MrHlad

Padouch hraje na jistotu. Ačkoliv se Gru a jeho famílie i Mimoni stěhují do programu na ochranu svědků, není to vůbec podstatné. Pořád je to celé spíš sbírka grotesek a frků než film. Některé fóry se povedly, jiné ne, Mimoni dělají to, co dělají vždycky a dostaneme pár akčních scén. A vypadá to roztomile. Jestli vás to bavilo třikrát, bude vás to bavit i počtvrté. Jestli ne, nemá smysl to zkoušet. Změny, novinky a vývoj byly věci, o které tu evidentně nikdo nestál. Jestli je to dobře, nebo špatně, musíte vědět vy. Mně osobně už to trochu leze krkem, ale přežít se to dá.

Severská nezávislárna tradičního střihu. Ale hodně povedená. Rúnar Rúnarsson natočil film, který dovede být o to silnější, čím méně o něm víte, takže to jen nakousnu. Na Islandu došlo k tragické nehodě a vyžádala si životy několika lidí a teď je čas truchlit. Mladá studentka umění Una také přišla o někoho, na kom jí záleželo, ocitá se však v situaci, kdy musí těžkou ztrátu snášet sama navzdory faktu, že okolo ní trpí všichni její kamarádi a přátelé. S jednou z obětí ji totiž pojilo něco víc. Něco, co osud rázně ukončil.    Rúnarsson tu nikam nespěchá, prakticky celý film sledujeme hlavní hrdinku v situaci, která nemůže vyústit k ničemu dobrému, jde jen o to, kolika lidem může nakonec ublížit. O výrazné a charismatické Elín Hall nejspíš ještě v budoucnu uslyšíme, režisér navíc spoléhá na dlouhé záběry, během nichž musí Hall několikrát výrazně prodávat emoce, ale obvykle jen očima a je to extrémně působivé. Divák ví, co se jí odehrává v hlavě, nikdo v jejím okolí však ne. Rúnarsson navíc točí podobným způsobem jako Greengrass, takže Když slunce vyhasne je opravdu hodně intimní a osobní podívaná, v níž se sice o zásadních věcech nemluví, nebo mluvit nemůže. A člověk má zároveň pocit, že se všechny ty věci pod pokličkou nekontrolovatelně derou na povrch a budou se dotýkat i jeho. Silné drama, které dovede být dojemné, smutné, mrazivé i citlivé, aniž by se čímkoliv vnucovalo. Formálně jde navíc o dost divácky přívětivou podívanou a pro mě osobně asi nejpříjemnější filmový zážitek z letošního festivalu.

Je to možná smutné, ale ve Varech se držím několika pravidel – chodit na filmy, které nejsou z echt exotických zemí (Somálsko a podobnéě radši nezkoušet), chodit na filmy, které jsou ideálně v Thermalu a okolí (jo, jsem línej), chodit na filmy, které nejsou v hlavní soutěži, protože bývají jen výjimečně dobré. Host a ryba třetího dne je koprodukce Nizozemska a Belgie. Takže ok. Jenže byla v Puppu a v soutěži, takže jsem byl nervózní. Naštěstí zbytečně.    Nejde o objevný film, ani formou a ani příběhem. Peter Hoogendoorn natočil komorní drama o otci a synovi, kteří se vídají jen párkrát ročně a přinejmenším na tátovi je vidět, že by to mohlo být i méně často, protože syna považuje za nepříliš schopného zoufalce a už dávno nad ním zlomil hůl. A na jeho snahy o sblížení reaguje nezájmem. Jenže během tří dnů dostane šanci vidět, že to s potomkem není tak zlé, ale možná je už pozdě se zničeným vztahem něco udělat. Celé to připomene Michálkovo drama O rodičích a dětech, dialogy i situace jsou očividně odžité a opravdové, herci přesvědčiví a hezky se na to kouká. Sympaticky obyčejné drama, které svým tématem a umírněným podáním může hodně zasáhnout.

Ze všech filmů, které jsem letos ve Varech viděl, odešlo zdaleka nejvíc lidí ze Zachycení. Počítám, že první část zmizela po tom, co zjistili, že jde o dokument. A ta druhá, když se ukázalo, že tenhle dokument nebude úplně klasický. Pro fandu filmů, obzvlášť westernů, jde ale vyloženě o lahůdku. Alexandre O. Philippe ve Varech uvedl už svůj dokument Lynch/Oz o slavné pohádce a jejím vlivu na Hollywood, a natočil i dokument o Williamu Shatnerovi Říkejte mi Bille. Filmu se věnuje dlouhodobě a jeho Zachycení je staré už tři roky a do Varů s ním Philippe přijel kvůli sérií filmů, v nichž je jedním z témat ikonické Monument Valley. A právě jemu se věnuje Zachycení.    Poušť plná kamenných titánů se stala do jisté míry poznávacím znamením westernů i jiných filmů a Philippe tu vypráví o tom, jak se z tohohle místa uprostřed americké pustiny stala ikona, která do jisté míry symbolizuje nejen pro filmaře samotnou Ameriku. Jak s ní pracovali John Ford, Ridley Scott a další velikáni a jak díky jejich filmům diváci samotnou Ameriku vnímají. Philippe skládá poctu jednomu místu, které známe ze stříbrného plátna všichni a už dávno není jen „hezkou lokací“, ale i něčím mnohem víc. A možná i něčím úplně jiným, než by být mělo. Pro filmové fanoušky nádherná podívaná. Pro kohokoliv jiného dost divná a zdánlivě trošku bezobsažná věc. Do Varů jezdí naštěstí hlavně ti filmoví fanoušci.

