MrHlad

Osmdesátková klasika, Gyllenhaal ve formě a ve stoprocentním nasazení, Doug Liman za kamerou, Prime Video jako streamovací služba, která jde těmhle chlapským výplachům naproti… výsledek? No řekněme, že zůstal za očekáváním. Nový Road House je film, jehož tvůrci jakoby nepochopili, v čem tkví kouzlo přímočarých akčňáků z osmdesátých let a sami si podrážejí nohy. Přepálenou délkou, nefunkčním hrdinou, jenž se celou dobu usmívá a tváří jako nejhodnější člověk minimálně na Floridě, ale my víme, že tam někde to trauma je… jenže když to víme, není nutné čekat sto minut, než se to vyřeší. A mezi tím trávit čas s nudnými vedlejšími postavami, které jsou stejně pitomé jako v originálu, jen tu bůhvíproč dostávají mnohem víc prostoru a vypráví o svých životních bolístkách. A hraje k tomu sakra moc muziky a zasněně se čumí do blba.    Zdržuje to od bitek. I když to možná není zase až tak velký problém. Gyllenhaal se namakal, McGregor si svého šílence užívá a zbytek chlapského osazenstva je tu jen proto, aby dostal přes držku a Daniela Melchior kvůli tomu, aby hlavního bouchače nepokrytě balila. To je v pořádku. Ale to, jak Liman akční scény pojímá, co za kraviny vymýšlí s kamerou a jak moc vehementně se pokouší být jiný a novátorský, jen aby mu to obvykle vybouchlo do ksichtu (fakt se na to nekouká moc hezky), je poslední hřebík do rakve zklamání. Nový Road House vlastně nedělá vyloženě dobře prakticky nic. Něco dělá průměrně, něco málo lehce nadprůměrně, ovšem většinu času je prostě úplně mimo. A u toho nudí.

Tři kámoši si kdysi vymysleli falešného kamaráda Rickyho, na kterého i jako dospělí svádí všechny svoje průšvihy. Teď ho ale jejich rodiny chtějí konečně potkat, takže si najmou zkrachovalého herce, aby se za Rickyho vydával. A trošku se jim to vymkne z rukou. Bláznivou komedii táhne dopředu skvělý John Cena, pár fórů se povede, pár ne a výraznější dojem film nezanechá. Na dvě hodiny ale docela příjemně pobaví.

Po zjišťuje, že jeho dny plné rvaček končí, protože se bude muset stát duchovním mistrem. Spolu s mladou zlodějkou se tedy rozhodne vydat na poslední dobrodružství, ale netuší, že proti němu bude stát protivnice, která by mohla být nad jeho síly. Kung Fu Panda 4 je neurážející animovaná akce, sérii však nikam neposouvá. Na jednu stranu dostaneme fajn bitky i hláškujícího hlavního hrdinu, vedle toho ale také minimum nových nápadů a povážlivě chybí spousta starých známých. Na lehce nadprůměrný animák to stačí, ale jestli může tahle série nabídnout i něco víc, tím už si úplně jistý nejsem.

S první Dunou jsem měl zásadní problém v tom, že jsem v ní jen těžko hledal byť jen jednu jedinou postavu, jejíž osud by mě zajímal. Byl to krásný, ale chladný a prázdný film. Dvojka však zvládne sérii v tomhle smyslu napravit reputaci poměrně rychle. Hrdinové konečně něco zajímavého dělají, povídají si spolu, ty debaty mají pointu a Villeneuve to navíc celé balí do ještě o kousek hezčího vizuálu. Druhá Duna je krásnější, ale taky akčnější, svižnější a diváčtější. Dokud najednou není. Villeneuve jakoby si po nějakých sto minutách uvědomil, že má před sebou ještě opravdu hodně věcí, které musí vyprávět a že to do té zbylé hodiny prostě nenacpe. Takže šlápne na plyn a film je najednou zbytečně uspěchaný, utíká od zajímavých témat, protože musí ještě doříct to či ono. A i když závěrečná bitva vypadá skutečně pompézně, opět jsem měl se závěrečnými titulky pocit, že za tím krásným filmem je dost možná i skvělý příběh, který se ani tentokrát nepovedlo odvyprávět takovým způsobem, jaký by si zasloužil. Na rozdíl od prvního dílu jsem se tentokrát nenudil, ale jestli někdy dvojku uvidím znovu, tak až před premiérou případného třetího dílu. I přes všechny kvality tu totiž jistá pachuť nedodělku pořád zůstává.

V devadesátých letech si na Slovensku policie s gangstery až nečekaně rozuměla. Pragmatický polda z Košic a jeho nový parťák ale zjistí, že jsou věci, před kterými oči zavírat nedovedou. A v ulicích poteče krev. Válka policajtů je stylová gangsterka se skvělými herci, výtečnou atmosférou a světovým vizuálem. Škoda jisté dějové roztříštěnosti a ke konci možná trošku moc divokých zvratů. Ve svém žánru jde ale o vysoký evropský nadstandard. A na to u nás moc zvyklí nejsme.

