Iron Claw
Železní bratři
The Iron Claw
The Iron Claw
The Iron Claw
Réžia:
Sean DurkinScenár:
Sean DurkinKamera:
Mátyás ErdélyHudba:
Richard Reed ParryHrajú:
Zac Efron, Lily James, Harris Dickinson, Jeremy Allen White, Maura Tierney, Holt McCallany, Cazzey Louis Cereghino, Stanley Simons, Brady Pierce (viac)Obsahy(2)
Skutočný príbeh nerozlučných bratov Von Erichovcov, ktorí sa začiatkom 80. rokov zapísali do histórie v silne konkurenčnom svete profesionálneho wrestlingu. Prostredníctvom tragédie a triumfu, v tieni svojho panovačného otca a trénera, hľadajú bratia nadživotnú nesmrteľnosť na najväčšej športovej scéne svojho času. (Continental film)
Recenzie (89)
Neskutečný příběh jedné rodiny, který mě odpálil do sedačky. Příběh o vysvobození, tíze rodiny, vzájemné opoře a přehnané autoritě. Skvěle natočený snímek, který vás na začátku uvítá s otevřenou náručí a postupně vám představuje postavy. Následně vám dá ochutnat slávy rodiny Von Erichů a postupně do vás začne napouštět nepříjemné rodinné trable. A od druhé poloviny, která dostává čím dál více depresivní atmosféru vás začne máchat ve všech možných sračkách. Díky první polovině ta druhá funguje o to více a hned dostává větší dopad. Film sází a také stojí na hercích a ti jsou zde prostě skvělý! Jak Zac Efron, Harris Dickinson nebo můj oblíbený Jeremy Allen White jsou neuvěřitelní a předvádí zde jedny z jejich nejlepších výkonů. Jednoznačně jeden z adeptů filmu roku 2024! ()
The Iron Clown musí být pro našince s alespoň elementárním vkusem a kvocientem nad úrovní německého ovčáka naprosto nezáživný, vleklý až otravný pomníček skutečné žampióní famílie vidláckých bigotních dementů s buzerantskými účesy, příznačně se angažující v nejdebilnějším a nejlopatističtějším pseudosportu pro totálně zdegenerované idioty – wrestlingu. Pseudosportu, v němž banda postižených nasteroidovavaných pičusů předstírá údery a tříská sebou o zem, a u koho z nich ta kohorta solvin v publiku nejvíce piští, ten je jakože „mistr světa“, i když se tato vrcholná retardace provozuje téměř výhradně na území Spojených sráčů Oligofrenických. De fuckto se jedná o špatně natočenou, zdramatizovanou, sestříhanou i zahranou a totálně nudnou studii opolidských bratří s vyrachtaným fotrem, postupně vychcípávajících při soutěžení o „prokleté“ Darwinovy ceny, až přežije jen ten nejhnusnější pitekantrop, jako vždy totálně prkenný Hnuzack Efron. Ovšem pokud xmrti rádi uhranutě a s jakože děsně erudovaným psychologicko – sociálním nadhledem dvě hodiny v zoo pozorujete statickou tlupu šimpanzů, kteří po sobě občas hodí hovno, popřípadě si kompulzivně cucáte palec u jakýchkoliv pohyblivých obrázků, hlavně že jsou barevné, je to film přesně pro vás! ()
Film, který ve své cca polovině brutálně změní náladu a pere do tebe velmi silný příběh. Čímž nechci říct, že první část stála za hovno, vůbec ne. Režisérovi se v ní daří představovat celou rodinu byť někdy brutální střih není úplně nejlepší počin jak diváka dostat do sebe. Rodiče bratrů byli neskuteční asociálové a zajímalo by mě jak moc tady bylo realita a filmová fikce u sebe. Je to někde mězi 3-4, herecky kvalitní, ještě kvalitnější je kamera, tu jsem ocenil zejména v ringu při poslední rubačce a když byly "tiché záběry s obsahem". No já nakonec tu 4 dám. ()
