Moonage Daydream

Asi nejsilnější zážitek letošního MFFKV, film od kterého jsem neměl žádné očekávání a vlastně jsem se na projekci objevil skoro náhodou, ale ve chvíli kdy nás uvaděči u vstupu zastavili, abychom vydrželi, že se lehce protáhla zvuková zkouška, měl film mou plnou pozornost, což se nedá říct o půlce sálu, která v pokročilou večerní hodinu odpovídající možná tak Bowieho skutečnému vystoupení někde v Berlíně v roce 1978, spala se zlomenou hlavou o sedačku. Čas projekce však nutně nemusel být na škodu, jelikož se nejedná o žádný nudný životopisný dokument, ale o jakousi audiovizuální zkušenost fenoménu David Bowie jako takovou. Film je psychadelickou experimentální koláží sestávající ze série dobových rozhovorů, záznamů z koncertů, ale i citátů a intelektuálních referencí od buddhismu přes Nietzscheho k Burroughsovi, v neposlední řadě se v tomto barevném pelmelu objevuje i mnoho filmových odkazů (na Langa, Buňuela Bergmana, Felliniho a další), jež jakoby spíše pro sebe do něj ukryl režisér Brett Morgen. Filmaři nám tak zprostředkovávají naprosto jinou zkušenost filmu o umělci, která může být pro mnohé neuvěřitelnou nudou, ale pro fanoušky jednoho z největších popkulturních géniů 20. století, kteří jsou mladší generace a neměli to šestí zažít živé vystoupení, se jedná o naprosté hudební i duchovní orgie v nichž jejich srdce plesá blahem. Zajímavé že s touto přelomovou formou dokumentárního filmu se snímek objevuje na světových plátnech paralelně s Luhrmannovým Elvisem, jež je taktéž překvapivě perfektním (ne)biografickým filmem, který v rámci svého žánru na poli fikčního hraného filmu nemá obdoby. Se svou postmoderní pompézností jsou tak oba dva filmy skvělými originálními počiny a nádhernou poctou slavným hudebníkům. (11.07.2022)

Spíš než regulérní biografický dokument cesta do hlubin Bowieho duše.... Moonage Daydream [mimochodem song s nímž jsem se poprvé setkal v roce 2014 když zazněl ve Strážcích Galaxie] je totiž introspektivní, silně psychedelicky stylizovaný a neobyčejně snivý vhled do nitra Ziggyho Stardusta a jeho životní filozofie (budhistou v úterý, fanouškem Nietzscheho v pátek :), který obsahuje výhradně archivní a dosud neviděné záběry, takže absence mluvících hlav jen a jen potěší. A ačkoliv se jeho životem zabývá veskrze málo, jde o ultimátní portrét, nebo chcete-li ultimátní ódu, glorifikaci či odyseu o ultimátní kariéře jednoho ultimátního umělce. Celkově vzato, tohle není jen tak ledajaká hudební mozaika – je to psychotropní nirvána a těžko popsatelný audiovizuální zážitek, který vám vypálí zorničky až do mozku. Absolutní povinná četba pro Bowieho skalní fanoušky. (19.09.2022)

Laserová halucinácia človeka, čo ani nepoznal svoju orientáciu, bol praštený, stratený, dezorientovaný, no napriek tomu presne vedel, čo chce robiť v hudbe a robil to (niekedy) aj dobre. Nie som jeho fanúšikom, ale isté jeho počiny spĺňajú tie najvyššie parametre. O tom, aký bol, sa vlastne v súvislosti s týmto dokumentom ale nedá baviť, pretože dokument vôbec nerieši jeho osobnosť ako človeka, jeho život. Rieši sa číro len hudba. Nebol som očarený, mám rád, keď sa dozvieme aj niečo o danom človeku. Toto je len taká koláž pre fanúšikov jeho tvorby. (27.11.2022)

Davida Bowieho považuji  za největšího zpěváka a hudební osobnost, co kdy chodila po našem vesmíru. On sám je pro mě obrovským vzorem a mám ho velice rád. Jeho hudba mě provází již několik let a jeho poslední album Blackstar je pro mě nepřekonatelným a nejlepším hudebním počinem 21. století. Ano, splnil jsem si divácký sen! Moonage Daydream - pro mě nejočekávanější film roku - byl přesně tím, co jsem chtěl vidět. Krásnou ódou na Ziggyho, Aladina a hlavně Davida samotného. Chápu, že LSD liquidní videa nemusí být pro všechny. Chápu, že každému nemusí sedět takováto forma vypravování, ale k Davidovi to prostě tak nějak patří. Vystihlo jej to tak, jaký on byl. Umělec s velkým U. Přesně takový film by si David přál. Byla to Vesmírná Odysea Davida Bowieho! (12.11.2022)

Čo som si to pozrel, nadobudol som presvedčenie, že točiť dokument (napríklad) práve o Davidovi Bowiem inak, než takto, vlastne ani nedáva zmysel. Koho zaujíma, čo si o ňom myslia najbližší, nedajbože sám dokumentarista? Umelec, ktorý sa celý život vyjadroval a obnažoval cez všetky dostupné formy (hudba, texty, film, maľba, tanec), taký pre nás zanechal toľko "materiálu", že skrátka musí stačiť a vlastne je najšťastnejšou voľbou, natočiť film o ňom cez koláž jeho aktivít. Pretože v nich bude ten jeho svet vždy zastúpený najviac, najbezprostrednejšie, hoci chvíľami neuchopiteľne, no o to autentickejšie. (akurát to celé nemuselo byť až také poetické a snové) (27.06.2023)