Povídky o bledé luně po dešti

Filmová "balada" o všem, co určitým způsobem souvisí s lidskou existencí. Poblouznění, touha, hamižnost, lidská zrůdnost, láska… to všechno Mizogučiho film ztělesňuje. Náležitě pochmurný, přitom svůdný příběh, prodchnutý kouzlem nadpřirozenosti, staví Povídky o bledé luně po dešti do skupiny těžko uchopitelných snímků a zároveň je po právu řadí mezi nejvýznamnější díla japonské kinematografie. Film, který se nedá zařadit do určité žánrové skupiny, po vnitřních stránkách se vymyká všemu, co jsem dosud viděl, přesto je natočen klasickým způsobem a všechno, co v něm je, má své opodstatnění, byť je to často velmi abstraktní. Srovnávat styl Kendžiho Mizogučiho s Akirou Kurosawou není na místě, oba dva umějí vyprávět, oba pro mě představují průkopníky modernistické kinematografie. Pro fanouška japonských filmů je však zajímavé zkoumat ty drobné rozdíly v jejich přístupu k filmové řeči. Mizogučiho styl mi nepřijde až tak zásadně jiný od toho Kurosawova, přesto je patrně odlišný v oblasti tvůrčí estetiky. Mizoguči vypráví lyričtěji, tajuplněji, v jeho vyprávění je až něco mystického (což je jistě přeneseno z literární předlohy). Kurosawa mi připadá zase o něco přímější, epičtější, což je jistě výhoda pro vyprávění velkých hrdinských příběhů (Sedm samurajů). Japonská kinematografie je příliš rozsáhlá na to, aby průměrný divák mimo Japonsko mohl přirozeně pochopit veškeré její skryté významy a paralely, byť jsem přesvědčen, že její síla tkví právě v tom, že je skutečně univerzální a nadčasová. Přesto, že jim nemusíme ve všem zákonitě rozumět, dokáží japonští filmaři (Kendži Mizoguči je jedním z nich) svými díly tvořit zázraky; především pak umějí zhmotnit základní pravidlo kinematografie, že film by měl v prvé řadě přivádět diváka k úžasu. Kázat a moralizovat může až potom! A navíc Povídky o bledé luně po dešti nalézají jedinečnou rovnováhu mezi nádhernou filmařinou a svým vnitřním sdělením divákům. (15.04.2021)

Dvě povídky ze sbírky Akinari Uedy filmovým zpracováním dost tratí. Byla vypuštěna jemná ironie a příjemně kousavý nadhled a zůstala jen velmi jednoduchá moralita o pravých hodnotách v životě prostého člověka. Nenadchne ani výtvarným zpacováním, kostýmy byly možná nominovány na Oscara, ale mne tedy převážně rolnické hadry, které na sobě mají herci, nikterak neoslnily. Vlastně mi nejlepší a nejhezčí na celém filmu přišel jeho náhodně objevený obal DVD. (15.07.2007)

Vo feudálnom Japonsku to v 16. storočí maximálne vrie, keďže je obdobie občianskej vojny, a tak sa snáď všetci prostí ľudia najviac obávajú zrovna toho, že ich to priamo ohrozí, a k tomu i automaticky poznačí, no zároveň je táto epocha bohatá i na všelijakých, šikovných remeselníkov, alebo aj na obávaných samurajov, ktorými sa to v tomto okolí, "pravdepodobne" len tak hemží... • Hrnčiar Gendžuró, bývajúci v provincii Omi, a to neďaleko jazera Biwa, sa najskôr zaraďuje k prvej kategórii, zatiaľ čo jeho sused Tobei, túžiaci sa stať samurajom, by mal patriť až do tej druhej kategórie, pričom by sa dalo celkom podotknúť i to, že sa tieto dve "vlastnosti", budú následne medzi sebou nielen križovať, no rovnako sa taktiež medzi sebou, povedzme, i vzájomne dopĺňať? • Osobne sa mi (viacej) javil byť zaujímavejším príbeh prvého z nich, nakoľko bol príliš ambicióznym a ziskuchtivým súčasne, za koho sa síce vôbec nepovažujem, ale i napriek tomu, mi je prvá vlastnosť - vskutku veľmi blízka, no zas to extrémne s ňou nepreháňam, čo sa jednoznačne ale nedá povedať o tomto šikovnom majstrovi-odborníkovi, ktorý si myslí, že práve vďaka jeho šikovným rukám a výrobkom z keramiky, pozostávajúcich z hrncov a rôznych šálok (trebárs na saké), by mohol rozprávkovo zbohatnúť, o čom jeho srdce neustále priahne, a to ani nehovoriac o všetkých potenciálnych "kupcoch", ktorí by dokázali oceniť naprostú kvalitu, čo je v podstate priamou vstupenkou k naprostému obratu doterajšieho spôsobu života. Možno títo dvaja protagonisti budú zo začiatku spoločne spolupracovať, ale tiež jestvuje možnosť, že každý z nich - nakoniec pôjde svojimi vlastnými chodníčkami, kedy to konečne začína byť poriadne zaujímavé, až by som normálne povedal, že v druhej polovici, nastáva, akýsi, kľúčový okamih v podobe práve nastávajúcej - mimoriadne mysterióznej atmosféry, kde mi nebolo úplne všetko, pravdupovediac, jedno. • Japonská kinematografia, tak to nie je vždy iba o mojom veľkom obľúbencovi Akirovi Kurosawovi, ale ako ďalej postupne zisťujem, tak aj o mnohých iných, nemenej talentovaných režiséroch, ako napríklad Kendži Mizoguči, s ktorým sa stretávam vôbec po prvýkrát, a dúfam, že nie naposledy, lebo ma jeho počin Ugecu monogatari - nadmieru oslovil, aj keď "orientalizmus", nie je zakaždým mojou vyhľadávanou lokalitou, tak mu dám určite ešte niekoľko vhodných príležitostí, aby som sa s ním skrátka trochu lepšie zoznámil. Mimochodom, tento snímok mi doteraz nebol neznámy, ba práve naopak, len som sa k nemu akosi nevedel poriadne odhodlať, čo spätne trošku ľutujem, že som si naň už dávnejšie nenašiel čas. • Samozrejme, že nie je plne "dokonalý", ako by sa mohlo zdať, ale je až natoľko fascinujúcim, že mu treba dať šancu i napriek niektorým "chybičkám na kráse", ktorých zasa nie je toľko, aby vás napokon mohol celkom odradiť, dokonca mu ani veľa nechýbalo k plnému hodnoteniu. Toto musíte vidieť predtým, než umriete. (29.12.2022)

Asijské poetické názvy jsou krásné, takže jen pro jistotu: nejde o povídkový film, a není v něm ani déšť ani luna. Dva venkovští zemědělci sní během válečné vřavy o tom, jak na ní zbohatnou. Jejich ženy se jim to marně snaží rozmluvit, a právě jejich osud (pro Mizogučiho typicky) ukazuje úspěch obou mužů v pravém světle. Film, který kombinuje historický realismus s motivy z říše fantasy, je dílem vyzrálého filmaře, který suverénně ovládá možnosti filmové řeči. Výborné, téměř dokonalé (90%). (06.07.2017)

Bolestivá náprava poblouzněných lehkovážných mužů. Podmanivá pohádková a v některých sekvencích neodolatelně snová atmosféra (s velkou pomocí hudby), děj je zahuštěný, scény mistrně inscenované a konec sladkobolný. Můj první Mizoguči a velká spokojenost, tenhle styl mi rozhodně sedl víc než to co jsem viděl u Kurosawy. (05.09.2007)