Ten film se opravdu strašně snaží vzbudit zdání, že chvaty, které nasazuje a údery, které rozdává, jsou skutečné. Dokonce si s touhle meta-iluzí ran, jež film divákovi zasazuje, invenčně hraje díky motivu wrestlingu coby bolestivého divadla, které je jen na oko, přesto dokáže diváky i aktéry zcela pohltit a zjizvit. Jenže aby tahle iluze byla dokonalá, musel by být Durkin stejně zručný scenárista jako režisér. A to není. Rodinné vztahy se mu rozutíkají pod rukama, jednotlivé linky jsou nedotažené, postavy se trochu nahodile vytrácejí a velká slova ani doslovné symbolické scény iluzi plnosti nevytvoří. Efron nabral he-manovskou muskulaturu, ale jeho herectví je gumové a placaté. Svou tuřínovou hlavou prokletého dobráka, který je silnější, než si sám myslí, film neutáhne. Koncentrace tragédii vinou neuspokojivých elips může nakonec budit spíš cynismus než účast a celá tahle upocená sestava o křehké maskulinitě nakonec sama sebe pokládá na lopatky pitomoučkým závěrem. ()
Fascinující příběh, který mě svým provedením dostal mnohem více, než bych kdy čekal. První polovina nás příjemně seznamuje se světem a rodinou Von Erichů, skrze oči Kevina (Zac Efron). V ten moment je to spíše feel-good záležitost o bratrské lásce, nad kterou jen lehce visí nepříjemný stín otcovi autority, tlaku a stylu výchovy. Ovšem v polovině přijde zlom, který celou rodinu sešle do nekonečné spirály, ze které se zdánlivě nelze vyhrabat. Právě díky první příjemné polovině je ta druhá tak úderná, kdy divák společně s Kevinem prožívá rozklad této rodiny. Byť je postava Efrona nepochybně hlavním hrdinou, který nás provádí dějem, není to čistě jeho show a celý ansámbl herců mezi sebou nádherně hraje, navíc každá postava má více než potřebné prokreslení. Nemluvě o samotné velmi osobité režii, která neotřepaně podtrhuje každý osudový a výrazný moment příběhu. Druhá polovina by byla až neúnosně depresivní, nebýt postavy Lily James, přinášející světlo do celého snímku i do života hlavního hrdiny. Závěr, společně s posledním dialogem filmu rozdává neuvěřitelné emoční rány a dokonale podtrhuje celý film i jeho motivy. Takto zpracované téma o tíze vlastní rodinné historie a vymanění se z jejího železného spáru při tvorbě vlastní rodiny je nadčasové, pravdivé a potřebné předávat dál. Pro mě první opravdová "must see" záležitost roku 2024. ()
Těšil jsem se, ale jsem zklamaný. Sportovní Dramata mívám obvykle hodně rád, jenže tohle mě minulo. Jde o divácky nevděčný Slowburn, který má jen 2 hodiny, ale pocitově má snad 3, protože jsem si v kině několikrát říkal, že to mělo už dávno skončit a furt to jede dál ( Co by se dalo shrnout do 10 minut, se tu řeší hodinu apod) a zkrátka mě to vůbec nebavilo a od půlky filmu jsem už vyhlížel hodinky. Herecky v pohodě, Efron i Allen White nejlepší, oba mám rád, ale to zákulisí wrestlingu mě bavilo o dost méně než jsem čekal. Fighty si tu divák neužije, takže veškerá ta show je nezáživná a ani to rodinné drama na mě nefungovalo, přišlo mi to emočně chladné. Natočeno je to navíc docela amatérsky a příběh dle skutečných událostí je to sice zajímavý, ale tak nějak jede bez výrazných překvapení a drajvu. Pozitivní obecné přijetí opět nechápu, čistá festivalovka pro okrajové publikum, která je až nepříjemně zdlouhavá a roztáhlá. 55% ()