Když člověk přijede do Varů v pátek odpoledne, tak je rád, že na něj z pátečního programu něco zbylo a vyrazí s nadějí i na film z Gruzie a doufá v příjemné překvapení. To se bohužel nedostavilo. Mosty jsou příběh učitelky v důchodu Lii, ta vyráží do Istanbulu, kde chce najít svou neteř Teklu, které se zbytek rodiny zřekl. Na cestu vyráží s mladým Achimem, jenž doufá, že v tureckém velkoměstě najde lepší život. Ani jeden z nich neumí jazyk, ani jeden z nich neví, kde hledat to, pro co sem přišli. A tak bloudí ulicemi a doufají, že s pomocí ochotné sociální pracovnice, která se zaměřuje na pomoc trans lidem, nakonec ve svém pátrání uspějí.    Mosty jsou pomalu vyprávěné drama hodně se opírající o atmosféru špinavých uliček tureckého velkoměsta, kde se schovávají vyděděnci a ztracenci. Jenže samotné hledání je k uzoufání nudné a především předvídatelné. Nenabídne žádné emoce, zvraty nebo překvapení. Jakoby režisér Levan Akin doufal, že samotné bloudění povede k nějaké pointě, smíření se s osudem nebo nalezení místa v životě několika zoufalců. Bohužel dohromady se z toho nepovedlo namíchat zajímavou podívanou. Mosty jsou typická festivalovka, jakých člověk, který alespoň občas zkusí podobný film, musel už vidět alespoň deset. K bezpointovému závěru jsem se nakonec pronudil.

Nefilm.

Nejsem bůhvíjaký fanda téhle série a jakási snaha dělat z ní žánrové zjevení mi přijde trochu směšná. Jakoby se o to pokoušeli lidé, kteří v životě viděli tak čtyři horory. Koncept „hlavně potichu a do ničeho nekopejte, jinak nás sežerou“ se vyčerpal někdy v půlce prvního dílu a dvojka byla OK hlavně díky hercům, ale celkově mám pocit, že od konce titulků jedničky tahle série přesluhuje. A ten pocit mám i tentokrát. První den totiž minimálně formálně nikam nic neposouvá. Lekačky a hororové scény jsou postavené na těch samých nápadech jako vždycky, ale protože ty nápady už dávno známe (ne že by byly zrovna geniální), reálně to není děsivé vůbec. Prostě člověk ví, co se v té a té scéně stane a že po minutě opatrného našlapování a šeptání někdo do něčeho strčí a bubáci někoho sežerou.  Pusťte si MZ Live, ve kterém řešíme i Tiché místo 2.        Body navíc se ale nebudou rozdávat ani za novinky. Oceňuji snahu zkusit zasadit do okoukaného světa neokoukané hrdiny a ústřední duo je herecky hodně schopné, jen bohužel kombinace hororu a dojímavého melodramatického příběhu, příliš nefunguje. Ty hrdiny neznáme. Jsou nám jedno a nezáleží na tom, co se s nimi stane. Ať už to bude cokoliv. No a to, co se s nimi stane, je nakonec podáno tak melodramaticky, až to působí směšně. Zbytečný film nepřinášející nic do série, která už prošvihla moment, kdy mohla důstojně skončit. Nebo se posunout někam dál. Někam hodně dál, protože tohle přešlapování nikam nevede.

Po letech jsem si dal opáčko a nejsem si jistý, jestli bych si vzpomněl na blbější "chytrou scifi". Spíš ne.

Mike a Marcus jsou zpátky a protože jim ze záhrobí zavolá kapitán, že pro ně má další případ, nudit se nebudou. Vy ale možná trošku jo. Čtvrtí Mizerové se totiž na předchozí díly pokoušejí navazovat nejen stylově, ale především příběhově a občas to s tou nostalgií, odkazy a připomínáním drobných detailů z dvacet let starých filmů přehánějí. Hrdinové se nikam neposunuli, opakují to, co dělali vždycky, jen je kolem nich spousta nových naprosto zbytečných postav a nejnudnější záporáci série. Akce je však prvotřídní. Jen by to příště chtělo trošku si víc pohlídat i to, co se děje ve scénách, kde nikdo po nikom nestřílí.

Furiosa byla ještě dítě, když ji unesli z domova. Vyrůstala obklopená násilím a šílenstvím, nikdy ale nepřestala toužit po pomstě. V pustině se schyluje k válce mezi dvěma armádami brutálních diktátorů. A Furiosa hodlá být v první linii. George Miller se vrací do krutého postapokalyptického světa, ale trochu jinak, než byste možná čekali. Akce je pořád hodně a v jedné jediné scéně je tolik nápadů, že by z toho ostatní hollywoodské blockbustery mohly žít několik let. Prim tu však tentokrát hrají komplexnější postavy a především větší snaha o ponoření se do světa plného chaosu a objevování, že i ten má svůj řád. Miller natočil další ze svých vizuálně opulentních a nekompromisních vizí a ví, že si může dovolit nejít naproti divákům, kteří očekávají jen víc toho, co dostali minule.