Veselé Vianoce, pán Lawrence

Tři hvězdy za Bowieho a vynikající námět. Jinak jde o dost divně, záběr od záběru, natočený film – Ošima se držel „roviny M*A*S*H“ – přičemž smysl pro humor není nahrazen ani autenticitou snímání, ani čímkoliv jiným. Furyo nechce být věrným portrétem zajateckého tábora, ale není ve svém celku ani halucinací a i z rituálu má jen okamžiky. Scény jako „zajatci vycházejí z polní nemocnice“ anebo „zajatci v podvečer zpívají hymnus“ jsou doplňovány zjevnými nešikovnostmi dramaturgie, jako když v epilogu Lawrence přijde za Harou do cely smrti, přátelsky zavzpomínají na „stará dobrá léta“ (a „vánoce“) v táboře, kamera záběr seshora a Lawrence opět odchází – úplně bez invence, plní pouze funkci „co se vlastně stalo s postavami“… Navíc – oproti Bowiemu se mi projev Toma Contiho jako Lawrence fakt nelíbil – takové papučové anglo-americké nic; Alan Alda hadr. Film tím způsobem „záběr od záběru“ hodně trpí – a nudí… Proč to Ošima točil? Vypadá to jako by si někde v notýsku odškrtával povinné scény. Stín nudy leží pak i na lepších stránkách filmu – na synťákové hudbě z osmdesátek (ta to posunuje z žánru historického filmu směrem k postmoderně), na některých Bowieho extempore (kytkojed) a retrospektivách, ale především na fantastických scénách s filtry. Sám jsem to shlédnul zejména kvůli v Strach a chvění citované poslední táborové scéně a ta opravdu stojí za to! – kdyby si Ošima uvědomil, že tohle není pepř na pečínce, ale pečínka sama, mohlo to vypadat jinak. (24.08.2011)

Nevěděla jsem jak ohodnotit a co napsat o panu Lawrencovi hned po kouknutí, každopádně je to ale velmi zvláštní film z vězeňského prostředí. Především teda kvůli tomu, že nejde o obyčejné vězení a ani nejde o takový ten běžný tábor pro válečné zajatce, protože zajatci a dozorci pochází z výrazně odlišných kultur a podle toho taky vypadá jejich střet. Rezervovaní britové vůbec nedokáží pochopit některé praktiky japonských věznitelů a japonci zase aplikují svoje zásady a zvyky na brity a automaticky od nich čekají jejich dodržování, jak kdyby to měla být i pro ty brity úplně samozřejmá věc a mezi tím vším stojí plukovník Lawrence, který jako jediný z britů umí japonsky a zná obě kultury dobře, jenže jeho snaha o nějaký kompromis je prostě marná. A záhy do tábora přijde i major Jack Celliers, který se odmítá podřídit čemukoli, což vlastně rozjede celý ten hlavní střet filmu. Takhle to možná vypadá jako normální vězeňský film, ale jak to dopadne s Jackem Celliersem a Johnem Lawrencem je tu dost jiné než v těch běžných vězeňských filmech a hlavně docela zvláštní, protože v takovém tom standardním vězeňském filmu jde často o útěk, ale tady je to spíš o tom jak se kdo vypořádá sám se sebou a to ještě v konfrontaci s úplně odlišnou mentalitou japonců, kteří udávají pravidla. Film běží dost takovým poklidným tempem a zaměřuje se spíš na určité scénky a charaktery a vůbec ten způsob vyprávění je spíš východní než západní, i když je to především příběh západních lidí. Každopádně některé ty scénky jsou hrozně působivé a to zvlášť ten konec, který je překvapivě civilní a není tak teatrální, jak by to člověk čekal od nějakého běžného filmu s takovýmhle námětem. Tomu napomáhá dost obsazení filmu, které pěkně sedí k postavám a ti tři hlavní herci, Tom Conti, David Bowie a Takeši Kitano, se dokázali se svými postavami ztotožnit velmi dobřem, což určitě napomohlo působivosti "otce vánoc" a závěru filmu :). Takže zábava, ale náročná na vcítění se do děje, protože je to stejně nepřístupné jako vzájemný vztah britů a japonců v tomto filmu. (19.04.2011)

Make (queer) love, not war, so says Mr. Bowie. Po většinu stopáže netradičně zpracované téma vzájemného respektu (lásky?) mužů na opačných stranách barikád, mříží i kulturních zvyklostí v zajímavém filmu. Když ovšem něco označíte za zajímavé, tak jde svým způsobem o pokrytectví, jelikož operujete na „území nikoho“ mezi jasně definovanými pojmy dobré/špatné. A tento film je přesně takový; tedy zajímavý spíše než dobrý či špatný a je v mnoha ohledech srážený nepatřičnostmi (zajatecký tábor ve čtyřicátých letech podbarvený osmdesátkovým synťákovým soundtrackem hrající japonské rytmy evokující „Mimořádnou linku Praha-Tokio“ či obsazení Davida Bowieho, který se ani nesnaží být Celliersem a je Bowiem jak ho znáte; akorát tady má místy rozcuchanou kštici značící, že je vnitřně rozerván nebo když necháte Japonce v japonštině mluvit „šogúnskou“ hlasitou táhlou mluvou, což je působivé, když však toho samého Japonce necháte to samé a stejnou dikcí přednášet v angličtině, tak to trhá uši, zajatci jsou všichni takoví načančaní apod.). Největší problém (krom táhlosti) je ovšem dnes již slovutná scéna „zúčtování“ před nastoupeným táborem, kdy je sice jasné o co tvůrcům šlo a jak to mělo na papíře působit, ale prodat se jim to nepodařilo ani za mák... Já vám hned říkal, že je to zajímavý film. (13.11.2014)

(Febio Fest) Na tento film jsem se těšil. Konečně něco z druhé světové bez nácků a Cyklonu B. Jenže ono je to tak uzoufale natahované a o ničem. Nemohl jsem si pomoci. Zachránila to beseda s producentem, která byla sice též povětšinou nudná, ale s dvěma velice zajímavými příběhy. Na role vyhublých a různě zpotvořených zajatců si dali inzerát, na který přijali asi 220 lidí. Naprostá většina z nich však byli feťáci, a tak jim dvě stovky z nich na letišti zatkli a na natáčení měli k dispozici pouze zlomek původního komparsu. A závěrem přidal příhodu o poznání depresivnější - jeden ze členů štábu (Japonec) hned první den natačení spáchal sebevraždu, protože se mu nedařilo film nasvítit tak, jak by si představoval... Drsné... 50% (16.03.2013)

To, že ide o koprodukčný film a scenár písali muži z oboch kultúrne rozdielnych svetov bol určite umelecký zámer. Film režíroval Óšima a je dobre, že nenadržiaval svojim a snažil sa byť pomerne objektívny. Možno bol k svojim viac kritický ako by divák očakával. Veselé Vianoce obsahujú niekoľko silných, kvalitne nakrútených a perfektne zahraných scén, len mi tu chýbalo viac tej špinavosti, postavy nemuseli byť skoro vždy oholení na detskú prdelku. Nižšie hodnotenie udeľujem skôr kvôli tomu, že som v poslednej dobe videl napríklad Stalag 17 a niektoré iné filmy z druhej svetovej vojny, ktoré ma bavili o niečo viac. Pokiaľ milujete scény harakiri, tento film si nesmiete nechať ujsť. 70% (17.11.2023)