// Sean Durkin mě začíná těžce bavit. Už ve druhém filmu se věnuje tématům mužské ješitnosti, neukojenému egu a hříchům otců, tentokrát to ale vzal přes skutečný příběh slavné wrestlerské rodiny, kde k tomu všemu vládla toxická maskulinita a tudiž tohle všechno mělo neuvěřitelnou dohru (vyhýbám se záměrně spoilerům, sám jsem do toho šel naslepo) a mě to v tomhle případě smetlo ještě víc než výrazně chladnější Klícka. Hudební vypalovačky a fantastické herecké výkony všech zúčastněných samozřejmě pomáhaly, nicméně MVP je tady Durkinův scénář a jak zachycuje ten slow burn rozklad jedné spokojené zásadové křesťanské rodiny. Velká škoda, že tohle drama zaspalo Oscary. 9/10 ()
Neveselý příběh wrestlingový rodiny je sice místy to nejhezčí retro od Licorice Pizza, pak ale přesáhne smutek, deprese a temnota, jenže aniž by z toho byl emotivně náležitě silný a divácky přesvědčivý zážitek, kde přijde na velký dramatický moment. Dojem spíše unyle "festivalový". ()
Není to sportovní film. Je to velmi okrajově film o pro wrestlingu (což není sport). Je to film volně inspirovaný skutečnými událostmi, které jsou upraveny a přeházeny (výrazně!) tak, aby z nich bylo co nejpůsobivější depresivní rodinné drama. Scénář a režie jsou téměř bezchybné a herecké výkony taky (s výjimkou toho chlapíka co hraje Rica Flaira). Znovu opakuji: Neřiďte se při rozhodování o návštěvě tohoto filmu tím, jaký máte vztah k pro wrestlingu! ()
No podruhé bych to už vidět nechtěl - přeci jen malý rozpočet, fádní střih a "nevýznamnost" příběhu je na ploše 130 minut znát. Ale jde o překvapivě funkční malou rodinnou tragédii, která je nechtěně vtipná jen v části jedné dějové linky úmrtí jednoho z bratrů. Zajímavé. Proč ne... ()
Mně to teda přišlo dost utahané a herecké výkony taky nic moc. Cením jen nápad. ()
Pokud na to půjdete jako na wrestlingový film, je tu vysoká pravděpodobnost, že vás výsledek zklame. Sean Durkin sice dokáže s přehledem natočit pořádnou mlátičku, ale evidentně ho na příběhu rodiny Von Erichů zajímalo něco úplně jiného. Konkrétně jaké je to vyrůstat v železném spáru otcových nenaplněných ambicí a jak obtížné je vykročit z takto omezeného životního ringu ven. Přes obdivuhodnou muskulaturu Zaca Efrona je to hlavně psychologické drama od nezávislého studia. A jako takové funguje výborně. ()
Tak toto je lepšie než Jednotka samovrahov. V doslovnom zmysle. Kde sa berie s tragédiami nejaký Kennedyho klan, keď títo to brali hopom aj keď nemuseli a keď to nechcela kliatba, tak jej pomohli. Wrestling neznášam, ale tento príbeh mimo zápasov ma zaujal, aj keď v tomto prípade tieto dva prvky od seba neodseparuješ ako zelený aktivista smetie. ()
U sportovních dramat mnohdy dávám přednost neznámé látce, ale v tomto případě mě příběh wrestlingových bratří naprosto minul. Bylo to celé hodně mdlé. ()
