Aky

Původní vetzi z roku 1968 těží z filmových prostředků, tato je zase sevřenější. Neumím říct, že tamta je lepší, než tato a naopak. Skvělý scénář, dokonalá režie a herecký koncert Patricka Stewarta a Glenn Closse. Samozřejmě to není historie, je to především drama plné espritu, vtipu a stále nových a stupňujících se nečekaných zvratů. Nádherná konverzační záležitost v historických středověkých kulisách, která ani při své douapůlhodinové délce nenudí.

Emotivně pro mne jeden z nejsilnějších filmových zážitků. Výrazně k tomu samozřejmě přispívá dokonalá muzika, a stejně tak podstatný je skvělý výkon Tima Rotha. Co je však nejpodstatnější, je samotný příběh. Když máš dobrý příběh, máš všechno - platí pro film a nejspíš i pro život.

Jeden z filmů, který pomohl pozměnit svět. Do počátku dvacátých let dvacátého století zůstávaly děti téměř automaticky při rozchodu partnerů u otce. Teprve feministické hnutí spolu s jinými "výdobytky" postupně docílilo toho, že soudci(kyně!) šmahem přidělovaly děti matce, pokud matička aspoň pila jen doma, fetovala jen občas a chlapy střídala přiměřeně. Jestliže se dnes situace zvolna mění, je to také důsledek tohoto filmu. Hoffman, Streepová i ten kluk jsou skvělí, příběh je dokonale vystavěný a režijně zvládnutý. Film - jedna báseň.

Téměř laboratorní studie schizofrenie. Film nelze chápat jako horor, pak by člověk nutně došel k tomu, že je to v daném žánru slabý čaj. Vedoucím motivem zde je schizofrenie coby nemoc, která často hororově vyznívá a končí. Navíc je příběh zasazený do atraktivního prostředí a Anthony Hopkinsem zahraný tak, že lépe si nelze představit.

Sílu tohoto filmu mohu měřit tím, že se u něj řehtám i po x-tém novém shlédutí. A také tím, že se u něj řehtají i mnohem starší, než jsem já, i dnešní kluci (i holky).

Celé je to na pohádku nějaké přeumělecké. Koukám na děti, které na film koukají, a vidím, že se v těch zasněných, rozmazaných pasážích prostě nudí a těší se, až to nějak, jakkoliv, skončí.

Je mi proti srsti sestavovat žebříčky filmů: ten je nejlepší, ten horší než ten a lepší než ten. Ale u Sekala si dovolím říct, že je to nejlepší, nejsilnější, nejprofesionálnější, nesvětovější české drama po roce 1989.

Velice hluboké, fundované a působivé drama stavící svůj příběh na průběhu Alzheimerovy choroby. Možná, že kdyby vztah obou hlavních protagonistů byl vykreslený méně sladce, vyzněl by ještě působivěji a já bych mohl přidat i pátou hvězdu.

V jednoduchosti je krása a zde i genialita. Tak prosté, že už to prostší být nemůže, a přitom to stěží může být hlubší. Snažívám se bránit známkování, ale nevím o lepší české komedii.

Nelze nalézt superlativ, který už nebyl vysloven nebo napsán. Paul Newman ve svých nejlepších okamžicích, scénář je sám o sobě bonbónek a jeho realizace dokonalá.