Mi Nü-Chai

Tohle je úvodní RPG dobrodružství družinky, kde GM neumí masterovat, o worldbuildingu neslyšel ani z ponorky, ale zato se vyžívá v epických (a zpomalených) popisech jednotlivých scén a co na tom, že ani ty scény (natož celek) nedávají sebemenší smysl. Hráči si zase nebyli schopní přečíst ani úvod Player's Handbook a ještě jim pořád padají kritické neúspěchy, což se GM snaží všemi svými neschopnými silami zachraňovat. Věřím, že u stolu by to mohla být i zábava, ale jako cca dvouhodinový film funguje Rebel Moon přibližně stejně dobře jako nafukovací banán uprostřed Antarktidy.

Film - cibule, místy neobyčejně subtilní. Především nádherně vypadá. Záběry na lodě na vzdouvajících se vlnách, mlha, hra se světlem a stínem - ve své podstatě vlastně esteticky velmi hodnotné. A tady přichází první podšitost - kontrast. Bitvy, když na sebe lodě střílejí zdálky etc. vypadají velkolepě, ale když se kouř rozptýlí a pak se switchne na detail rozstřílených těl nebo plné marodky, tak bez jakéhokoli přepíčeného gore zafunguje ten prostý kontrast. Takhle to vypadá zblízka. V jistém smyslu je to tak trochu (mnohem méně psycho) Moby Dick, kde Moby Dicka supluje nepolapitelná loď s příznačným jménem Acheron. Vlastně došlo k přepnutí chaos versus chaos na řád versus řád. Další věc - dynamika fungování od okolí izolovaného společenstva mužů. Fascinující a depresivní. Striktní hierarchizace, osekání, potlačení. Avestskou výjimku, tj. nějaké náznaky indvidiuality si může dovolit jediný člověk na lodi a to jenom proto, že je dost nepostradatelný (doktor a podezírám ho, že i tajný agent) a navíc kapitánův kámič, což ovšem zas tak moc neznamená, když dojde na povinnost. Ale zbytek posádky má vykonávat rozkazy a dodržovat řád bez keců. Ach, to sladké nemusím se starat o to, kdo jsem a co dělat, nemusím ani myslet, všechno mi řeknou a když to budu dělat dost dobře a dost dlouho, dostanu frček s nápisem Jsem hustej. A zároveň, protože jsme v naší představě počátku 19. století, tak se všechno tohle odehrává velmi distinguovaně, jemně, spousta věcí tu funguje na bázi náznaku a nedořečenosti.

Skoro tříhodinová metafora krize středního věku unaveného bílého muže. Zároveň jeden z mála Marvel filmů, u kterého jsem soustavně nechcípala nudou. Ale toho patosu tam mohli lít míň.

Kombinace diskontního Pána prstenů s diskontní Temnou věží. Symbolicky neobyčejně bohaté, myšlenkově chudé, ale to je jedno. Čtyřkolka a souboj APC s drakem FTW!

Symbolicky mnohem výtěžnější než díl první, ale v mnoha směrech stejně příšerné. Klíčová slova jsou přehrávání, kýč a klopýtavá doslovnost, kvůli které pak působí většina postav retardovaně. Včetně nebohého Šmaka, jemuž se během spaní v hromadě zlata zřejmě vyvinula slušná porucha pozornosti. Skřeti jsou již definitivně transformováni v zombie. Nová postava Tauriel jakož i náznak romance mezi ní a Kilim by mi vlastně vůbec nevadily, kdyby to nebylo jenom zopakování Samova okouzlení Galadriel, doplněné o jednu postavu navíc. Tauriel je naneštěstí taky retardovaná, Kili taktéž, škoda, že to nakonec zřejmě dohromady nedají, mohli by si rozumět. Retardovaný není snad jenom Thranduil (aka Jareth) a navíc jako asi jediný elf vypadá vážně dobře. Škoda, že si to s Thorinem nerozdali, bylo by to osvěžující. Co se týče estetiky, v Hobitovi je velmi podivná visuální směs stylů - chvílemi tam probleskuje Labyrinth, Esgaroth působí zvláštně rusky, síně Ereboru jsou obšlehnutý Dwemer design z Elder Scrolls. Dlužno ovšem podotknout, že Hobit je sice stejně jako Pán prstenů výtvarně nepříliš vynalézavý, ale vzhledem ke svému nižšímu stáří je jeho CGI stále koukatelné. Pána prstenů jsem viděla před pár měsíci a za těch skoro dvacet let sešel velice velmi. Btw. Sauronovo oko aka planoucí vagína je fascinující zjev.

Dokonalý produkt z lepšího mekáče. Neznepokojí, neurazí, udělá to, co dělat měl a druhý den o něm člověk neví. Ale mě tohle nebaví. Takže pointu jsem nepřekvapivě rozlouskla po půl hodině filmu (ale to se dalo čekat, na tom to ostatně nestálo) a pak až do konce koukala jedním okem na Twitter a druhým na plátno. Výtečná animace, naopak výtvarná stylizace pro mne téměř za hranicí snesitelnosti. Zajímavá byla lehce naťuknutá paralela superhrdinů, virtualizace a oslabení skrze maximální zabezpečení, nicméně byť je pro zápletku klíčová, není moc rozvedená do hloubky a slouží jenom jako záminka, aby mohli Supers vytvářet a akcelerovat Rio. A k tomu občasný patos a shitload rodinného štěstí. Avšak musím konstatovat, že klimatizace ve Slovanském domě, kvůli níž jsem se na tohle nechala vytáhnout, byla výtečná a výrazně mi zlepšila včerejší večer. [kdo tyhle filmy rád, bez obav může k mému hodnocení přihodit 2*]

Těch pět hvězd tomu ovšem dává pouze obitusův nepřekonatelný dabing.

Když se do toho obují Laibach, má tahle nanicovatá zpěvohra konečně vpravdě starozákonní koule. Originál stojí po všech stránkách za vyliž.

Použitelná adaptace Dracula's Curse, pro mne překvapivě i po stránce kresby; atmosférou a stylem vychází silně z artworků Ayami Kojimy, takže po strašně dlouhé době 'vážný' západní animovaný seriál, na nějž jsem schopná koukat bez vtíravých myšlenek na Savo v očích. Děj je svižný a příjemně krvavý, pár scén vyloženě roztomilých (kostel ve čtvrtém díle pravítkuje mocně), práce s klišé taky ujde a Trevor (tak nějak všichni Belmontové) i Sypha mě štvali vždycky, s tím jsem smířena. Za Alucardovu závěrečnou BT šermovačku zaokrouhluji na 4* a doufám, že pokračování bude.

Behold the power of mercy! Na tohle OVA jsem narazila de facto náhodou, když jsem hledala, co má scénárista Alexander senki, Hiroshi Aramata, mimochodem dost týpek, ještě na svědomí. Teito monogatari je velmi... zajímavé. Na dobu vzniku překvapivě svižné, ne že by se nenašly i roztahanější pasáže, ale dají se poměrně snadno přežít, výtvarná stránka je rozkošně bizarní, včetně zjevu hlavního záporáka, který vypadá ze všeho nejvíc jako čínský komunista zkřížený s Draculou. Taktéž velmi doceňuji využití reálných událostí ve smyslu 'a co když to tokijské zemětřesení v roce 1923 způsobily temné síly' atd. - de facto je to spíš než fantasy řádně rozjetá alternativní historie. A byť se závěrem v kontextu celého díla poměrně nesouhlasím, moc se mi líbil, protože díky němu všechno krásně zapadlo do sebe.