Sportovní drama v podání Durkina a A24 není sportovní drama, ale psychologická studie toxického otcovství a psychických problémů v době drsných chlapů, kteří nepláčou. Není snadné přežít takovou výchovu a bude to stát mnohem víc, než si drtivá většina lidí dokáže představit. Závěrečná scéna, ultimátní terapie rodinou, mi vehnala slzy do očí. Ten film je jeden dokonalý filmový tvar, pracující s divákem. Chytře přeskakuje banalitity a nutí vás přemýšlet, co se stalo, představovat si nezobrazené emoce. Dělá to zatraceně dobře a furt. A skvěle tak dokáže pracovat s momentem překvapení. Dlouho jsem neviděl film, který by vyžadouval takovou pozornost a aktivitu diváka, kvůli interpretaci viděného. Kdo jde na wrestlingový film a sportovní drama, je zklamán, jak tu hojně čtu. ()
Durkinovo reálnými osudy wrestlingové rodiny von Erichových inspirované drama ve mně probudilo latentní mateřské pudy. Chci adoptovat čtyři dospělé muže. Dejte mi je prosím do péče. ()
Zac Efron v roli wrestlingového zápasníka vtrhl se svojí Hulkovskou muskulaturou do filmového ringu a započal příběh legendárních bratrů s označením Von Erich. Toto životopisné drama opírající se o skutečnou událost, která zahýbala, nejen díky rodinnému prokletí Von Erichů, wrestlingovým světem, ale myslím si, že po zhlédnutí filmu i světem newrestlingovým. Já ač nejsem milovník amerického teatrálního zápasení, tak mohu být potěšen, že film jím není nijak bezdůvodně přeplněn a těží spíše z dramatických okamžiků, které se na Von Erichy valí ze všech světových stran. Režisér Sean Durkin se chopil krom velící židle i scénáristického pera a vzhledem k tomu, že toho moc na svém kontě nemá, tak ač tento snímek není stoprocentní, tak určitě stojí za nějaké to jedno podívání. ()
Durkin je zajímavý režisér. Vybírá si zajímavé náměty, které spolu moc nesouvisí a dokáže přinést dobré pojetí různých příběhů. Příběh rodiny Von Erichů je něco, co si zaslouží kvalitní zpracování, a i přes malé změny proti realitě je tento film po emocionálně naprosto odzbrojující. Kvůli pracovní povinnosti jsem byl nucen si příběh nastudovat předem, a tak mi nezbývá si pouze představit, jak musí působit na nic netušícího jedince, který do něj jde naslepo. Naprosto tragický osud, který sportovní bohové a despotický otec této rodině přichystal se může zdát až neuvěřitelný a přehnaně depresivní. Citová stránka však ukáže, že když na to přijde, je i takto vychovaný jedinec schopen uronit slzu pro své milované bratry. Naprosto zdrcující doják, který se dostane do dějin sportovního filmu. Nenominace na jakoukoliv cenu je hříchem. ()
Finally, The Virgin Suicides for boys! Nejdojemnější film minulého roku je pro mě bez debaty tento o wrestlingu. Kdyby mi to někdo řekl ještě před měsícem, neuvěřím. „I used to be a brother and now I’m not a brother anymore.“ Doteď je mi do breku, když si na tu scénu vzpomenu. Masterpiece. No notes. ()
Súvisiace novinky
Bruce Springsteen dostane hraný film
Příběh legendárního amerického rockového zpěváka a kytaristy Bruce Springsteena se dočká hraného filmu. Chystané dílo by mělo sledovat zejména období vzniku hudebníkova šestého studiového alba s… (viac)
Vrátí se příští rok Medvěd? Ano, šéfkuchaři!
