ač teda Aničky pohmožděnina obratem (v posteli s Vladimírem) zmizí. Proměna je definitivní, na slabosti není místo. Mimochodem odkdy ministr (Vichr) řeší, kdo a jakým způsobem v kantýně kšeftuje s nápoji a potravinami? Za kamerou se střídají zejména televizní tvůrci (ovšem s několika zajímavými filmovými tituly) Jiří Chlumský (Prachy dělaj člověka, Hop nebo trop, Kriminálka Anděl) a  Martin Kopp, který stojí za kousky jako Vyšehrad: Fylm či za třetími Bobulemi, ve kterých hrdinové (rovněž) řešili potíže o dost banálněji, než by se dělo ve skutečném životě. (29.03.2023)

Sněmovní kantýna je minulostí, Anička je na ministerstvu kultury. A dál se běžně veřejně schází s bulvárním novinářem? Nicméně zvažuje, o koho rozšíří své milenecké portfolio. Co rovnou nezkorumpovatelný ministr Tomáš Vichr s pověstí mnicha? Co když navíc na jeho resortu „existují“ podvody s dotacemi? Škoda poměrně nevyužité Pavly Gajdošíkové. Přístup do notebooku ředitelky kabinetu, které Anička dost nesedí, je zatraceně snadný. Stejně tak usvědčení jí z dost zásadních skutečností. Platí, že stále spíš kloužeme po povrchu, klišé se kupí, mnohé stojí na náhodách či naivitě postav, které by přitom měly být opatrné. Ale jo, má to něco do sebe, namísto zákulisních službiček se hlavní aktérka sápe vzhůru jinak, aneb když je žena nebezpečnější než političtí oponenti. (29.03.2023)

Řeší se, kdo nahradí šéfovou kabinetu ministerstva kultury. Jen ten vysokoškolský titul by se Aničce šiknul. Ostatně i Nagyovou spolužáci znali z televize, skrze studia ji měli poprvé vidět až u státnic. Inspirace páry Nečas a Nagyová či Šárka a Stanislav Grossovi a celkově politickým prostředím v první dekádě nového tisíciletí je patrná. Anička se snaží ministru Vichrovi zavděčit, jak se dá (i když na pracovní večeři ji pozve on, následná sklenička je dialogově dost mimo). Tak či onak si svými současnými i předchozími kroky nadělala několik nepřátel. Má ovšem zajímavého spojence, lobbistu Šímu, který potřebuje informace, a na oplátku nabízí zajímavé benefity. Herci jsou až na drobné výjimky velmi slušní: Pavel Batěk, Jiří Vyorálek, Vladimír Škultéty (coby ředitel Netík) a pochopitelně ústřední Eva Podzimková. Ale i třeba taková Ivana Uhlířová hrající Vlastičku, která se drápe na post šéfky kabinetu. (30.03.2023)

Promyšlená cesta vzhůru pokračuje. Předseda vlády přitahuje jednu kauzu za druhou, ministr Vichr s tím má problém, protože to poškozuje zejména jejich společnou stranu. Nabízí se varianta nahradit jej na pozici premiéra, ostatně podpora by byla. Zároveň pokračuje jeho chlapské pobláznění. Máme tu i víc Pavly Gajdošíkové, která místy svou kamarádku nepoznává. Moc dobře se v ní ovšem vyzná ředitel Netík. Anička sice stoupá nahoru, ale tvůrci na pomyslný schůdek k úspěchu (že by chtěl divák uznale pokývnout) nevystoupají. Blábolivé minuty pokračují, nikdo není dostatečně tajemný, zajímavý či chytrý, kroky postav jsou jalové a ke kýženému výsledku se dopracují zatraceně snadno. A postelové scény? Ty jsou svou snahou o „světovost-dusnost-energičnost“ kouzelné. (31.03.2023)

Cesta po boku předsedy na Úřad vlády je blízko. Posledních pár dílů mě poměrně bavilo, ovšem tvůrci si to čím dál víc dělají hrozně jednoduché, sklouzávají k bulvarizaci než k zajímavému uchopení jednotlivých motivů. Jdou na mnohé povrchně, vrtají se v populistických situacích. Anička, která coby servírka v jídelně vnímala faleš, s jakou politici jeden ke druhému přistupují, aby se vzápětí zvesela plácali po zádech a domlouvali další kšeftíky, se naučila dělat to samé velmi rychle. V cestě do Strakovky ovšem stojí ředitel Netík, který ale začíná chápat, že tahá za kratší konec. Na vysněný post ale může jen jeden z nich. Možná k cestě pomůže další „dramatická“ šuka*ka. Už je to taková parodie sebe sama. Cílevědomá Eva Podzimková si mrchu náležitě užívá. (29.05.2023)

„Tak s tím stresem něco uděláme, ne?“ Místo pokory ambice, místo důležitých zájmů povrchnost. Premiér Vichr se podle zoufalé manželky změnil. Ona ho prý doslova očarovala. Předseda vlády si víkend vyhradil pro rodinu, zejména pro manželku, jenže Anička pro něj chystá jiné plány. Měla by holka přibrzdit, ovšem místo toho přes zpravodajskou službu zařídí, aby jeho ženu Radku (teda Bětu) sledovali. Co když nic nezjistí? Finále poměrně kvapné. A ten moula ji pořád miluje. (29.05.2023)