Alexander Payne umí točit dramata, která jsou jednu chvíli lidsky hřejivá a o pár chvil později nepříjemně štiplavá. Málokdo je v tom tak dobrý jako on a jsem rád, že to se Zimními prázdninami připomněl. Paul Giamatti je tu výtečný, stejně tak oba jeho méně slavní kolegové, o nichž snad v budoucnosti ještě uslyšíme. Výborně se tu pracuje s postupným odhalováním charakterů a tím, že každý si nese svou minulost, trauma a nejistoty v sobě a chce to hodně práce o nich začít mluvit, nebo se jim dokonce postavit.   Rozhodně cením, že Payne v tomhle směru netlačil na pilu a je spíš zdrženlivý v práci s emocemi, nezkouší za každou cenu rozesmávat, dojímat nebo obnažovat nitro hrdinů. Jen sleduje tři ztracené existence, které na sebe na Vánoce zbyly. Sedmdesáktový feeling (nejen zasazením) taky potěší a celkově se na to moc pěkně kouká. Ať už to berete jako hořkosladkou podívanou, nebo drsné drama o tom, že s jistými věcmi se každý zkrátka musí porvat sám, ale i tak není od věci mít někoho po boku.

Komiksovka Madam Web je jako ty pornoparodie superhrdinských filmů, ze které ale někdo vystříhal všechen sex a zůstaly jen mizerné triky, příšerní herci a směšné dialogy.

Na první pohled nepříliš hezký a ne moc zajímavý animák se díky chytrému scénáři Charlieho Kaufmana ve své druhé polovině promění v zatraceně originální dílko, které se nebojí řešit vážná témata, nabídne malým divákům i jejich rodičům dost důvodů k přemýšlení a sympaticky si i zafilozofuje. Krom toho je i kaufmanovsky divoký, ale ona změna z nudné rutiny na atraktivní originální podívanou pro celou rodinu přijde bohužel možná trochu pozdě a je lehce uspěchaná. Orion a tma je bezpochyby pozoruhodný film, který chce a dovede říct víc než jiné animáky. Ale občas při tom zakopne.

S režisérem Jonathanem Glazerem mám trošku komplikovaný vztah. Některé jeho filmy se mi libí hodně, jiné prakticky vůbec. Mám tedy radost, že Zóna zájmu spadá do té první skupiny. A taky mám radost, že nakonec vypadá trošku jinak, než jsem čekal. Glazerovo drama o holokaustu je hodně postavené na práci se zvuky, ale především s divákem a jeho znalostmi. Člověk musí vědět, na jakou rodinu to celou dobu kouká, kdo byl Rudolf Höss a jakých krutostí se dopouštěl. Zóna zájmu nic nevysvětluje, dalo by se tedy říct, že o  hrdinech se prakticky nic nedozvíme, protože to není potřeba a Glazer počítá s tím, že jste v hodinách dějepisu dávali pozor, nebo si alespoň přečetli před vstupem do kina synopsi.    Díky tomu se může věnovat jen a pouze navazování atmosféry, v níž kombinuje náznaky hrůz dějících se za zdí rodinného domku a zároveň ukazuje takové to malé obyčejné nacistické domácí štěstí manželů Hössových a jejich dětí. Ti tu působí extrémně obyčejně a to, že jde o cyniky a lidské zrůdy, si člověk musí spíš domýšlet z jejich jednání, kdy bohorovně přehlížejí peklo, které sami rozpoutali, nebo z něhož ochotně profitují. Tady bych měl snad jedinou výtku, protože bych čekal, že Zóna zájmu mi to jako divákovi udělá trošku těžší (podobně třeba jako nový Scorsese) a nepříjemnější. Na druhou stranu Glazerova snaha jen a pouze zaznamenávat rodinný život dvou monster, která se starají o skleník, organizují rodinné sešlosti na zahradě a pozvou k sobě domů milující maminku, jen aby občas nenápadně připomněl, s kým vlastně máme tu čest, taky funguje skvěle. Neokázale působivé drama schopné být v těch správných chvílích velmi nepříjemné.

Spisovatelka Elly Conway zjistí, že její knihy o špiónech mají s realitou společného víc,, než si myslela. A že jejich hrdina Argylle je dost možná skutečný. Jenže proč ji najednou chtějí všichni zabít? Matthew Vaughn natočil další poctu špionážním akčňákům, která je plná nápadů a originálních akčních scén, ale tentokrát možná divoká tak moc, že to pro někoho může být za hranou snesitelnosti.