Zprvu nenápadná série o talentovaném šéfkuchaři, který se vrací do rodného města, aby po bratrovi převzal chřadnoucí restauraci, se během dvou sezón stala obrovským hitem. Premiéra druhé sezóny… (viac)
Režisér a scenárista Sean Durkin byl v mladých letech fanouškem wrestlingu, i ten, koho wrestling nezajímá, musí jistě ztuhnout při vyprávění o tragickém příběhu rodiny Von Erichových. Legendární wrestlerskou rodinu prý dohánělo rodinné prokletí, tuto domněnku snadno potvrdila smrt nejstaršího syna Jacka „Fritze“ Von Ericha, Jacka Jr. Nejde ovšem o jedinou tragédii, která populární rodinu wrestleru za jejich historii provázela. A do jisté míry v tom měl roli právě zmíněný Fritz. Durkin poté může ve svém scénáři vynechat existenci jednoho ze šesti bratrů a zdánlivě historických nepřesností (Ridley Scott by vám k tomu jistě rád řekl svoje), to nejdůležitější ovšem Durkin ve finále zvládne. Podat příběh jedné generace Von Erichových jako skutečnou tragédii a realizovat film, kdy i mužská oka po jeho konci nezůstanou suchá. I když přece „chlapi nepláčou.“ Studio A24 se v posledních letech stalo rájem pro cinefily, nabízí přeci jen širokou nabídku výrazných filmů, které se navíc většinou mohou chlubit tím, že jsou skutečně specifické a neobvyklé. Železní bratři do této škatulky zdánlivě nezapadají, na to jde na první pohled o řadový biopic, který jakoby se cíleně chtěl vydat cestou patosu a laciné sázky na emoce. Tyhle nadávky ovšem v posledních letech začínají být nadbytečné, kdy někdy ani nemusí jít o prvoplánovou snahu. Především v případě, kdy se po zapnutí promítačky rozjede film, který skutečně má cosi říct, zobrazuje to, kam daleko může zajít převaha toxické maskulinity, jak daleko může zajít až příliš dominantní ruka hlavy rodiny a především ukazuje pravou sílu bratrských pout, které neznají hranic. Přitom všem tak vlastně ani nesejde na tom, jak moc autentický příběh Durkin servíruje a jak moc u jeho realizace sázel na dramatizaci skutečných událostí. Výsledek je totiž tak či onak silný. Dynamika uprostřed rodiny Von Erichů svádí k prozkoumávání rodinných vazeb v domácnosti, kde zdánlivě neexistuje svobodná vůle, veškeré odlišné zájmy mimo wrestling jsou automaticky snadno zapovězené Fritz v podání Holta McCallanyho nezapírá, že své syny řádí dle oblíbenosti a že se může seznam snadno různými okolnostmi změnit. Na domácnosti Von Erichů je tak od počátku cosi nepříjemného. Zac Efron, Harris Dickinson i Jeremy Allen White jsou v rolích Kevina, Davida a Kerryho vymakání k nepoznání, stejně tak každý z nich dostává dostatečný herecký prostor. Zac Efron rázem předvádí svůj dost možná nejsilnější výkon za celou svou kariéru, Jeremy Allen White poté zvládá předvést, proč je nejen kvůli oblíbenému seriálu Medvěd v kurzu. Právě i jejich výkony přispívají k tomu, že Železní bratři nejsou tuctovým sportovním filmem. Durkin totiž natočil biografické sportovní drama se skoro až existencionálním přesahem. Díky režii Durkina zvládají být konfrontace v ringu intenzivní, působivé a především přehledné, nejdůležitější ovšem ve filmu není zobrazené fyzické násilí. Ano, v ringu se může snadno krvácet a během wrestlingu se může zlomit nejedna kost, největší boj ovšem Von Erichovi chlapci neprovozují fyzicky, ale psychicky. Přísný a cílevědomý otec, neskutečná psychická zátěž, především snaha o to se tvrdému otci zavděčit. Teprve v průběhu filmu se více zobrazuje psychický teror, kterému je divák nepřímo po celou dobu svědkem. A o to více bolí sledovat následky této skoro až sparťanské výchovy. Chlapci Von Erichovi tak mohou být sebevíce silní a sebevíce dospělí, pořád je ovšem omezuje strach z jejich otce. Spousty silných hereckých projevů je v rámci Železných