The Kunstcamera
Obsahy(1)
Film Kunstkamera je procházkou zámkem a bývalou sýpkou v Horním Staňkově, ve kterých je Švankmajerova kunstkamera instalována. Nejde ale o kunsthistorický film v pravém slova smyslu, ale o nasnímání magické atmosféry této sbírky a prostředí, v kterém je umístěna. Ve snímku nejde o pouhou prezentaci exponátů, artefakty jsou nasnímány s přidanou hodnotou Švankmajerova imaginativního pohledu v řazení objektů a výkladu, a to nikoliv jenom slovního. (CinemArt)
(viac)Videá (1)
Recenzie (14)
(LFŠ 2022) Kunstkamera ft. Kunstkomora nás na padesát minut vytrhává ze všední reality a zavádí diváka do děsivého, ale zároveň kouzelného světa fantazie Jana Švankmajera, za doprovodu čarokrásné hudby od Vivaldiho. Sbírka na zámku Horní Staňkov je vskutku bohatá a je odkazem geniality (nejen) našeho předního tvůrce na poli surrealismu. Audiovizuální poezie - fantaskní, makabrózní, fascinující! ()
Švankmajerova sbírka je jistě plná úžasných kousků, ale v tomto podání jsem z ní moc neměl. Než jsem se stačil pokochat, už jsem byl jinde. Nakonec i televizních 50 minut stačilo, abych si připadal přehlcen. Je to asi jako když za 50 minut proběhnete Louvrem. Viděli jste všechno, ale nemáte z toho nic. ()
Závětní vizuální hodokvas začíná dvě hodiny před půlnocí; bez něj, hostitel se (už) neukáže. Z krbu sálá teplo, ale odvedle táhne pootevřenými Dveřmi chlad. J/Š, tvůrce/kustod, jako by Dveřmi už prošel, inscenuje atmosféru vlastního post mortem, pozoruje svou pozemskou nepřítomnost, přítomnost bez sebe, opuštěné komnaty kunstkabinetu, kterými jak pach sfouknuté svíčky vane pozůstalost. Zásvětníma očima (zásvětní kamerou) chce naposled rozpohybovat sbírku a svoje/manželčina díla tak, jak to nikdo jiný (už) nedokáže. – Chmuru epilogu střídá tanec nekonečna. Osmičky umělcova věku (88) uléhají (∞ ∞) a nekonečně se vlní v nepolevujícím toku „čtvera ročních období“, v rytmech vesmírného flašinetu. Všechno se v tyglíku bytí donekonečna živě kvedlá a cokoli, včetně naší existence, se tady může stát sur/real artefaktem - dokud vnímá cit. - Opulentní, masivní, nesmlouvavé. Nejistota mysli. Jistota pohledu. ()
Exkluzivní výlet do světa Jana Švankmajera a jeho bezbřehé imaginace protkané surreální fantazií. Opravdový požitek, cesta bizarním světem, sestaveným z tisíce artefaktů z mistrovy dílny, za doprovodu magické hudby Antonia Vivaldiho a vytříbených zvuků Ivo Špajla. Tohleto je artová poezie! Existuje druhá verze, která má 2 hodiny a o níž mluvil po projekci producent a pravá Švankyho ruka Jaromír Kalista. Beseda s ním byla úžasná, on je velice vtipný a srdečný člověk, kterého si velice vážím, dovedl bych ho poslouchat celé hodiny. Doufám, že se podaří vydat blu-ray dohromady i s knihou, která by měla obsahovat převážnou většinu Švankmajerova díla a tvorby. LFŠ UH 2022 ()
51min. verze __________ Z počátečního šoku / pobavení nad neskutečným množstvím shromážděných artefaktů jsem pozvolna přešel k úvahám nad uměním jako takovým. Mnozí diváci na spoustu staňkovských exponátů nahlíží jako na něco přežitého, podivného, o čem se dá mluvit jako o umění jen v kombinaci s dalšími (podivnými) exponáty nebo díky jejich (neobvyklému) umístění. Ale copak právě tohle není pro umění typické? Zvolená hudba (Vivaldi) tuhle myšlenku vlastně perfektně doplňuje: Vivaldiho skladby byly na celá staletí zapomenuty, po znovuobjevení byly velebeny coby mistrovská díla, a dnes jsou pro změnu tak notoricky známé, až je někteří mají za otravné. Se Švankmajerem je to dost podobné: záleží, kdo jeho exponáty posuzuje a jestli je dotyčný schopen je přijmout i v jiném, než v konzervativním způsobu vystavení. Celkově se tedy Švankmajerovi povedlo podnětné dílko, ale že bych si při něm šušňal blahem, to zase ne (51 minut je tak akorát :)). ()
Galéria (4)
Fotka © Athanor
Reklama