bratrů projeveno pouze výrazy v očích, bratři totiž nemohou příliš namítat a autoritativnímu otci se nějak postavit. Je to celé taková zvláštní směs úcty, lásky a strachu, o to více nepříjemnější je postupně sledovat ať už fyzický nebo psychický rozpad různých bratrů. Celé to ovšem v závěru působí jako nevyhnutelný souboj s časem, kdy si až příliš přehnaný psychický dril dominantního otce žádá svou cenu. Nejen díky vrstvě myšlenek tak Železní bratři skutečně zvládnou připomenout Wrestlera Darrena Aronofskyho, zároveň se Durkin občas nebojí jistých filmařských postupů, které by jistě pochválil takový Martin Scorsese. Narativ filmu je cíleně budován skrze tragédie, která rodinu Von Erichových sužovala jedna po druhém. Není v největším měřítku poukázáno na tehdejší slávu Von Erichových bratrů, právě pochybné zázemí rodiny Von Erichů a údajné prokletí této rodiny je ovšem na jejich příběhu pořád to nejzajímavější. Synové Von Ericha mají díky tvrdé výchově rázem blíže spíše ke strojům nežli k lidem, jsou vychováni k omezenému projevování emocí a preferování ryzího „mužství.“ Železní bratři se rázem nejeví jako prvoplánový film pro fanoušky wrestleru, naopak může snadno přispět těm, kteří nemohou bojová umění vystát a shledávají ho barbarské. Postava Fritze totiž jakoby shrnovala vše, co je na bojových uměních špatně. Pád rodiny Von Erichových je v rámci vyprávění tak krapet pochybně založen na pověře, která má tuhle sebedestruktivní a na ubohých základech vybudovanou rodinu nahánět. I když se zpočátku mohou vyjevovat prvky černé komedie a příjemného retra (Craig Gillespie byl po Já, Tonya jistě takovou látku pojal velmi specificky), od nástupu Kerryho se film definitivně vydá cestou skoro až trilogie, za kterou by se nestyděli ani William Shakespeare nebo Viktor Hugo. O to více uspokojivější zvládá být fakt, že se závěr dočká nějaké smysluplné katarze, smysluplného vyvrcholení několika postav (linka matky bratrů v podání Maury Tierney) a náznaků spojených s tím, že díky pověře hned nemusí být všehovšudy vymalováno. Stěžejní moment předcházející takovému epilogu film navíc nenabízí alespoň uspokojivou satisfakci v oblasti osobního příběhu nejstaršího přeživšího bratra Kevina v podání Zaca Efrona, ale skrze něj i filosofickou nadstavbu, která emoce v tomto filmu posouvá ještě o kousek dál. Je proto tak trochu škoda, že se film pořádně rozjede až po 20 minutě a první výraznější konfrontaci v ringu, Železným bratrům se ovšem musí uznat obdivuhodná gradace, protože se film skutečně za pochodu stává intenzivnějším a intenzivnějším, skrze to zajímavější a zajímavější. Železní bratři jsou příkladem dramatu s narativem, který si skutečně nechává dát na čas, teprve ve stěžejní části filmu poté zvládá diváka položit správně do kolen. Železní bratři se i díky tomu stávají nejvíce jasným kandidátem na nejlepší film, který utřel v oblasti absence byť jen jediné nominace na Oscara. Všeobecná nadšenost zahraničních kritiků i diváků i umístění mezi TOP 10 nejlepších filmů dle Národní rady amerických filmových kritiků rozhodně nebyla přehnaná. Železní bratři totiž patří mezi nejsilnější filmy loňského roku. Nesejde dvakrát na tom, jak moc je Sean Durkin věrný skutečné historii a jak moc velkou převahu má dramatická nadstavba nad reálným průběhem událostí. Železní bratři totiž rozhodně nejsou typickým sportovním biopicem a i díky tomu rázem logičtěji vycházejí ze stáje A24. Zdánlivě tuctové sportovní drama totiž nabízí úvahy nad nebezpečím toxické maskulinity, příliš velkých nároků rodičů na své děti i křehkých bratrských pout. Chlapi nepláčou? Nejednomu z mužských diváků alespoň při sledování filmu určitě „něco spadne do oka“.... Viděno v kině: 2x () (menej) (viac)